Č. 11730.

Zaměstnanci veřejní: I. * Použití předpisu odst. 1 § 8 zák. č. 287/1924 Sb. jest vyloučeno u státních zaměstnanců, kteří před účinností tohoto zákona, t. j. před 1. lednem 1925, nabyli ze zákona práva na částečné osvobození od pensijního příspěvku podle čl. IV posl. odst. zák č. 2/1920 Sb., resp. § 9 odst. 2 zák. č. 394/1922 Sb., pokud by zrušením tohoto osvobození byli zkráceni na svých dosavadních celkových aktivních platech, jež byly dosud správně vyměřeny. — II. * I toto právo ze zákona příslušející (čl. IV posl. odst. zák. 2/1920 Sb. a § 9 odst. 2 zák. 394/1922 Sb.), jest právem nabytým, třeba nebylo před účinností § 8 odst. 1 zák. č. 287/1924 Sb. správním aktem formalisováno.
(Nález ze dne 12. února 1935 č. 13.444/32.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 5505/26, 9289/31.
Věc: Dr. Adolf D. v B. proti ministerstvu financí o vrácení pensijních příspěvků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-li byla jakožto vrch. fin. radovi k přihlášce z 25. listopadu 1920 výměrem fin. prokuratury v Brně z 2. února 1921 na základě zák. č. 222/1920 Sb. propočítána služební doba do 31. prosince 1920 po odečtení jednoho roku čekatelské lhůty ve smyslu § 19 odst. 1 vl. nař. č. 666/1920 Sb. a čl. V § 1 zák. č. 541/1919 Sb., celkem 29 roků, 10 měsíců včetně válečných pololetí 2 roků, 6 měsíců. V důsledku toho přiznány byly st-li dnem 1. ledna 1921 podle čl. III § 1 (skupina A) a čl. I § 2 odst. 1. zák. č. 541/1919 Sb. služební požitky VI. hodn. třídy, 4. plat. stupně.
Podáním de praes. 2. dubna 1925 oznámil st-l jakožto min. rada fin. prokuratuře v Brně, že nabyl nároku na plné pensijní požitky dnem 1. září 1924, a žádal o přiznání sníženého pensijního příspěvku, odvolávaje se na vl. nař. č. 34/1923 Sb. — Podáním ze dne 30. listopadu 1928 žádal pak st-l (jakožto vládní rada) fin. prokuraturu vzhledem k tomu, že podle výnosu min. fin. ze 16. července 1926 dosáhl dnem 2. září 1924 34 roků, 6 měsíců a 1 dne započtené služby pro výměru pensijních požitků, o vrácení přeplatku na zapraveném pensijním příspěvku.
O obou těchto podáních rozhodla fin. prokuratura v Brně výnosem z 26. května 1931, vyslovivši k prvnímu, že — ježto st-l dovršil s připočtením válečných půlletí dnem 2. srpna 1924 nárok na plné výslužné — platí od 1. září 1924 až do 31. prosince 1924 pensijní příspěvek podle § 9 zák. č. 394/1922 Sb. ve výši 8% z rozdílu mezi pensijní základnou, stanovenou zmíněným zákonem, podle V/2 — t. j. 28.404 Kč — a pensijní základnou před účinností tohoto zák. 16.212 Kč, tudíž ze sumy 12.192 Kč — t. j. 975 Kč 36 h ročně. Placení sníženého pensijního příspěvku za rok 1925 že mu povoliti nelze, jelikož nárok na osvobození uplatnil teprve přihláškou z 2. dubna 1925, za platnosti ustanovení § 8 zák. č. 287/1924 Sb., tedy v době, kdy nemohlo se již přihlížeti k válečným půlletím. K podání druhému vyslovila, že podle § 165 odst. 3 plat. zák. jest povinen platiti pensijní příspěvek do doby, dokud nedosáhl nároku na plné výslužné, bez zřetele k době připočtené z titulu civilní neb vojenské služby za světové války. Nároku na plné výslužné bez připočtení 5 válečných půlletí že dosáhl teprve dnem 2. února 1927 a jest tudiž od 1. března 1927 osvobozen až do případného zvýšení své pensijni základny od placení pensijního příspěvku. Žádosti o vrácení přeplatku za dobu od 1. ledna 1926 do 28. února 1927 vyhověti nelze, jelikož by to odporovalo platným zákonným ustanovením (viz nál. Boh. A 7272/28). — Přeplatek na pensijním příspěvku za měsíc září 1924 a měsíc březen 1927 že se mu poukazuje současně účtárnou zem. fin. ředitelství v Brně prostřednictvím poštovní spořitelny v Praze.
