Č. 11835.

Zaměstnanci veřejní. — Učitelstvo: K pojmu »ošetřování nemocného« jako předpokladu nároku na úmrtné.
(Nález ze dne 6. dubna 1935 č. 11886/35.)
Prejudikatura: Boh. A 10782/33.
Věc: Antonín P. v M. proti ministerstvu školství a národní osvěty o úmrtné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 4. března 1931 žádal st-l jako testamentární dědic po své tetě Vilémě L., učitelce ručních prací, dne 27. ledna 1931 zemřelé, o přiznání úmrtného podle § 53 odst. 2 a 3 vl. nař. č. 162/1928 Sb. a odůvodňoval žádost tu tím, že hradil výlohy pohřbu a lékaře. Žádost tuto zamítla zšr v Praze rozhodnutím ze 7. prosince 1931 s tím odůvodněním, že útraty pohřbu byly hrazeny ze jmění pozůstalostního. Proti rozhodnutí tomu podal st-l rozklad, v němž dovozoval, že je zákonným dědicem zesnulé a že ji před její smrtí ošetřoval a že mu tedy z tohoto důvodu patří úmrtné. Podání toto doplnil dalším podáním z 1. června 1932, v němž uváděl, v čem jeho péče o zesnulou záležela a které úkony obstarávaly ošetřovatelky. I tato nová žádost st-lova byla zamítnuta rozhodnutím zšr-y z 8. srpna 1932, protože péči, kterou st-l zesnulé věnoval za její choroby, nelze pokládati za ošetřování, jaké má na mysli ustanovení § 53 vl. nař. č. 162/1928 Sb.
Odvolání st-lovo bylo pak nař. rozhodnutím jako neodůvodněné zamítnuto, při čemž žal. úřad vzal v úvahu, že z prohlášení st-lova z 1. června 1932 plyne, že vlastní ošetřování zemřelé Vilémy L. v nemoci před smrtí, které je předpokladem přiznání pohřebného, nebylo obstaráno st-lem — činnost jeho označili lze nejvýše za dozor nad ošetřováním tím, resp. vedení finanční stránky ošetřování toho — a nelze tudíž shledati, že by zamítavým rozhodnutím dotčeno bylo nezákonným způsobem jeho subj. právo.
O stížnosti uvažoval nss takto: — — —
Jde jedině o to, zda st-l má jako zákonný dědic právní nárok na úmrtné z toho důvodu, že zesnulou před její smrtí ošetřoval. Žal. úřad přihlédl k obsahu podání st-lova ze dne 1. června 1932, v němž st-1 uváděl, které úkony péče o nemocnou Vilému L. obstarával sám osobně, a které úkony obstarávaly ošetřovatelky. Žal. úřad rozeznává však mezi vlastním ošetřováním zemřelé před její smrtí, kdežto úkony, které prováděl st-l, kvalifikuje nanejvýše jako dozor nad ošetřováním, resp. jako vedení finanční stránky tohoto ošetřování; z toho je patrno, že žal. úřad za vlastní ošetřování nemocné považuje toliko fysické úkony ošetřovatelek, jak je uváděl st-l ve svém podání z 1. června 1932 (vzpřímení nemocné na lůžku k jídlu a k podání léků, umývání nemocné, čištění a vytápění pokoje, pomoc při různých tělesných úkonech nemocné, čištění nádobí a pod.). Pro takový úzký výklad předpisu § 53 odst. 2 a 3 vl. nař. č. 162/1928 Sb. však není v předpise tom opory. Předpis ten nestanoví především jako předpoklad zmíněného nároku, aby ošetřování osoby učitelské v její poslední nemoci bylo prováděno osobně zákonným dědicem zemřelého. Ošetřování nemocného může podle všeobecných zásad právních býti prováděno i osobou zjednanou. Předpis tento neklade také při uplatnění tohoto titulu právního důraz na materielní stránku věci, jako tomu je při uplatnění nároku na úmrtné z titulu hrazení pohřebních výloh, nýbrž přihlíží spíše k momentům psychickým (srov. i nál. Boh. A 10782/1933). Možno tedy i jednotlivé úkony, které st-l podle obsahu svého podání z 1. června 1932 obstarával sám, třebas u nich převládal moment psychický, považovati za takové úkony, které jsou podstatným znakem péče o nemocného ve smyslu cit. předpisu. Ošetřováním zemřelého v poslední jeho nemoci ve smyslu § 53 odst. 2 a 3 cit. vl. nař. dlužno tedy rozuměti souhrn všech oněch úkonů, které vzhledem k okolnostem případu jest považovati za péči o nemocného a sice bez ohledu na to, zda osoba péči tu obstarávající prováděla i fysické úkony ošetřovatelek nemocných sama osobně či nikoli, jen když i tuto péči lze považovati za péči jí obstaranou. S těchto hledisek však žal. úřad daný případ neposuzoval vycházeje z právního názoru, že vlastním ošetřením nemocného rozuměti jest jen ony úkony, které obstarávaly ošetřovatelky. Ježto však tento právní názor je mylný, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 11835. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 748-750.