Č. 11 860.

Samospráva obecní: I. * Nárok na náhradu škody podle § 37 čes. ob. zř. přísluší i tehdy, když veřejné násilí, pří němž byla škoda způsobena, nebylo spácháno při srocení. — II. * Náhradou škody podle § 37 čes. ob. zř. není povinna obec jen za opomenutí svých volených representantů, nýbrž i všelikých orgánů pomocných. — III. * Jen tenkráte, oznámil-li starosta podle § 60 čes. ob. zř. politickému úřadu, že prostředky obce k odvrácení hrozícího nebezpečí nestačí, je obec, která o rozsahu hrozícího nebezpečí věděla, zproštěna povinnosti k náhradě škody, jež by někomu vzešla z toho, že obec nebyla s to tuto škodu odvrátiti. — IV. * I když okr. úřad politický v případě hrozícího nebezpečí převzal řízení místní policie v obci, jsou všichni policejní orgánové obce povinni jej ve výkonu této policie podporovati, a opomenutí této povinnosti může býti důvodem pro nárok na náhradu škody vůči obci podle § 37 čes. ob. zř. — V. * Ušlý zisk nespadá pod pojem škody podle § 37 čes. ob. zř. — VI. * Politický úřad, maje rozhodnouti o povinnosti obce k náhradě škody podle § 37 čes. ob. zř., jest příslušný rozhodnouti si otázku, zda uplatňovaná újma má povahu škody ve smyslu cit. zákonného ustanovení. — VII. K osvobození obce od náhradní povinnosti podle § 37 čes. ob. zř. nestačí, že při srocení byl postižen jediný pachatel. — VIII. Pachatelem, jehož postižení osvobozuje obec od náhradní povinnosti, jest rozuměti jen toho, kdo sám činně spolupůsobil na jednání, kterým konkrétní škoda vznikla. (Nález ze dne 17. dubna 1935 č. 14 811/35.)
Prejudikatura: ad VII. Boh. A 7869/29; ad VIII. Boh. A 8058/29.
Věc: Město K. V. (adv. Dr. Otto Sommernitz z Prahy) proti ministerstvu vnitra (za zúč. Slovanskou besedu v K. V. adv. Dr. Vladimír Říha z Prahy) o náhradu škody podle § 37 ob. zříz.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím stěžující si obec byla uznána povinnou nahraditi škodu Bedřichu S., se zrušuje pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Během r. 1908 došlo v K. V. opětovně k národnostním výtržnostem, při nichž byl pokaždé poškozen majetek českých obyvatelů, resp. korporací. Řada takto poškozených obrátila se pak na býv. okr. hejtmanství v K. V. se žádostí, aby obec k.-ská byla podle § 37 ob. zř. uznána povinnou nahraditi jim škodu výtržnostmi těmi způsobenou, pří čemž dovozovali, že obec škodu tu zavinila tím, že zanedbala svoji místně-policejní povinnost postarati se o ochranu jejich majetku. Z těchto žádostí přicházejí pro dnešní spor ještě v úvahu tyto:
Slovanská beseda v K. V. žádala za náhradu škody způsobené jí na její budově, v níž provozuje mimo jiné také živnost hotelovou, jednak dne 24. a 25. května 1908 tím, že kameny vrhanými výtržníky a také výstřelem z řad demonstrantů byl jí o každém z těchto dnů vytlučen velký počet oken, poškozeny okenní rámy a otlučena facada, jednak dne 27. září 1908 byla jí kamenem rozbita velká okenní tabule v restauračním sále a dne 18. října 1908 byl jí opětně házením kamenů rozbit velký počet oken a poškozena facada.
Bedřich S., nájemce hotelové živnosti ve Slovanské besedě, žádal o náhradu škody, kterou ve dnech 24. května, 25. května a 27. září 1908, resp. ve dnech vždy na to následujících utrpěl tím, že následkem výtržností shora uvedených opustili hosté v hotelu ubytování, resp. v restauraci meškající jeho podnik a že také jiní hosté se v tuto dobu jeho podniku vyhýbali, a manželé Gustav a Marie N. žádali o náhradu škody, kterou utrpěli dne 19. října 1908 jednak tím, že byla v jejich drogistickém obchodu v domě »Zum Tiroler« rozbita okna, výkladní tabule, firemní a reklamní štíty i vnitřní zařízení, jednak tím, že v jejich domě »Akazia« byla vytlučena okna, vytrhány a zničeny okenní rámy, vyraženy a rozbity dveře, vytrhán laťový plot a demolováno vnitřní zařízení.
Žádosti tyto byly nejprve všemi instancemi správními, posléze rozhodnutími min. vnitra ve Vídni z 24. března 1911 zamítnuty, tato rozhodnutí byla však nál. ss-u ze 4. listopadu 1912 č. 367, 368 a 10 156 zrušena pro vadnost řízení, již soud shledal jak v nedostatku jakéhokoli šetření, tak i řádného odůvodnění.
Na základě šetření, jež teprve nyní bylo zahájeno a v němž po přerušení následkem světové války bylo pokračováno teprve zase v r. 1921, přiznala osp v Karlových Varech výměrem z 28. srpna 1922 Slovanské besedě, Bedřichu S. a manželům N. vůči obci k.-ské podle § 37 ob. zř. nárok na náhradu škody jimi tvrzené. Odvolání obce zsp v Praze výměrem z 12. května 1924 částečně vyhověla, zrušivši onu část napadeného výměru 1. stolice, kterou byla obci uložena povinnost nahradili také škody vzniklé demonstracemi z 19. října 1908, v ostatním však odvolání to zamítla. K odvolání, jež z výměru tohoto podala jak obec, tak i manželé N., vydalo žal. min. nař. rozhodnutí, jímž pozměňujíc výměry obou nižších stolic rozhodlo podle § 37 ob. zř. takto:
Obec K. V. jest povinna pro opominutí potřebné péče náhradou škody:
a) Slovanské besedě v K. V., a to škody vzniklé jí veřejným násilím při výtržnostech, odehravších se ve dnech 24. a 25. května 1908 a pak v noci z 18. na 19. října 1908, avšak s vyloučením škody, kterou při výtržnostech dne 24. května 1908 způsobili Rudolf F. a Emil V., odsouzení rozsudkem kraj. soudu v Chebu z 21. srpna 1908 pro zločin veřejného násilí podle § 85 lit. a) tr. z.;
b) Bedřichu S., býv. nájemci restaurace Slovanské besedy, škodu, jež jest v příčinné souvislosti s veřejným násilím při výtržnostech, udavších se dne 24. a 25. května 1908, a to nejen škody, kterou utrpěl na zařízeních a svršcích v restauračních místnostech, po případě v hostinských pokojích, nýbrž i ztrátou ušlého zisku za dobu, po kterou svou živnost nemohl provozovati vůbec, nebo jen v omezeném rozsahu;
c) manželům Gustavu a Růženě N. škody, jež jim vznikla a jest v příčinné souvislosti s veřejným násilím při výtržnostech dne 19. října 1908 a záleží v poškození obchodu a zpustošení vily Akazie a jejího vnitřního zařízení, avšak s vyloučením oné škody, kterou jim způsobil Václav P., odsouzený rozsudkem kraj. soudu v Chebu z 26. června 1909 pro zločin veřejného násilí podle § 85 lit. a) tr. z.
