Č. 11767.

Pracovní právo:* Nárok na osvědčení podle § 2 odst. 2 zák. č. 39/1928 Sb. o ochraně domácího trhu práce mají i osoby, jež, zdržujíce se nepřetržitě na území československé republiky, byly před 1. květnem 1923 československými státními občany, avšak tohoto občanství po zmíněném dni pozbyly.
(Nález ze dne 1. března 1935 č. 22.873/34.)
Věc: Marie J. v B. proti ministerstvu sociální péče o osvědčení podle zák. o ochraně domácího trhu práce.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-lka podala u zem. úřadu v Bratislavě žádost o vydání osvědčení podle § 2 odst. 2 zák. č. 39/1928 Sb., uvádějíc, že se narodila r. 1905 v Košicích, byla domovsky příslušná v Košicích až do svého sňatku v r. 1927, kdy nabyla maďarského státního občanství. Zároveň přiložila úřední potvrzení o tom, že se nepřetržitě zdržovala na území Čsl. republiky. Zem. úřad v Bratislavě výměrem ze 6. prosince 1933 žádosti nevyhověl s odůvodněním, že se st-lka stala dne 7. ledna 1927, kdy se provdala za cizího státního příslušníka, cizinkou, takže teprve od tohoto dne se na ni vztahují předpisy zák. o ochraně domácího trhu práce; ježto před 1. květnem 1923 st-lka cizinkou nebyla, nemohla ani nabýti ani pozbyti nároku na osvědčení podle § 2 zák. č. 39/ 1928 Sb., ježto toto ustanovení týká se jen osob, které před uvedeným termínem na území Čsl. republiky přišiv, resp. před tímto termínem se cizinci staly a pak se tu nepřetržitě zdržovaly.
V odvolání, v němž st-lka upozorňovala, že by podle stanoviska zem. úřadu měly osoby, které byly původně čsl. státními občany, avšak tuto příslušnost provdáním po 1. květnu 1923 ztratily, horší postavení, nežli ti, kteří nikdy nebyli čsl. státními příslušníky, což nemohlo býti úmyslem zákonodárcovým, takže výklad zákona, zastávaný zem. úřadem, odporuje jeho duchu, bvlo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů obsažených ve výměru zem. úřadu.
Stížnost vznáší na spor jedinou otázku, zda totiž právní nárok na vydání osvědčení podle § 2 odst. 2 zák. č. 39/1928 Sb. o ochraně domácího trhu práce náleží i těm osobám, které — zdržujíce se nepřetržitě na území Čsl. republiky — byly před 1. květnem 1923 čsl. státními občany, avšak přestaly jimi býti po tomto dni. Názor žal. úřadu, který shodně s první stolicí správní uvedeným osobám nárok na vydání osvědčení upírá, pokládá stížnost za nezákonný, ježto odporuje jak textu zák. samého, tak i důvodové zprávě k zák.
Nss dal stížnosti za pravdu.
Podle § 1 zák. č. 39/1928 Sb. podléhá omezením tohoto zák. zaměstnávání cizích státních příslušníků (cizinců). Ustanovení zák. netýkají se však, jak předpisuje § 2 odst. 1 zák., těch cizinců, kteří přišli na území Čsl. republiky před 1. květnem 1923 a zdržují se zde od té doby nepřetržitě. Tito cizinci mají právní nárok na osvědčení, prokáží-Ii okolnosti, jež je z omezení zákona vyjímají (§ 2 odst. 2 zák.). Podmínky toho, aby se na cizince nevztahovala ustanovení zák., jsou tedy dvě: příchod cizince na území Čsl. republiky před 1. květnem 1923 a nepřetržitý pobyt na zdejším území od té doby. Podmínka prvá není splněna zajisté tehdy, jestliže cizinec přišel na zdejší území 1. května 1923 nebo později. O příchodu cizince lze však mluviti jen tenkráte, nebyl-li dosud na území Čsl. republiky. Byl-li zde již před 1. květnem 1923, není možno tvrditi, že přišel po tomto dni. Plyne tedy již ze slovního výkladu zák. závěr, že prvá z obou podmínek, jež jsou předpokladem toho, aby se na cizince nevztahovala ustanovení zák. č. 39/1928 Sb., je dána faktem, že určitá osoba byla na zdejším území před 1. květnem 1923, aniž je rozhodující, zda cizincem byla již v této době nebo se jím stala později.
Tento slovní výklad zák. je podporován i důvodovou zprávou k vlád. návrhu (číslo tisku 1227/11. posl. sněmovny). Podle vývodů na str. 11 této důvodové zprávy má předpis § 2 zák. umožniti nerušenou obživu prací těm cizincům, kteří na zdejším území již delší dobu bydlí a vžili se tak, že by jim bylo za těžko hledati zaměstnání ve své vlasti nebo jinde. Je tedy účelem předpisu § 2 zák. poskytnouti výhody cizincům, kteří ve zdejších poměrech do jisté míry zdomácněli. Tento účel zák. dopadá však tím spíše na ony osoby, které zdržujíce se již delší dobu na zdejším území, byly státními příslušníky čsl. a staly se cizinci teprve 1. května 1923 nebo později.
Právem upozorňuje také stížnost na to, že by při výkladu opačném byly osoby, jež staly se cizinci teprve 1. května 1923 nebo později, v postavení horším nežli ty osoby, které čsl. státního občanství nikdy neměly. Překážkou pro výhodu § 2 zák. byla pak jedině ta okolnost, že tyto osoby byly v určité době zdejšími příslušníky, takže by je za to, že byly příslušníky zdejšího státu, stíhala újma, jíž by ušetřeni byli ti, kdož nikdv zdejší státní příslušnosti neměli.
Splnění druhé z obou shora zmíněných podmínek, t. j. nepřetržitý pobyt na zdejším území od doby před 1. květnem 1923, nebéře žal. úřad, resp. prvá stolice, jejíž důvody byly nař. rozhodnutím převzaty, u st-lky v pochybnost. Ježto pak podle toho, co bylo uvedeno, nelze st-lku pokládati za cizince, který na zdejší území přišel 1. května 1923 nebo později, příslušel jí právní nárok na vydání osvědčení, že jsou u ní splněny okolnosti, o nichž jedná § 2 odst. 1 zák. Odepřel-li žal. úřad žádané osvědčení vydati, vycházeje z právního názoru, že st-lka, jež provdáním v r. 1927 pozbyla čsl. státního občanství, nemůže býti pokládána za cizince, který přišel na zdejší území před 1. květnem 1923, pak porušil ke škodě st-lčině zákon, pročež slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 11767. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 577-579.