Č. 11713.

Stavební právo (Morava): Bezplatné nebo úplatné postoupení pozemku pro ulici?
(Nález ze dne 1. února 1935 č. 11.186/35.)
Věc: Obec M. proti ministerstvu veřejných prací o postoupení pozemku pro ulici.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Na žádost Kateřiny J. oznámila obecní rada v M. výměrem z 28. února 1930, že plot, kterým zamýšlí ohraditi svůj pozemek, musí býti postaven tak, aby byla dodržena stavební čára, takže plot nutno zříditi tak, aby byl s prodloužením průčelí sousedních domů s pravé i s levé strany pozemku v jedné čáře. J.-ová vznesla na to požadavek, aby za část pozemku, která octne se za čarou, ve které má býti plot postaven, dostalo se jí podle § 23 mor. stav. řádu přiměřené náhrady. Obecní rada v M. a na odvolání žadatelky i obecní zastupitelstvo v M. tento požadavek zamítly, vycházejíce ze stanoviska, že jde o případ § 22 stav. řádu, podle kterého nutno odstoupiti část pozemku pro veřejnou komunikaci bezplatně, a nikoli o případ § 23. Další odvolání J.-ové k okr. úřadu Brno-venkov nevyřídil tento úřad, nýbrž postoupil věc vzhledem k § 25 mor. stav. řádu k rozhodnutí zem. úřadu v Brně. Rozhodnutím zem. úřadu z 24. července 1931 a vzhledem k odvolání obce M. i nař. rozhodnutím min. prací bylo vysloveno, že za část pozemku, kterou J.-ová je povinna postoupiti pro veřejnou komunikaci při stavbě plotu, přísluší jí přiměřená náhrada.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Nař. rozhodnutím potvrzen byl v cestě instanční výměr zem. úřadu v Brně, jímž bylo uznáno, 1. že zúčastněná strana Kateřina J. je povinna v základě § 23 mor. stav. řádu (zák. č. 64/1894 z. z. mor. ve znění zák. č. 44/1914 z. z. mor.) postoupiti obci M. onu částpozemkové parcely č. kat.. .., o kterou musila v důsledku ustanovení stavební čáry ustoupiti za mezní čáru svého nezastavěného pozemku, 2. a že za postoupení to se jí má dostati přiměřené náhrady ve smyslu téhož zákonného ustanovení. Při tom vycházel žal. úřad z názoru, že na daný případ nelze použiti ustanovení předchozího § 22 mor. stav. řádu o postupování pozemků pro účely uliční zdarma, ježto nešlo o rozdělení pozemku na místa stavební, při němž jedině tato povinnost je dána.
Stížnost brojí výslovně pouze proti druhému výroku, jímž vysloveno, že zúčastněné straně má se dostati za postoupenou část pozemku přiměřené náhrady, a namítá, že tato část nař. rozhodnutí je v odporu se zákonem, poněvadž 1. zemský úřad rozhodoval v cestě rekursní jako nadřízená stavební instance, ačkoliv měl rozhodnouti v prvé stolici jako vyvlastňovací úřad podle § 25 mor. stav. řádu; 2. nebyla podána žádost za určení stavební čáry, nebylo konáno příslušné řízení a také obecní zastupitelstvo neusneslo se o určení stavební čáry; 3. nešlo ani o novostavbu, ani o přístavbu nebo přestavbu, při nichž jedině obec je povinna platiti za postoupený pozemek pro veřejné prostranství přiměřenou náhradu.
Námitka první je zřejmě bezdůvodná, ježto je v odporu se spisy. Stížnosti je sice dáti za pravdu v tom, že obec není instancí příslušnou k řešení otázky, zda stavebník má povinnost postoupiti část svého pozemku pro účely uliční za úplatu nebo bezplatně, a že k řešení této otázky je v prvé stolici povolán zem. úřad, stížnost však přehlíží, že zem. úřad, shledav ze spisů předložených mu okr. úřadem, že jde o spor do jeho kompetence spadající, také ve skutečnosti jako prvá stolice rozhodl, a nic nenasvědčuje tomu, že by byl rozhodoval jako rekursní stolice stavební, naopak ze slov »rozhoduje zem. úřad ve smyslu § 25 mor. stav. řádu« je patrno, že zem. úřad rozhodl zde v prvé stolici jako vyvlastňovací úřad podle cit. zák. ustanovení.
Námitkou druhou a třetí dovozuje vlastně stížnost, že zde nejsou zákonné podmínky § 23 mor. stav. řádu pro povinnost obce platiti za postoupený pozemek přiměřenou náhradu. Ale poněvadž tytéž podmínky platí i pro povinnost vlastníka k postoupení pozemku obci, jež je nerozlučně spjata s jeho nárokem na přiměřenou náhradu, pak mohla by obec uvedenými námitkami brániti se jedině tehdy, kdyby upustila i od povinnosti majitele pozemku k postoupení jeho části obci ve smyslu cit. zák. ustanovení. To však obec nečiní, naopak akceptuje rozhodnutí žal. úřadu o povinnosti majitele pozemku k postupu jeho části podle cit. zák. ustanovení a proti němu si nestěžuje, nechce však plniti svoji povinnost, která s povinnosti majitele pozemku podle tohoto zákonného ustanovení nerozlučně je spojena, což arci odporuje zákonu. Proti vlastnímu výroku žal. úřadu, že na daný případ nelze použiti předpisu § 22 mor. stav. řádu o postupování pozemků pro účely veřejných prostranství zdarma bez náhrady, poněvadž nejde o pozemek rozdělený na místa stavební, nemá stížnost vůbec řádně konkretisovaných námitek, jimiž by se nss mohl zabývati.

Citace:

Č. 11713. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 436-438.