d) Konečně jest obec K. V. povinna pro opomenutí povinné péče nahraditi Slovanské besedě v K. V. škodu, kterou utrpěla rozbitím restauračního okna dne 27. září 1908 večer, jakož i Bedřichu S. škodu, kterou utrpěl následkem toho, že nemohl v restauraci besedního domu prodati na tento den připravené zásoby, pokud škoda ta jest se zmíněným násilným činem v příčinné souvislosti.
Jednaje o stížnosti, podané do rozhodnutí tohoto obcí k.-skou, vycházel nss z těchto úvah:
Podkladem výroku nař. rozhodnutí, jímž byla obec k.-ská uznána povinnou nahraditi zúčastněným stranám škodu shora uvedenou, jest předpis § 37 čes. ob. zř., podle něhož má obec, vykonává-li policii místní, nahraditi veškerou škodu, jež by někomu vzešla z opominutí povinností, jež obci ukládá zákonná policie místní (§ 36 ob. zř.), zvláště pak jest obec povinna k náhradě, jestliže někomu v obvodu obce učiněna byla škoda veřejným násilím, při srocení spáchaným, a nebyl postižen pachatel, a jestliže na obec padá vina, že opomenula učiniti, čím by se bylo zamezilo násilí.
Stížnost obsahuje několik námitek, jimiž žal. úřadu vytýká, že při aplikaci cit. zákonného předpisu vycházel z mylného jeho výkladu, a vzhledem k tomu že otázka, pojal-li žal. úřad vskutku cit. předpis nesprávně či nikoli, je rozhodnou pro posouzení všech případů, jež tvořily předmět jeho rozhodování, je nutno se s námitkami těmi napřed vypořádati.
Je to v prvé řadě námitka, že podmínkou zodpovědnosti obce podle 2. věty cit. předpisu je mimo jiné, aby škoda, způsobená veřejným násilím, byla spáchána při srocení, a že tedy tam, kde tato podmínka chybí, kde tedy škodu způsobí jednotlivec nebo menší počet osob, u nichž o srocení mluviti nelze, je také nepřípustno uznávati obec povinnou k náhradě. Námitka tato není důvodná.
Předpis § 37 ob. zř. obsahuje v prvé větě generelní ustanovení, že obec, vykonává-li policii místní — t. j. nebyl-li jí příslušný obor místní policie podle § 28 posl. odst. ob. zř. odňat a přenesen na zvláštní orgány státní — je povinna nahraditi škodu, která někomu vzešla z toho, že obec zanedbala plniti povinnosti, uložené jí zákonem v oboru místní policie, ve druhé větě pak vymezuje v rámci tohoto generelního ustanovení zvláštní případ, kde škoda byla způsobena veřejným násilím, spáchaným při srocení. Také pro tento specielní případ platí zásada, stanovená již generelně ve větě prvé, t. j. že obci lze přičítati zanedbání povinností, uložených jí zákonem v oboru policie místní, jenže pro tento případ vymezuje zákon sám toto zanedbání tak, že musí na obec padati vina, že opominula učiniti, čím by se bylo zamezilo násilí. Vedle toho však stanoví zákon pro tento specielní případ — avšak také jen pro tento specielní případ —, že obec i tenkráte, zanedbala-li učiniti, čím by se bylo zamezilo násilí, je od náhradní povinnosti liberována, byl-li postižen pachatel.
Z této výstavby cit. předpisů se podává, že specielní ustanovení obsažené v jeho větě druhé nelze pojímati jako výhradnou normu pro všeliké škody způsobené veřejným násilím s účinkem, že podmínkou náhradní povinnosti obce je v takovémto případě předpoklad, že veřejné násilí bylo spácháno při srocení. Nebylo-li tu tohoto předpokladu, tedy došlo-li by k veřejnému násilí nikoli při srocení, mělo by to jen ten následek, že by přišlo k platnosti generelní ustanovení obsažené ve větě prvé, z čehož by ovšem vyplynulo, že obec, jež opominutím povinností uložených jí v oboru místní policie zavinila někomu škodu, nebyla by od zákonné povinnosti náhradní ex lege zproštěna ani tenkráte, kdyby pachatel byl postižen.
Jako další nezákonnost všeobecného rázu vytýká stížnost nař. rozhodnutí, že klade obci jako její opominutí za vinu, že její výkonní orgánové nekonali řádně svoje služební povinnosti, ač prý opominutí lze obci přičítati jen tenkráte, stalo-li se u osob obec representujících, nikoli však také u pouhých pomocníků při tomto výkonu. Ani v tomto směru nemá stížnost pravdu.
Podmínkou nároku podle § 37 ob. zř. je opominutí povinností, jež ukládá obci zákonná policie místní. Výkon místní policie náleží ovšem podle § 59 ob. zř. starostovi obce. Leč tím není řečeno, že jedině starosta by byl oprávněn tyto místně-policejní úkony sám vykonávati. Podle § 32 ob. zř. má totiž obecní zastupitelstvo obecní radě — a tedy také starostovi — přidati určitý počet osob s potřebou se srovnávající, které by konaly práce, jež jim dle samostatné i přenesené působnosti konati náleží. Ustanovilo-li tedy obecní zastupitelstvo k výkonu místněpolicejních povinností určitý počet osob, na př. policejních strážníků, pak také každá z těchto osob »starostovi přidaných« vykonává místněpolicejní povinnosti obce, a jestliže některá z těchto osob opominula splniti povinnost na ni připadající, dlužno i takovéto opominutí kvalifikovati jako opominutí povinností, obci v oboru místní policie uložených (sr. Budw. 14 443/1900 a zejména Budw. A 9764/1913).