Odvolání st-lovu vznesenému do tohoto rozhodnutí min. fin. nař. rozhodnutím nevyhovělo »z důvodů tohoto rozhodnutí. — Námitka, že odst. 3 čl. IV zák. č. 2/1920 Sb. byl změněn teprve ustanovením § 165 v souvislosti s odst. 1 § 214 plat. zák. a že tudíž st-li přísluší nárok na placení sníženého pensijního příspěvku i za rok 1925, je bezdůvodná, poněvadž odst. 3 čl. IV zák. č. 2/1920 Sb. byl změněn s účinností od 1. ledna 1925 ustanovením § 8 zák. č. 287/1924 Sb. a jediné podle tohoto ustanovení bylo lze rozhodovati o jeho nároku na zmíněnou úlevu vzhledem k tomu, že žádost za snížení pensijního příspěvku podal teprve dne 2. dubna 1925, t. j. za stavu právního, změněného §em 8 zák. č. 287/ 1924 Sb. — Jest sice pravda, že nárok na snížení pensijního příspěvku příslušel st-li již před účinností zák. č. 287/1924 Sb. na základě tehdy platných předpisů, avšak nárok ten, nebyv uplatněn před 1. lednem 1925 a nebyv také předmětem rozhodování před tímto dnem, nestal se nárokem nabytým v den účinnosti zák. č. 287/1924 Sb., a proto není nutno v daném případě užiti ustanovení § 11 cit. zák., jak st-l namítá. — Z těchto důvodů nelze ani přihlédnouti k námitce, že fin. prokuratura uznala jeho nárok na plné výslužné před platností zák. č. 287/1924 Sb. a vrátila mu zaplacený vyšší pensijní příspěvek do 31. prosince 1924, poněvadž touto částí svého rozhodnutí uznala a povolila finanční prokuratura st-li něco, co nebylo jeho nárokem podle právního stavu z doby podání jeho žádosti z 2. dubna 1925.«
Stížnost vznesená do tohoto rozhodnutí domáhá se uznání, že st-li přísluší nárok na placení sníženého pensijního příspěvku za rok 1925 (totiž jen ze zvýšené pensijní základny podle § 9 zák. č. 394/1922 Sb.) a v důsledku toho nárok na vrácení pensijního příspěvku sraženého mu v tomto roce z plné pensijní základny.
Rozhoduje o stížnosti té, řídil se nss těmito úvahami:
Zákon č. 2/1920 Sb., nabyvší účinnosti dnem 1. září 1919 (čl. XIII), uložil v čl. IV odst. 2 státním zaměstnancům povinnost platiti pro účely pensijní příspěvek ve výši pensijní základny, který se sráží v měsíčních částkách z jejich platu, a stanovil v odst. 3, že »zaměstnanci, kteří dosáhli práva na plnou pensi, platí příspěvky jenom z případného zvýšení pensijní základny«. Tímto ustanovením byly utvořeny co do povinnosti k placení pensijního příspěvku dvě skupiny aktivních státních zaměstnanců, a to plně a částečně osvobozených z důvodu, že nabyli nároku na plnou pensi. Pro otázku, kdy nabyl zaměstnanec nároku na plnou pensi, rozhodovaly příslušné předpisy pro skutečné vyměření výslužného, takže se započítávala i doba válečných pololetí podle zák. č. 457/1919 Sb., pokud se týče doba služby legionářské podle zák. č. 462/1919 Sb., a služba vojenská z válečného tažení podle nař. min. č. 362/1915 ř. z.
Toto osvobození (plné i částečné) od placení pensijního příspěvku bylo změněno ustanovením § 9 zák. č. 394/1922 Sb., nabyvšího účinnosti dnem 1. ledna 1923 (§ 22), potud, že »zaměstnanci, kteří do účinnosti tohoto zákona jsou podle čl. IV odst. 2 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 osvobozeni od placení pensijního příspěvku, budou platiti podle těchto ustanovení pensijní příspěvek z částky, o niž se pensijní základna zvýšila v důsledku tohoto zák.« (odst. 1), kdežto »zaměstnanci, kteří nabudou nároku na plné výslužné po účinnosti tohoto zákona, budou platiti od té doby pensijní příspěvek z rozdílu mezi pensijní základnou podle dřívějších předpisů a mezi pensijní základnou tímto zákonem stanovenou. Jinak zůstávají ustanovení čl. IV odst. 2 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 nedotčena« (odst. 2).
Nastala tedy tímto zákonem změna toliko v tom, že od 1. ledna 1923 není již státních zaměstnanců, kteří by mohli býti osvobozeni od placení pensijních příspěvků plně, ale zásada, že se při vyměření pensijních příspěvků ze zvýšené pensijní základny u zaměstnanců, kteří nabyli nároku na plnou pensi, přihlíží i k ideální době připočtené pro výměru pense z důvodu civilní neb vojenské služby za světové války podle zák. č. 457/1919 Sb., podle zák. č. 462/1919 Sb. nebo nař. min. č. 362/1915 ř. z., zůstává i za účinnosti zák. č. 394/1922 Sb. nezměněna v platnosti.
