Č. 11647.
Řízení před nss-em: 1. Prekluse námitek nové stížnosti do druhého rozhodnutí správního úřadu, vydaného po zrušení prvého rozhodnutí téhož úřadu nss-em, nebyly-li námitky ty uvedeny již ve stížnosti do prvého rozhodnutí?
Vojenské věci: 2. Předpoklady nároku legionáře-poddůstojníka na vojenské požitky zaopatřovací.
(Nález ze dne 5. ledna 1935 č. 24674/34.) Věc: Vojtěch Š. v P. (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o vojenské zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Na základě nál. Boh. A 10175/32 vydalo mno ve věci st-lových zaopatřovacích požitků nové rozhodnutí, nyní naříkané, tohoto znění: Superarbitrační komise zem. voj. velitelství v Praze vyslovila se ve svém nálezu a návrhu při superarbitraci konané s Vámi dne 29. března 1930 takto: »Nález: Střední postavy (170 cm) i kostry, střední výživy (61 1/2 kg), poněkud bledý, svalstvo dobře vypracované, jamky nadklíčkové vyznačené, na plicích není nápadného rozdílu poklepu, dýchání nad hroty vzadu při výdechu drsnější, výdech něco prodloužen. Na předu v levo blízko sterna nad prvním žebrem výdech prodloužen, rachůtky neslyšitelný, spíše sem tam krepitace od skostnatělé chrupavky žebra. Srdce bez zvláštností. Sputum: negativní. Roentgen: hrotová pole mírně zamžena, podklíčkové části cárovitě až k 2. žebru zkaleny. Pod oběma klíčky několik zvápenatělých ložisek velikosti čočky, pod vnitřním koncem levého klíčku hutnější stín velikosti padesátihaléře. Sesílené stíny hílové, od pravého provazce ku bránici, která na dvou místech se lomí při vdechu. V právo osifikace první chrustavky částečná, v levo skostnatění první chrustavky s přečnívající hmatnou exostosou. Reakce na lues v krvi negativní, odebrání moku cerebrospinálního odepřel. Teplota v 11 hodin: 36.9. Diagnosa: »Chudokrevnost mírného stupně. Několik zvápenatělých ložisek zvíci prosa až čočky v obou hílech. Nepatrné zastaralé zhuštění plicních hrotů, částečné skostnatění pravé, značnější levé chrustavky 1. žebra s hmatnou exostotou«. — Návrh: »Podle nynějšího stavu schopen k pomocným službám jako elektromontér, písař, poslíček pro 74 B) a s touto ve spojitosti 49 B). Superarbitrovaný trpěl už anaemií při nástupu v býv. rak.- uher. armádě. Pak byl dva roky důstojnickým sluhou. Dva a půl roku práce na stavbách a polích v zajetí nezůstalo asi na jeho zdravotní stav bez vlivu. V čs. legiích 1 rok služby u roty tento stav jistě nezhoršil. Plicní choroba konstatovaná 30. března 1919 podplukovníkem Dr. B. nesouvisí podle něho se službou v čs. vojsku. U lékařské komise 6. října 1919 učinil podplukovník Dr. P. diagnosu »apicitis (levis?), anaemie«. Po demobilisaci počal legionář Š., jakmile dostal práci, ihned ve svém řemesle pracovati. Občas byl bez zaměstnání pro nedostatek práce, řidčeji pro nemoc. V roce 1921 vyšetřen v divisní nemocnici 1 a uznán 50B, tedy nález souhlasný s nálezem učiněným před dvěma léty podplukovníkem Dr. P. Zůstal tedy stav týž ještě rok po odchodu Š.-ově ze služby vojenské. Změny plicní tkáně nyní konstatované jsou v celku tak malé, že není, co by mohlo býti pokládáno za pozdější zhoršení. Jisto tedy, že se jednalo vždy o proces stationérní, který od roku 1921 nedoznal zvláštní změny. Š. koná práci nyní 2 léta bez přerušení a při tom má trafiku. Z uvedeného jest tedy jasno, že Š. přišel z vojny schopen svého povolání a že schopnost k přiměřenému občanskému povolání nedosáhla snížení 20%. I dnes celkové procento neschopnosti není 20%; možno říci, že schopnost není vůbec snížena Nemá tedy superarbitrovaný nárok na zaopatřovací požitky podle § 81 zák. č. 76/ 1922 Sb.