V souvislosti s otázkou vymezeni zákonného pojmu opominutí místněpolicejních povinností se strany obce je třeba také již na tomto místě se vypořádati s otázkou, jaký význam pro posouzení tohoto opominutí má ustanovení § 60 ob. zř., jež, navazujíc na předchozí předpis § 59 ob. zř., ukládá starostovi povinnost, jestliže by prostředky k odvráceni nebezpečenství nestačily, neprodleně to oznámiti úřadu okresnímu. Ze spojitosti obou právě cit. předpisů a z jejich souvislosti s ustanovením § 37 ob. zř. je předem patrno, že primérní zodpovědnost za řádný výkon místní policie má, jak již uvedeno, starosta obce spolu s přidanými jemu orgány obecními, a že v případě, kde prostředky obce k odvrácení nebezpečí nestačí, může starosta — ovšem mohl-li hrozící nebezpečí a nedostatečnost prostředků obce důvodně předvídati — od sebe a od obce odvrátiti zodpovědnost za eventuelní škody jediné tím, že hrozící nebezpečí a nedostatečnost prostředků obce výslovně oznámí okr. úřadu pol. Toto formální oznámení nemůže býti nahrazeno okolností, že snad přednostovi okr. úřadu jsou hrozící nebezpečí, ev. též nedostatečnost prostředků obce známy. Dojde-li v takovémto případě k nějaké škodě, třebas i proto, že přednosta úřadu politického v rozporu se svými služebními povinnostmi opominul učiniti dostatečné opatření, nevyplývá z toho liberace obce od její zodpovědnosti primérní.
Avšak ani tam, kde úřad politický, ať již v důsledku oznámení učiněného mu starostou obce podle § 60 ob. zř., či z vlastní iniciativy pře- vezme v případě výtržností řízení policejních opatření, nezaniká policejní povinnost obce a jejích orgánů úplně. Třebas nelze jí činiti pak zodpovědnou za řízení a organisaci bezpečnostních opatření a za opominutí, jichž se dopustí úřadem přibrané bezpečnostní orgány státní, přece mají i nadále, jak orgánové representující obec, tak i všechny její orgány pomocné povinnost úřadu politickému podle rozkazů jeho ze všech sil pomáhati a jej podporovati, a zanedbají-li tuto svoji povinnost, zůstává i v takovémto případě zodpovědnost na obci za škody, k nimž dojde v příčinné souvislosti s takovýmto jejich opominutím.
Proti výkladu, jaký dal žal. úřad v nař. rozhodnutí onomu ustanovení § 37, podle něhož je obec v případě srocení liberována od náhradní povinnosti, by-li postižen pachatel, namítá písemná stížnost, že žab úřad neprávem považuje tento liberační předpoklad za splněný jedině tenkráte, postihly-li pachatele orgány obce, a nikoli též, bylo-li postižení to provedeno orgány jinými, v daném případě četnictvem, a dovozuje dále z německého znění zákona, jež tu praví pouze »ein Täter«, že stačí, byl-li postižen třebas jen jeden pachatel.
Vůči těmto námitkám dlužno předem konstatovati, že ze všeobecného výkladu žal. úřadu dalo by se snad souditi, že úřad klade váhu na to, aby právě obec, resp. její orgány zjednaly postižením pachatele poškozenému možnost hojiti se na tomto pachateli. Leč z celého ostatního obsahu nař. rozhodnutí jasně vyplývá, že žal. úřad z tohoto názoru ne- vycházel a na něm své rozhodnutí nezaložil. Plyne to předem zcela jasně z enunciátu, kde se škoda způsobená pachateli — o nichž samo rozhodnutí zjišťuje, že byli postiženi četnictvem — z náhradní povinnosti obce vylučuje, neméně však i z toho, že v důvodech, týkajících se konkrétně události z 24. května 1908, se okolnost, že pachatelé V. a F. byli dopadeni četnictvem a nikoli orgány měst. policie, resp. že tohoto dne nebyli měst. orgány dopadeni žádní pachatelé, uvádí jen na doklad toho, že měst. policie nevyvinula dostatek energie a pozornosti. Je proto shora uvedená námitka stížnosti v prvé své části bezpředmětná.
Pokud však v druhé části této námitky bylo by lze spatřovati uplatnění názoru, že při srocení stačí, byl-li postižen jediný pachatel, slušelo by námitku tu zamítnout! pro bezdůvodnost, při čemž lze se odvolati na nál. Boh. A 7869/29, kde názor tento byl již podrobně vyvrácen.
K tomu sluší dodati, že proti vlastnímu názoru, na němž je nař. rozhodnutí založeno, že pachatelem, jehož postižení liberuje obec od náhradní povinnosti, dlužno rozuměti jen toho, kdo čin sám vykonal, tedy na onom jednání, kterým konkrétní škoda vznikla, činně sám spolupůsobil, písemná stížnost — mimo námitku shora vyvrácenou — žádných dalších námitek neformuluje a proto také nemohl nss v důsledku § 18 zák. o ss správnost tohoto názoru žal. úřadu přezkoumávati. Leč i kdyby námitku takovou bylo lze přece ve vývodech stížnosti nalézti, byla by bezdůvodná, jak nss vyložil a blíže odůvodnil v nál. Boh. A 8058/29.
Konečně se stížnost obrací proti názoru žal. úřadu, že škodou ve smyslu § 37 ob. zř. dlužno rozuměti nejen odškodnění prosté, nýbrž i ušlý zisk, kterýžto názor dovodil žal. úřad z českého textu cit. zákonného ustanovení, jenž mluví výslovně o náhradě veškeré škody. Stížnost dovozuje jednak z ustanovení 2. odst. § 37 ob. zř., že k řešení otázky, co dlužno rozuměti škodou ve smyslu odstavce prvého, jsou povolány výhradně soudy, a že tedy žal. úřad nebyl vůbec oprávněn otázkou touto se zabývati, jednak namítá, že zákon v německém textu, který prý je jedině autentickým, mluví pouze o »vzniklé škodě« (entstandener Schaden), kterýžto pojem vzhledem ke znění odstavce druhého, kde je řeč o míře odškodnění, a bez ohledu na české znění zákona dlužno vykládati na podkladě § 1323 o. z. o., jenž rozeznává mezi »odškodněním« (Schadloshaltung) a »plným uspokojeními (volle Genugtuung).