Teprve zák. č. 287/1924 Sb., který podle § 11 nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1925, stanovil v § 8 odst. 1, že »při použití čl. IV posl. odstavce zák. č. 2/1920 Sb. a obdobných ustanovení o placení pensijního příspěvku zaměstnanci státními..... nepřihlíží se k době připočtené pro vyměření pensijních požitků z titulu civilní neb vojenské služby za světové války«, čímž byl nárok na dosažení částečného osvobození od placení pensijního příspěvku odsunut na dobu pozdější, resp. byla prodloužena proti dosavadnímu stavu doba pro dosažení tohoto nároku potřebná o onu ideální dobu připočtenou pro výměru pense z důvodu civilní neb vojenské služby za světové války.
Pokud se týče otázky, jaký vliv měl tento zákon na práva k placení sníženého pensijního příspěvku nabytá před jeho účinností, plyne ze zásady obsažené v § 5 o. z. o., že zákony nepůsobí nazpět, pokud není jinak stanoveno, a nedotýkají se tudíž nároků, které vznikly již před jich účinností. Zák. č. 287/1924 Sb. nemá ustanovení o tom, že by se jeho účinnost vztahovala i na dobu před 1. lednem 1925, jak vyslovil nss již v nál. Boh. A 5605/26, nebo že by rušil práva již před jeho účinností nabytá co do osvobození od placení pensijního příspěvku za platnosti předpisů dřívějších, naopak z předpisu § 11 je zřejmo, že provedením zákona nesmí nikdo býti zkrácen na svých dosavadních požitcích. Dlužno tedy shora cit. ustanovení § 8 odst. 1 rozuměti tak, že jen u těch zaměstnanců státních, kteří teprve po 1. lednu 1925 (jakožto dnu účinnosti zák. č. 287/1924 Sb.) dosáhli nároku na plnou pensi, nečítá se do doby rozhodné pro výměru pense k cíli stanovení pensijního příspěvku (sníženého, t. j. jen ze zvýšené pensijní základny) doba připočtená z důvodu civilní neb vojenské služby za světové války, kdežto zaměstnanci, kteří až do účinnosti tohoto zák., t. j. do 31. prosince 1924, nabyli nároku na plnou pensi se započtením této ideální služební doby, platí dále jen pensijní příspěvek snížený podle čl. IV odst. 3 zák. č. 2/1920 Sb., resp., § 9 zák. č. 394/1922 Sb., jinými slovy, že tito zaměstnanci jsou z účinnosti § 8 odst. 1 zák. č. 287/1924 Sb. vyioučeni, pokud by zrušením tohoto částečného osvobození byli zkráceni na svých dosavadních aktivních celkových platech, jež jim byly dosud správně vyměřeny.
Podle toho chrání zákon č. 287/1924 Sb. práva nabytá na základě ustanovení platných až do své účinnosti.
V daném případě není o tom sporu, že st-li byla již výměrem fin. prokuratury v Brně z 2. února 1921 propočtena služební doba se započtením válečných pololetí podle zák. č. 457/1919 Sb., kteréžto započtení má význam, jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 4427/25, pro dobu rozhodnou jak pro nabytí nároku na zaopatřovací požitky, tak i pro číselné určení výše těchto zaopatřovacích požitků, — a že podle celkové takto propočtené služební doby příslušel st-li již dne 2. srpna 1924, tedy před účinností zák. č. 287/1924 Sb. nárok na plné výslužné při započtení válečných pololetí, že tedy — jak nař. rozhodnutí výslovně uznává— měl st-l již tehdy ze zákona, t. j. z čl. IV odst. 2 zák. č. 2/1920 Sb. a z § 9 zák. č. 394/1922 Sb. nárok, aby mu byl pensijní příspěvek vyměřen pouze z rozdílu mezi pensijní základnou stanovenou podle § 9 odst. 2 zák. č. 394/1922 Sb. a pensijní základnou podle dřívějších ustanovení zákonných, nikoli z plné pensijní základny, jak se skutečně stalo, a to až do účinnosti plat. zák. č. 103/1926 Sb., tedy do 31. prosince 1925.