«. — Podle tohoto výsledku provedené superarbitrace, kterou třeba podle ustanovení § 5 odst. 1 voj. zaopatř. zák. č. 76/1922 Sb. a k § 1 odst. 1 prov. nař. ve znění vl. nař. č. 199/1926 Sb. vžiti při rozhodování za podklad, a se kterou mno podle cit. vl. nař. č. 199/1926 Sb. vyslovuje svůj souhlas, nejsou u Vás dány materiélní předpoklady přiznání voj. zaopatřovacích požitků podle ustanovení § 81 cit. voj. zaopatř. zák. Podle tohoto ustanovení náleží voj. zaopatřovací požitky příslušníkům čs. legií, kteří se stali službou v čs. zahraničním vojsku vojenské služby neschopnými (čehož u Vás není, ježto jste byl uznán schopným k určitým službám vojenským a klasifikován jako schopen k pomocným službám jako elektromontér, písař, poslíček), a zároveň pozbyli zmíněnou službou nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání (čehož u Vás rovněž není). Poněvadž není tedy u Vás podle výsledku superarbitračního řízení splněna základní podmínka přiznání vojenských zaopatřovacích požitků, o které rozhoduje výlučně vojenská správa, t. j. podmínka neschopnosti k vojenské službě způsobené službou v čs. zahraničním vojsku, jest slyšení dalších svědků ve věci, resp. další provádění Vámi nabízených důkazů zbytečným. Mno návrhy na jich provedení zamítá pro nerozhodnost, ježto jejich provedení nemohlo by nic změniti na výsledku superarbitračního řízení, podle něhož nejste vojenské služby neschopným a tím méně pak následkem služby v čs. zahraničním vojsku; o schopnosti nebo neschopnosti k vojenské službě mohou se vyslovovati a rozhodovati jen příslušní činitelé vojenští. Ježto tedy není splněna u Vás základní podmínka pro přiznání voj. zaopatř. požitků podle § 81 voj. zaopatř. zák. (neschopnost k vojenské službě způsobená službou v čs. zahraničním vojsku), není ani třeba zabývati se zkoumáním druhé podmínky (nejméně 20% ztráta způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, způsobená službou v čs. zahraničním vojsku); jak z výsledků superarbitračního řízení však plyne, není ani tato podmínka splněna ...«
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
Nař. rozhodnutím byla zamítnuta žádost st-lova za přiznání vojenských zaopatřovacích požitků podle zák. č. 76/1922 Sb. jediné z toho důvodu, že u st-le podle výsledků superarbitračního řízení se st-lem provedeného není splněna první podmínka nároku na přiznání vojenských zaopatřovacích požitků, t. j. podmínka neschopnosti k vojenské službě, způsobené službou v čs. zahraničním vojsku. Ježto po názoru žal. úřadu o otázce, zda st-l jest k vojenské službě schopen, mohou rozhodovati jediné příslušní činitelé vojenští, nepovažuje žal. úřad za nutné prováděti ještě další důkazy st-lem nabízené, zejména vyslýchati svědky st-lem vedené. Další otázkou, zda u st-le nastala službou v čs. zahraničním vojsku aspoň 20% ztráta způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, se již žal. úřad v nař. rozhodnutí nezabýval, vycházeje z právního názoru, že již první předpoklad nároku na vojenské zaopatřovací požitky, t. j. nezpůsobilost k vojenské službě není dán, a že tedy není potřebí zkoumati, zda i ostatní předpoklady nároku takového jsou splněny.