Námitka tato ve své prvé části není důvodná. Otázka, zda újma, jejíž náhrady se někdo u politického úřadu proti obci podle § 37 ob. zř. domáhá, má povahu »škody« ve smyslu tohoto zákonného ustanovení, tvoří nezbytný podklad pro vlastní věcné rozhodování politického úřadu o tom, zda případné zanedbání obce je v nějaké kausální souvislosti s tvrzenou újmou. Otázka tato tvoří přímo součást skutkové podstaty, kterou si úřad pro své rozhodování musí zjistiti, ba nelze ji ani považovati za pouhou otázku prejudicielní, o níž by teprve později měl autoritativně rozhodnouti soud.
Naproti tomu bylo stížnosti v druhé části této námitky dáti za pravdu. Třebas ovšem nelze se stížností souhlasiti, že pouze německý text obecního zřízení je autentický, kdyžtě jde o zem. zákon, u jakých podle interpretačního zák. č. 13/1867 z. z. čes. oba texty (český i německý) jsou stejně autentické a v případě neshody obou textů se má zem. zákon vykládati »porovnáním obou textů podle jejich znění a smyslu«, kteréžto pravidlo podle vládnoucího mínění se vztahuje i na zem. zákony, vydané před r. 1867, tedy také na české obecní zřízení z r. 1864 (srov. Hoetzel, Čsl. správní právo, str. 38), přece nutno jí přisvědčiti, že ani z obratu »veškerou škodu«, již má hraditi obec podle českého znění zák., nelze dovozovati, že by pod tento pojem spadal i ušlý zisk. Slůvkem »veškerou« má tu zřejmě utrpěná škoda býti determinována pouze co do kvantity, nikoli však co do kvality. Po stránce druhové zákon pojem »škody«, jehož zde použil, nijak nedefinuje, a je proto zřejmo, že jím chtěl naznačiti onen pojem, k jehož označení se všeobecně používá výrazu »škoda« a jehož definice je podána v § 1293 o. z. o. v ten smysl, že škodou se nazývá újma, která byla někomu způsobena na majetku, právech nebo jeho osobě, a že od toho — tedy od této škody — se rozlišuje ušlý zisk, jejž někdo podle obvyklého běhu věcí může očekávati. Spočívá tedy nař. rozhodnutí v tomto směru na mylném výkladu zákona. Jaké důsledky se z této nezákonitosti podávají pro jednotlivé části rozhodnutí toho, bude zkoumáno při probírání jednotlivých případů níže uvedených.
Ze všeobecných úvah takto předeslaných podávají se pro nař. rozhodnutí v jeho jednotlivostech tyto důsledky:
I. Události z 24. a 25. května 1908.
O každém z těchto dnů shlukly se před budovou Slovanské besedy v K. V. zástupy demonstrantů, kteří kamením rozbili pokaždé mnoho oken, při čemž také poškodili okenní rámy i facadu. Z titulu tohoto poškození domáhali se náhrady jednak Slovanská beseda jako majitelka poškozené budovy, jednak Bedřich S., nájemce hotelové živnosti v budově té provozované, jenž dovozoval, že uvedeným poškozením utrpěl nepřímo škodu, neboť prý jednak v důsledku rozbití oken se hostinské pokoje staly neobytnými, hosté v nich ubytovaní se musili vystěhovati a také v následujících dnech zůstaly neobydleny, jednak prý v důsledku výtržností obávali se lázeňští hosté jeho restaurační místnosti navštěvovati, což projevovalo se i později ve snížené návštěvě hostí hotelových i restauračních.
Ohledně újmy, uplatňované Slovanskou besedou, není sporu o tom, že tu jde o »škodu« ve smyslu § 37 ob. zř. Naproti tomu proti žádosti Bedřicha S. uplatňovala obec již během řízení opětovně, že tento uchazeč žádá pouze náhradu za ušlý zisk, že však újmu tohoto druhu nelze pod pojem »škody« subsumovati. Žal. úřad, aniž zkoumal, zda tu jde skutečně pouze o ušlý zisk — ať již zcela nebo aspoň z části —, zamítl námitky obce poukazem na to, že pod pojem' »škody«, resp. »veškeré škody« ve smyslu § 37 ob. zř. spadá i ušlý zisk. Avšak názor ten — jak již shora dovoženo — je mylný, a proto slušelo nař. rozhodnutí, pokud jím byla obec uznána povinnou nahraditi Bedřichu S. škodu, způsobenou při výtržnostech dne 24. a 25. května 1908, zrušiti pro nezákonnost, aniž se mohl nss zabývati také otázkou, zda újma tímto uchazečem tvrzená má skutečně jen povahu ušlého zisku, či nelze-li ji aspoň z části kvalifikovati rovněž jako skutečnou škodu.
Musil se tedy soud omeziti na zkoumání, zda žal. úřad uznal právem obec povinnou nahraditi Slovanské besedě škodu, jež jí v těchto dnech výtržnostmi shora uvedenými byla způsobena.
Pokud obec poukazem na to, že při výtržnostech z 24. a 25. května 1908 byli jako bezprostřední pachatelé vypátráni a odsouzeni Rudolf F. a Emil V., domáhá se liberace od povinnosti k náhradě škod během obou těchto dnů způsobených, dlužno předem ze správních spisů konstatoval, že oba shora jmenovaní výtržníci byli udáni a odsouzeni jen pro účast na demonstracích z 24. května 1908, a že pro účast na násilnostech z 25. května 1908 nebyl nikdo ani vypátrán ani odsouzen. Ježto pak nelze výtržnosti z těchto dvou dnů s hlediska zodpovědnosti obce pojímali jako jeden nedílný celek, nebylo by z té okolnosti, že pro násilnosti z 24. května 1908 byl nějaký pachatel zadržen, lze vůbec dovozovati liberaci obce od povinnosti k náhradě škody způsobené teprve dne následujícího.
Námitky stížnosti proti názoru žal. úřadu, že zadržením a odsouzením Rudolfa F. a Emila V. pro bezprostřední účast na násilnostech z 24. května 1908 nenastala úplná liberace obce od náhrady celé škody tohoto dne způsobené, byly již probrány shora a uznány za bezdůvodné. Zbývá tedy jen zkoumati, zda žal. úřad právem uznal, že po oba tyto dny opominula obec řádně plniti svoje místně-policejní povinnosti, a že toto opominutí je v příčinné souvislosti se škodou, která byla Slovanské besedě v tyto dny způsobena.