Na sporu jest pouze otázka, zda toto právo příslušející st-li ze zák. bylo jeho nárokem nabytým v den účinnosti zák. č. 287/1924 Sb., t. j. 1. ledna 1925. Kdežto žal. úřad stojí na stanovisku záporném proto, že nebyl nárok ten před zmíněným datem pravoplatným individuálním správním aktem formalisován, ježto st-l jej uplatnil teprve přihláškou z 2. dubna 1925 a bylo o něm rozhodováno již za účinnosti zák. č. 287/ 1924 Sb., kdy čl. IV odst. 3 zák. č. 2/1920. Sb. byl již změněn § 8 odst. 1 prve zmíněného zákona, dovozuje stížnost nezákonnost tohoto názoru, namítajíc, že u st-le byly skutkové předpoklady zákonného nároku na placení sníženého pensijního příspěvku splněny již v roce 1924, takže vyřízení jeho přihlášky mělo jen povahu deklaratorní a jest nerozhodno, kdy reklamoval svůj nárok vyplynuvší ze zák. č. 2/1920 Sb. a nezrušený zákonem č. 287/1924 Sb. — nemajícím zpětné účinnosti —, protože zákon nestanoví lhůty k podání přihlášky, s jejímž nedodržením byla by spojena ztráta nároku, a tím, že fin. prokuratura v Brně vrátila st-li přeplatek pensijního příspěvku za dobu do konce roku 1924, výslovně uznala, že st-l nabyl nároku na snížený pensijní příspěvek a že tím bylo mu prominuto, že nepodal přihlášky své před účinností zák. č. 287/1924 Sb., kterýžto stav nemohl prý býti odstraněn ani posledním odstavcem nař. rozhodnutí.
Nss nemohl stanovisko žal. úřadu uznati správným. Výrokem úřadu, který v konkrétním případě rozhoduje podle čl. IV zák. č. 2/1920 Sb. a podle § 9 zák. č. 394/1922 Sb. o tvrzeném nároku na placení sníženého pensijního příspěvku, se tento nárok teprve nezakládá, nýbrž jen fixuje a možno proto spatřovati v něm pouze konstatování, že určitý státní zaměstnanec splnil požadavky, které podle intencí zák. jsou předpokladem nároku, aby platil snížený pensijní příspěvek, a prohlašuje tedy autoritativně, že již před vydáním rozhodnutí trvalo určité právo (srov. Hoetzel: Čsl. právo správní str. 245 a 332). Má proto výrok takový povahu správního aktu deklaratorního a nikoli konstitutivního. Pro případy takové vyslovil nss v četných svých nálezech (srov. Boh. A 3559/24, 6743/27, 9289/31, 9569/31 a j.) zásadu, že, nabyla-Ii strana za platnosti dřívějších právních norem nějakého práva ze zákona samého jí příslušejícího a nebrání-li tomu kogentní předpis zákona novějšího, musí úřad, i když rozhoduje o nároku takovém za platnosti nového zákona, založiti své rozhodnutí na normě dřívější, platné v době vzniku sporného právního nároku nebo právního poměru.
O takový spor jde i v daném případě a nss nemá důvodu, aby se od právního názoru shora vylíčeného odchýlil. Bylo proto na žal. úřadě, aby nárok st-lův posoudil podle materiálněprávních předpisů, platných v době vzniku nároku na placení sníženého pensijního příspěvku, který jest výhradně rozhodujícím, když — jak shora řečeno — žádný kogentní předpis nového zák. č. 287/1924 Sb. tomu nepřekáží, a když i nárok ze zákona plynoucí, třeba nebyl konkrétním správním aktem deklaratorním formalisován, zakládá právo nabyté.
S tímto právním stanoviskem není nijak v rozporu nález Boh. A 5605/26, vyslovivší, že »použití odst. 1 § 8 zák. č. 287/1924 Sb. jest vyloučeno u těch státních zaměstnanců, kteří před účinností tohoto zák., t. j. před 1. lednem 1925, nabyli již z pravoplatného individuálního správního aktu práva na částečné osvobození od pensijního příspěvku podle posledního odstavce čl. IV zák. č. 2/1920 Sb., resp. podle § 9 odst. 2. zák. č. 394/1922 Sb., pokud by zrušením tohoto osvobození byli zkráceni na svých dosavadních celkových aktivních požitcích, jež byly dosud správně vyměřeny.« Neboť tento nál. jednal jen o nárocích, nabytých ze správního aktu již před účinností zák. č. 287/1924 Sb., nezabýval se však vůbec otázkou, která jest v dnešním případě na sporu, v němž totiž nárok ze zákona plynoucí správním aktem v době před účinností zák. cit. fixován nebyl, a nelze proto z nálezu toho činiti závěrů v neprospěch st-lův.
Jesliže tedy žal. úřad odepřel st-li nárok na placení snížených pensijních příspěvků za rok 1925 a v důsledku toho i nárok na vrácení přeplaceného pensijního příspěvku jediné proto, že nejde o právo nabyté před 1. lednem 1925, jest výrok jeho v rozporu se zákonem.

Citace:

Č. 11730. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 476-480.