Rozhodnutí tomu vytýká stížnost nezákonnost ve dvou směrech. Namítá především, že vzhledem k ustanovení § 81 zák. č. 76/1922 Sb. o vojenských zaopatřovacích požitcích jest u legionářů nepřípustno dočasné přiznání zaopatřovacích požitků, protože požitky legionářů řídí se předpisy vojenských osob z povolání, tedy ustanoveními §§ 2—15 cit. zák., nikoli předpisy platnými pro gážisty v záloze §§ 16—25, a prvnější že neobsahují podobného ustanovení, jaké jest obsaženo v § 19 pro gážisty v záloze. Z toho prý plyne, že byl-li jednou legionář uznán nezpůsobilým k vojenské službě a bylo-li jednou uznáno, že pozbyl způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání aspoň 20%, jest toto rozhodnutí pro vojenskou správu závazné, a legionář nemůže zaopatřovacích požitků jednou jemu přiznaných býti zbaven a to ani tehdy, když mu byly přiznány jen dočasně, protože takové dočasné přiznání odporuje zákonu. Přezkoumání rozhodnutí takového je prý možné jen za podmínek obnovy řízení, t. j. kdyby se zjistilo, že u legionáře již od původu nebylo podmínek pro přiznání zaopatřovacích požitků.
Maje rozhodnouti o této námitce musil se nss nejprve zabývati tvrzením žal. úřadu, obsaženým v jeho odvodním spisu, že tato námitka st-lova je opožděnou proto, že nebyla uplatněna již proti dřívějšímu rozhodnutí žal. úřadu z 24. května 1930. Ale nemohl tomuto tvrzení přisvědčiti. Zák. o ss neobsahuje ustanoveni, že by v případě zrušení rozhodnutí správního úřadu nss-em byly proti novému rozhodnutí v téže věci, vydanému na základě zrušovacího nálezu nss-u, prekludovány takové námitky, které v dřívějším řízení před nss-em nebyly uplatněny, a nebylo zajisté ani úmyslem zákona ustanovení takové normovati, jak plyne již z toho, že nutnost nových námitek dříve nepoužitých může v novém řízení býti vyvolána i tím, že rozhodnutí správního úřadu bylo po zrušení postaveno na nový základ skutkový nebo právní. Nepřípustnost nových dříve nepoužitých námitek nelze odvoditi ani z ustanovení § 5 zák. cit., ježto předpis tento vylučuje pouze možnost uplatniti v řízení před nss-em takové námitky, které nebyly uplatněny v řízení správním, nedopadá však na námitky, kterých nebylo použito v dřívějším řízení před nss-em.
Než přes to, že nss nepovažuje shora zmíněnou námitku st-lovu za opožděnou, nemohl se jejím meritorním obsahem zabývati pro její nepřípustnost s hlediska ustanovení § 18 zákona o ss, protože míjí se skutečným obsahem nař. rozhodnutí a čelí vlastně proti rozhodnutí mno ze 13. ledna 1927, kterým byly st-li naposledy pravoplatně přiznány vojenské zaopatřovací požitky dočasně do 31. října 1927, resp. proti výnosu téhož min. z 11. dubna 1928, kterým mu tyto zaopatřovací požitky byly pravoplatně zastaveny. Vždyť nař. rozhodnutí neřešilo otázku, mohou-li vojenské zaopatřovací požitky býti st-li přiznány toliko dočasně, ani neřešilo otázku, má-li st-l ať dočasně, či trvale býti zbaven pravoplatně již přiznaných vojenských zaopatřovacích požitků v důsledku změny svého zdravotního stavu, nýbrž rozhodovalo o tom, zda mu mají býti zaopatřovací požitky dříve již pravoplatně odepřené v důsledku změny jeho zdravotního stavu znovu přiznány, a protože nárok na ně pro nedostatek materielních podmínek zákonem pro ně předepsaných vůbec zamítlo, nemělo již ani možnosti, aby se o tom vyjádřilo, lze-li zaopatřovací požitky legionáři přiznati jen trvale, či také dočasně. Měl-li st-l za to, že dočasné přiznání vojenských zaopatřovacích požitků není ve shodě se zákonem, měl jedinou možnost brániti se včas proti oněm dřívějším rozhodnutím mno, jimiž požitky ty byly dočasně přiznány. Neučinil-li tak, stala se ona rozhodnutí neodstranitelnými, ježto i nezákonná rozhodnutí mohou založiti účinky materielní právní moci, nejsou-li včas napadena opravnými prostředky, resp. nejsou-li odstraněna nálezem nss-u ke stížnosti včas k tomuto soudu podané. Nějaké zmatečnosti oněch dřívějších rozhodnutí mno pak nss neshledal.