Při zkoumání této otázky nutno předem zjistiti, v čem žal. úřad spatřuje zavinění obce. Tu pak dlužno konstatovati, že v oné stati odůvodnění nař. rozhodnutí, jež se týká výtržností květnových, poukazuje sice žal. úřad na to, že obec z různých okolností mohla a měla předvídali, že dojde k výtržnostem před budovou Slovanské besedy, z tohoto konstatování však nevyvodil jako logicky jedině možné obvinění, že obec k zabránění hrozících výtržností neučinila dostatečné přípravy, naopak konstatuje výslovně, že měst. policie byla na místě. Vytýká pak v dalším obci jako opominutí, že měst. policie nevyvíjela patřičné energie, nevěnovala potřebné pozornosti výtržníkům před besední budovou, že zejména druhého dne, ačkoli její oddíl čítal 30 mužů, na ulici včasně nezasáhla a srocení výtržníků již v zárodku nepotlačila. Spatřuje tedy žal. úřad opominutí obce výhradně v tom, že městská policie — t. i. její orgány — nepostupovaly proti demonstrantům s dostatečnou energií, v čemž je ovšem také obsažen úsudek, že tito orgánové proti výtržníkům energičtěji postupovati mohli, a kdyby tedy tak byli učinili, že by se tím bylo mohlo poškození besedního majetku zabrániti. Jako důkaz pro svoje zjištění, že městští strážníci skutečně proti demonstrantům nepostupovali s dostatečnou energií, uvádí žal. úřad jednak výpovědi celé řady očitých svědků. Z dodatku, který k poukazu na tyto svědky připojuje — »nehledí-li se ani k výpověděm redaktora Š., funkcionářů Besedy a poškozeného restauratéra S.« —, je patrno, že oněch očitých svědků, jež předem vypočítává, se dovolává proto, že je považuje za osoby na věci nezúčastněné a tedy nepodjaté. Mimo to však usuzuje na nedostatek energie policejního mužstva i z dalších zjištěných a během řízení nikdy nepopřených skutečností, že výtržnosti a vytloukání okenních tabulí trvalo v neděli až do pozdních hodin nočních a druhého dne se výtržnosti zase opakovaly po několik hodin, a konečně i z toho, že měst. policie nepřistihla při činu žádného pachatele, který házel kamením a poškodil cizí majetek, a ani dodatečně z pachatelů nikoho nezjistila.
Námitky, jež proti tomuto odůvodnění vznáší stěžující si obec, lze shrnouti takto:
1. Zákon mluví o opominutí obce, tím mohou býti míněny jen osoby obec representujíci, nikoli však také pomocné orgány. Proto i kdyby se těmto pomocným orgánům dalo vytýkati nedosti energické plnění jejich povinností — což se však popírá — nezakládalo by to náhradní zodpovědnost obce. 2. Obec sama, resp. její zástupčí orgány vykonaly vše, čeho s hlediska jejich místně-policejní povinnosti bylo třeba, neboť a) měst. policie se dostavila ihned na dějiště demonstraci, b) byla podle § 60 ob. zř. požádána státní moc o pomoc, okr. hejtman s úředníky, jakož i četnická asistence se dostavili na místo a měst. policejní moc stála pod vedením moci státní, c) starosta města Dr. P. dostavil se osobně na místo a uklidňoval demonstranty. 3. Také městští strážníci konali plně svoji povinnost, neboť demonstranty odtlačili a postupovali rak energicky, že jeden demonstrant byl dokonce krvavě zraněn. 4. Okolnost, že přes hlavy policistů byla způsobena škoda, neopravňuje k úsudku, že jednotliví policisté zanedbali svoje povinnosti, neboť plyne z povahy demonstrací, že každé škodě se nedá zabrániti, při čemž se nesmí zapomínati, že policie má vždy a všude příkaz postupovati proti obyvatelstvu šetrně a opatrně, aby nevyvolala krveprolití. 5. Nečiní dojem objektivního rozhodování, jestliže se nař. rozhodnutí odvolává na svědky české národnosti a všechny ostatní výpovědi nechává nepovšimnuty, aniž udává, proč těmto ostatním výpovědím nepřikládá průkazní moci. Bylo toho tím spíše třeba, kdyžtě na jedné straně výpovědi českých svědků byly nevěrohodné, jak se u manželů Josefa a Josefy L., jakož i u svědka W. podává z rozporu v jejich vlastních výpovědích, jednak proto, že bývalí státní úředníci, tak okr. hejtman J. a okr. četnický strážmistr K., jakož i městský policejní inspektor M. se určitě vyjádřili, že žádné zavinění obce dáno není.
Prvá z těchto námitek byla již vyvrácena shora v rámci všeobecných úvah a stačí na tomto místě odkázati na vývody tam uvedené.
Dále dlužno konstatovati, že tvrzení obsažené sub 2 lit. b), že byla podle § 60 ob. zř. požádána státní moc o pomoc, nemá ve spisech dostatečného podkladu. Ani býv. starosta Dr. P. sám nebyl s to potvrditi, že by byl v případě květnových výtržností učinil politickému úřadu oznámení podle § 60 ob. zř., a stejně býv. okr. hejtman J. nemohl nic takového dosvědčiti, naopak vyslovil mínění, že asi obec, vědouc, že v mimořádných dobách vždy on sám zařizuje, čeho je k udržení klidu zapotřebí, na něj se před výtržnostmi s výslovnou žádosti o pomoc neobrátila. Ostatně v daném případě, kde, jak uvedeno, shledal žal. úřad zanedbání obce výhradně v tom, že orgány měst. policie nepostupovaly s dostatečnou energií, je okolnost tato také nerozhodná, neboř, jak již dovoženo shora v části všeobecné, i v tom případě, kdyby byla obec skutečně učinila politickému úřadu oznámení podle § 60 ob. zř., resp. kdyby byl politický úřad i bez takovéhoto oznámení převzal řízení bezpečnostních opatření do svých rukou, nebyly by městské policejní orgány, přibrané k provádění těchto bezpečnostních opatření, směly se chovati pasivně a byly povinny vyvinouti veškeru potřebnou energii. Také okolnost, že se měst. policie dostavila ihned na místo dějiště demonstrací, je vzhledem' k odůvodnění nař. rozhodnutí bezpředmětná a netřeba se jí zde zabývati.
Zbývá tedy jen zkoumati, zda ostatní námitky stížnosti jsou s to vyvrátiti úsudek žal. úřadu, že v daném případě orgány měst. policie nevyvinuly vůči demonstrantům dostatečnou energii, a že toto opominutí policejních povinností je v příčinné souvislosti se škodou, jež byla Slovanské besedě způsobena, čili jinými slovy, zda by se při řádném plnění těchto povinností bylo přivodění této škody dalo zabrániti neb aspoň zmírniti.