Nemůže tedy st-l nezákonnost oněch dřívějších aktů mno vytýkati teprve při příležitosti dnešní stížnosti.
V druhém směru namítá stížnost, že nař. rozhodnutí jest nezákonné proto, že prý přehlíží, že st-l byl pravoplatným rozhodnutím zem. voj. velitelství v Praze ze 13. července 1922 pro neschopnost k vojenské službě z branné moci propuštěn, kterýmžto rozhodnutím jest prý žal. úřad vázán, a nemůže již dovozovati, že st-l jest k vojenské službě způsobilý.
Nss nemohl ani v tomto bodě dáti stížnosti za pravdu. V daném případě byla předmětem judikátního výroku žal. úřadu otázka, zda st-l má nárok na vojenské zaopatřovací požitky, tedy v podstatě jiná věc, než o jaké bylo rozhodnuto zmíněným výměrem zem. voj. velitelství, vyslovujícím propuštění st-le z branné moci v roce 1922, kde tedy byla předmětem rozhodování úřadu otázka příslušnosti st-le k čs. branné moci, t. j. otázka branného poměru st-lova. Nemůže proto rozhodnutí zem. voj. velitelství ze 13. července 1922 tvořiti pro dnešní spor rem iudicatam.
Kromě toho jest otázka, zda st-l jest způsobilým ke službě vojenské, otázkou znaleckého posouzení a tedy otázkou skutkovou, a není závady, proč by žal. úřad, maje rozhodnouti o nároku na vojenské zaopatřovací požitky, nemohl toto skutkové zjištění provésti znovu a to tím spíše, když nároky legionářů na vojenské zaopatřovací požitky jest posuzovati podle předpisů pro vojenské osoby z povolání, tedy podle předpisů o superarbitraci vojenských gážistů z povolání a když tedy posudek o způsobilosti k vojenské službě má podati superarbitrační komise u zem. vojenského velitelství, kdežto rozhodnutí zem. voj. velitelství z 13. července 1922 se opíralo — jak jest patrno ze spisů správních — o posudek superarbitrační komise doplňovacího velitelství Praha-Město.
Netrpí tedy ani v tomto směru nař. rozhodnutí žádnou nezákonností. Zůstává tudíž výrok žal. úřadu o schopnosti st-lově k určitým pomocným službám vojenským neotřesen, a právem tedy vyslovil žal. úřad, že u st-le není splněna první z podmínek § 81 zák. č. 76/1922 Sb.
Mohl-li však žal. úřad zjištění, zda st-l jest k vojenské službě způsobilým, provésti znovu, pak padá tím i další námitka stížnosti, že důkazy st-lem nabízené měly žal. úřadem býti provedeny, ježto relevantnost důkazů st-lem nabízených založil st-l právě na oněch úvahách, ze kterých dovozoval nezákonnost nař. rozhodnutí.
Provedení důkazů těch nebylo ostatně zapotřebí i proto, že v nař. rozhodnutí se žal. úřad opřel o jiné důvody, než o které bylo opřeno jeho rozhodnutí z 24. května 1930, nss-em zrušené, a že žal. úřad se zejména omezil jen na výrok, že st-l nemá nároku na vojenské zaopatřovací požitky již proto, že není k vojenské službě nezpůsobilým, kdežto otázkou, zda st-l pozbyl vojenskou službou 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, se žal. úřad již nezabýval a vzhledem k tomu, že důvod na prvém místě uvedený k podepření nař. rozhodnutí stačil, ani zabývati nemusil. Vzhledem k tomu nemohl se také žal. úřad ocitnouti v rozporu s nál. Boh. A 10175/32.