Dlužno předeslati, že otázka tato je otázkou skutkovou, kterou může nss přezkoumávati jen s hlediska § 6 zák. o ss, to znamená, že může jen zkoumati, zda šetření, na němž žal. úřad své zjištění založil, netrpí podstatnými vadami, zda zjištění to není v rozporu se spisy a zda úsudek, k němuž žal. úřad na základě bezvadně zjištěných skutkových premis dospěl, není ve zřejmém rozporu se zásadami logického myšlení; naproti tomu není nss oprávněn zkoumati, zda tento úsudek úřadu je také věcně správný a zejména není oprávněn klásti úsudek svůj na místo úsudku, k němuž žal. úřad na základě bezvadně provedeného řízení dospěl. Zkoumaje s tohoto hlediska zbývající námitky, musil nss předem odmítnouti jako nerozhodný poukaz na to, že sám starosta města se dostavil na místo demonstrací a chlácholil demonstranty, neboť okolnost tato není vůbec způsobilá uvésti nějak v pochybnost shora uvedené zjištění žal. úřadu. Další poukaz na to, že při výtržnostech z 24. května 1908 byl jeden z demonstrantů policejní stráží krvavě zraněn, z čehož se stížnost snaží dovoditi, že tato stráž postupovala velmi energicky, jest v naprostém rozporu se spisy, neboť při těchto demonstracích byl podle stavu spisů zraněn jediný demonstrant K., ten však nebyl zraněn měst. policií, nýbrž návštěvníkem Besedy Janem C., když se snažil násilně vniknouti dovnitř besedních místností.
Proti zjištění, že orgány měst. policie nechovaly se vůči demonstrantům dosti energicky, ba že se chovaly přímo pasivně, čelí námitky, že nemělo býti věřeno pouze českým svědkům, zejména Josefu a Josefě L. a Františku W. pro rozpory v jejich výpovědích, nýbrž i svědkům ostatním, zejména okr. hejtmanu J., okr. četnickému strážmistru K. a měst. policejnímu inspektoru M., a že mělo býti v rozhodnutí odůvodněno, proč se těmto výpovědím nepřiznává dostatečná průvodnost.
K těmto námitkám dlužno předem poukázati na to, že o výpovědí Františka W. se nař. rozhodnutí vůbec neopírá, proto také rozpory ve výpovědích tohoto svědka nemohou míti významu, a také nelze z rozporů těch, jež tento svědek ostatně vysvětlil vysokým věkem a zapomnětlivostí, nijak dedukovati, že by výpovědi ostatních českých svědků byly nevěrohodné.
V čem má spočívati rozpor mezi výpověďmi manželů L. z 3. února 1914 a 23. července 1922, stížnost vůbec neuvádí. Nss také neshledal, že by tu aspoň v podstatných částech nějaký rozpor existoval, a pokud jde o podrobnosti, nemohou odchylky v obou výpovědích se vyskytující odůvodniti pochybnost o věrohodnosti těchto slyšených svědků, zvláště uváží-li se dlouholeté mezidobí, jež uplynulo jednak od r. 1908 do obou svědeckých výslechů, jednak mezi oběma těmito výslechy samými. Slušelo proto námitky, jež stížnost vznáší proti věrohodnosti svědků, na jejichž výpovědi se žal. úřad odvolává, zamítnouti jako bezdůvodné.
Nss také nemohl shledati vady řízení v tom, že žal. úřad podrobně neodůvodnil, proč uvěřil jedné skupině svědků — ostatně značně početnější — než skupině druhé, na niž se stížnost odvolává. V nař. rozhodnutí naznačil žal. úřad — třebas ne výslovně, přece však s dostatečnou jasností —, proč věří právě svědkům, jež ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, a tím také, proč považuje tyto svědky za spolehlivé a proč ostatním plné víry nepřikládá. Učinil tak v prvé řadě poznámkou, že nehledí k výpovědím redaktora š., funkcionářů Besedy a poškozeného restauratéra S. Tyto svědky považoval zřejmě za méně věrohodné proto, že předpokládal u nich zájem na výsledku vedeného sporu. Avšak podobný zájem, třebas ovšem na výsledku opačném, zřejmě předpokládal nejen u orgánů obecních, nýbrž i u obou vyslechnutých činovníků státních. Mimo to však žal. úřad poukazem na to, že demonstrantům byla po oba dny ponechána volnost ničiti besední majetek po několik hodin, zřejmě naznačil, že i tato okolnost podporuje spíše výpovědi nestranných svědků poškozenými vedených, než oněch orgánů veřejné bezpečnosti, kteří toto mnohahodinové řádění nerušeně trpěli. Uváží-li se nad to, že svědecké výpovědi, jichž se žal. úřad dovolal, potvrzovaly určitá fakta (strážníci přihlíželi nečinně, vítali se s přicházejícími demonstranty, smáli se a pod.), kdežto svědkové st-lkou vedení vypovídali jen zcela všeobecně nevyvracejíce potvrzených skutečností a podávajíce spíše svůj osobní úsudek o zavinění obce než konkrétní fakta, nelze nalézti podstatné vady řízení ani v tom, že žal. úřad výslovně neodůvodnil, proč výpovědím těchto svědků nepřikládá plnou průvodnost, resp. průvodnost větší než výpovědím očitých svědků z řad českých lázeňských hostů, ani v tom, že těmto svědkům) dal více víry.
Nss nemohl však dáti za pravdu ani oněm vývodům stížnosti, jež ve své podstatě se snaží dovoditi, že ani při řádném konání bezpečnostně-policejní služby nebylo by se dalo provedeným násilnostem zabrániti, a že tedy mezi chováním policie — třebas i pasivním — a způsobenou škodou není potřebné kausální souvislosti. Třebas bylo lze připustiti, že z povahy demonstrací plyne, že nedá se vždy každému poškození cizího majetku) zabrániti, a že nelze na policejních orgánech žádati, aby každé poškození cizího majetku se snažili předejiti i za cenu krveprolití, přece nelze v daném případě úsudek, obsažený implicite v nař. rozhodnutí, že při vyvinutí řádné energie, třebas i v mezích shora naznačených, bylo by se bezpečnostním orgánům musilo podařiti zatlačiti demonstranty od Besedy dříve než až za několik hodin a tím zabrániti aspoň tomu, aby svoji ničivou činnost provedli v takovém rozsahu, jak se to stalo, shledati zřejmě nelogickým.
Slušelo proto stížnost, pokud brojí proti oné části nař. rozhodnutí, jíž byla stěžující si obec — s omezením v rozhodnutí tom uvedeným — uznána povinnou nahraditi Slovanské besedě škodu způsobenou při výtržnostech z 24. a 25. května 1908, zamítnouti pro bezdůvodnost.
II. Poškození z 27. září 1908,
Toho dne kolem %10 hod. večerní byla kamenem rozbita velká okenní tabule v restauračním sále Slovanské besedy. Také z titulu této násilnosti domáhali se na obci náhrady škody jak Slovanská beseda jako majitelka budovy, tak i Bedřich S. jako nájemce hotelové živnosti, kterýž jako svoji škodu uváděl, že četně shromáždění hosté ze strachu před zraněním opustili sál, čímž celý jeho večerní obchod byl nadobro zničen, jídla připravená a nápoje zůstaly neprodány.
Žal. úřad také v tomto případě uznal obec povinnou uhraditi škodu nejen Slovanské besedě, nýbrž i Bedřichu S., jak se v odůvodnění praví, škodu ztrátou ušlého zisku (neprodáním zásob) tohoto dne. Poněvadž také v tomto případě žal. úřad námitku stěžující si obce, že ušlý zisk nespadá pod pojem škody ve smyslu § 37 ob. zř., zamítl se stejným odůvodněním jako v případě výtržností květnových, aniž se pustil do zkoumání, zda újma, již S. utrpěl, má skutečně jen povahu ušlého zisku, platí i zde totéž, co bylo řečeno již shora, a slušelo proto nař. rozhodnutí, pokud jím obec byla uznána povinnou nahraditi také Bedřichu S. škodu, přivoděnou rozbitím okenní tabule v restauračním sále Slovanské besedy, zrušiti pro nezákonnost.
Že v tomto případě nebyl postižen žádný pachatel, je mimo spor, a také nebylo během celého řízení obcí tvrzeno, že by u příležitosti tohoto případu byla okr. hejtmanství podle § 60 ob. zř. oznámila, že prostředky její k odvrácení hrozícího nebezpečí nestačí. Možno se proto omeziti jen na zkoumání skutkové otázky, zda obec i v tomto případě skutečně opominula svoji místně-policejní povinnost a zda vzniklá škoda je v příčinné souvislosti s tímto opominutím.
Žal. úřad spatřuje opominutí obce jednak v tom, že sama neučinila na ochranu Besedy toho večera žádné neb aspoň ne dostatečné bezpečnostní opatření, ač musila předvídati a také skutečně předvídala, že toho večera dojde pravděpodobně před Besedou opět k výtržnostem, jednak v tom, že ani strážník M., jenž byl toho večera pověřen službou v rayonu Besedy, tuto službu řádně nekonal. Příčinnou souvislost mezi způsobenou škodou a nedostatečným bezpečnostně-policejním opatřením dovozuje pak z toho, že kdyby byla obec dala postaviti s každé strany besedního domu policejní hlídku aspoň o jednom muži, byla by tato přítomnost již sama bývala výstrahou proti pokusům násilí, a v případě, že by přes to k poškození bylo došlo, mohla hlídka pachatele postihnouti při činu samém. Pokud stížnost také proti tomuto odůvodnění opakuje svoji námitku, že za opominutí svých výkonných orgánů neručí, stačí k vyvrácení jejímu poukázati na to, co bylo již opětovně dovoděno shora. Totéž platí o námitce, že pro vyslovení náhradní povinnosti obce chybí v daném případě zákonný předpoklad srocení, neboť bylo již ve všeobecné části dovoženo, že za škodu způsobenou veřejným násilím zodpovídá obec v případě opominutí místně-policejních povinností podle § 37 ob. zř. i tenkráte, nebylo-li násilí to provedeno při srocení. Proto je také tato námitka stížnosti bezdůvodná, ať již v daném případě ke srocení skutečně došlo či nikoli.
Také nelze přisvědčiti st-lce, že řízení zůstalo podstatně vadným proto, že žádný ze svědků žadatelkou uvedených se o událostech z 27. září 1908 nevyjádřil. Rozhodné skutečnosti, o něž Beseda svoji žádost opírala, zůstaly stěžující si obcí nepopřeny, neboť obce sama přiznala, že byla okr. hejtmanstvím vybídnuta, aby toho dne obstarala policejní dozor nad Besedou, kde se měla konati posvícenská zábava, že sama toho dne očekávala demonstrace před Besedou, že také měla toho večera připravenou celou měst. stráž v pohotovosti a trati přiléhající k Besedě obsazeny hlídkami, že však, když se do 1/4 9 hodiny večerní žádné podezřelé příznaky neukázaly, byla pohotovost rozpuštěna a hlídáním Besedy pověřena strážnice v Nádražní ulici, že však ve chvíli, kdy k výtržnosti došlo, jediný strážník M., jemuž bylo svěřeno hlídání celého rayonu kolem Besedy, nebyl ani u Besedy ani v její blízkosti, nýbrž až na nádraží. Za tohoto stavu nebylo vůbec třeba vyslýchati o těchto skutečnostech ještě také svědky, vedené žadatelkou, nehledě ani k tomu, že jeden z nich, Dr. Vincenc J., skutečně vyslechnut byl.
Pokud se st-lka z výpovědi polic, inspektora M., že zmíněného dme byla potřebná opatření k ochraně Besedy měst. policií učiněna na příkaz okr. hejtmanství, snaží dovoditi, že tehdy také starosta pravděpodobně splnil svou povinnost podle § 60 ob. zř. a že vstoupil ve spojení s okr. hejtmanstvím, poněvadž prý jinak by tento úřad nebyl mohl obci udíleti žádné příkazy, dlužno poukázati na to, že ne každé oznámení, že obec čeká nějaké výtržnosti, má již povahu ohlášení podle § 60 ob. zř. se všemi důsledky co do modifikace zodpovědnosti obce za budoucí škody. Jen tenkráte, ohlásil-li starosta politickému úřadu, že hrozí takové nebezpečí, k jehož odvrácení prostředky obce nestačí, jsou s oznámením takovým spojeny důsledky právě naznačené. Že by však takovéto oznámení byl starosta okr. hejtmanství učinil, to obec sama ve stížnosti ani netvrdí.
Avšak ani z toho, že bezpečnostní opatření na ochranu Besedy stala se snad toho dne k příkazu okr. hejtmanství, neplyne žádné zproštění obce od zodpovědnosti za řádné provedení těchto opatření, šlo tu zřejmé jen o příkaz nadřízeného úřadu dozorčího, aby obec neopominula konati vlastní svoji místně-policejní povinnost.
Poukazem na výpověď okr. četn. strážmistra K., že obec asi úmyslně a z opatrnosti nepostavila před Besedu hlídky, poněvadž podle jeho zkušeností bylo by postavení takových hlídek přivolalo zvědavce a uličníky, snaží se stížnost patrně dovoditi, že opatření, jehož opominutí bylo žal. úřadem obci vytknuto jako zanedbání místně-policejní povinnosti, bylo by bývalo neúčelné a proto nebylo povinností obce je naříditi. Leč na námitku stejného obsahu, přednesenou již v odvolání, odpověděl žal. úřad v nař. rozhodnutí poukazem na to, že naznačené obavy by mohly býti důvodnými nanejvýš, kdyby šlo o větší oddíl policie a snad v době denní a že ostatně obec v pozdějších hodinách večerních nevěnovala besednímu domu žádné zvýšené pozornosti a péče, kromě upozornění strážníka M., jenž ostatně v době, kdy čin byl spáchán, odešel k budově nádražní. Proti tomuto odůvodnění stížnost žádných námitek neformuluje, nýbrž opakuje zase jen poukaz na výpověď strážmistra K. V této formulaci však není uvedená námitka vůbec způsobilá vyvrátiti odůvodnění žal. úřadu a je proto bezdůvodná.
Jestliže tedy žal. úřad za skutkového stavu shora podaného a stížností neotřeseného dospěl k úsudku, že ani v tomto případě nesplnila obec svoji místně-policejní povinnost a že tímto opominutím bylo umožněno neb aspoň usnadněno poškození majetku Slovanské besedy, nelze v tom shledati žádnou nelogičnost, a slušelo stížnost i v této části zamítnouti.
III. Události z 18. října 1908, resp. z noci z 18. na 19. října 1908.
Dne 18. října 1908 k večeru došly do K. V. zprávy, že téhož dne se udály v Praze protiněmecké výtržnosti. Pozdě večer k 11. nebo 11 1/2 hod. srotil se opět dav německých demonstrantů okolo Slovanské besedy a vytloukl téměř všechna okna. O náhradu škody žádali také v tomto případě jak Slovanská beseda, tak i Bedřich S., žádost tohoto však nař. rozhodnutím vyřízena nebyla. Také nebyl žádný pachatel násilností tohoto dne provedených postižen. Proto také odpadají úvahy o eventuální liberaci obce od náhradní povinnosti za škody toho dne způsobené a možno se omeziti jen na zkoumání, zda také při této příležitosti zanedbala obec plnění svých místně-policejních povinností a zda způsobená škoda je s tímto zanedbáním v příčinné souvislosti.
Žal. úřad spatřuje v tomto případě zavinění obce v tom, že obec — přes to, že jí bylo známo rozčilení německého obyvatelstva vyvolané toho dne přemrštěnými zprávami o pražských výtržnostech, a přes to, že musila z dřívějších událostí bezpečně očekávati, že dojde opět k výtržnostem, jež se v prvé řadě obrátí opět proti besednímu domu — neučinila dostatečná opatření k zamezení škod z výtržností těch hrozících. Poukazuje zejména na to, že obec podle vlastního doznání, obsaženého v jejím podání z 28. ledna 1909, nenařídila pohotovost veškerého policejního mužstva, nýbrž se omezila jen na to, že před Slovanskou besedou postavila dvě hlídky, jednu v ulici L. a druhou v ulici P., že teprve, když se demonstranti začali shlukovati, bylo mužstvo po ruce jsoucí posláno ze strážnice v Nádražní třídě k Besedě, svoláno mužstvo, jež nemělo službu a vyrozuměno četnictvo v K. V. a R., a že teprve pak, když se dostavila posila, byli manifestanti zatlačeni a rozehnáni. Mimo to shledává závažnou okolnost, že žádný ze strážníků u besedního domu intervenujících nepřistihl při činu, ba ani nepostřehl žádného z útočníků, který házel kamením, a celý policejní sbor nebyl s to ani dodatečně vypátrati žádného pachatele. Tím tedy zřejmě také vytýká, že ani strážníci sami nekonali zde řádně svoji povinnost. Vyslovuje pak úsudek, že obec za daných okolností měla a také mohla učiniti opatření pronikavější, naznačuje tím, že mezi nedostatečným opatřením obce a škodou výtržníky způsobenou je dána příčinná souvislost.
Ve stížnosti podané k nss-u nerozlišuje obec přesně události z 18. a z 19. října 1908, nýbrž uplatňuje společně námitky týkající se výtržností z obou těchto dnů. Ze souboru těchto námitek mají vztah k událostem z 18. října 1908 tyto stižní body:
Předem vztahuje se i na tyto události námitka, že obec neručí za opominutí svých pomocných orgánů výkonných. Také na tomto místě je námitka ta bezdůvodná z důvodů shora již podaných.
Totéž platí o námitce, že obec učinila okr. hejtmanství oznámení podle § 60 ob. zř., resp. že požádala o četnickou asistenci, že veškerá opatření stala se v dohodě s okr. hejtmanem a že okr. hejtmanství také na místě samém převzalo velení, jehož obec musila uposlechnouti. Že by byla obec skutečně učinila formální ohlášení podle § 60 ob. zř., nebylo během celého řízení zjištěno, zejména nemohl to potvrditi ani starosta Dr. P. ani okr. hejtman J. Z toho pak, že se okr. hejtman a političtí úředníci později, když již výtržnosti byly v plném proudu, dostavili na místo a zde převzali velení, nevyplývá ještě nikterak, že obec takovéto formální prohlášení předem učinila. Také okolnost, že snad okr. hejtman předem věděl o hrozícím nebezpečí a dal souhlas k oněm omezeným opatřením, jež žal. úřad uznává za nedostatečná, nemůže bytí vzhledem k tomu, že obec neučinila včas formální ohlášení podle § 60 ob. zř., rozhodnou. Dalo by se z toho nanejvýš dovozovati, že také okr. hejtman nekonal řádně svoji povinnost, avšak ani to by obec nezbavovalo zodpovědnosti za opominutí padající na její vrub. K převzetí velení se strany politických úředníků došlo podle vlastního vylíčení obce teprve v době, kdy byly výtržnosti již v plném proudu; nemá proto ani tato okolnost významu pro otázku zanedbání dostatečných opatření preventivních, jež právě žal. úřad klade v prvé řadě obci za vinu. že pak ani tímto převzetím vrchního velení nebyly orgány měst. policie zbaveny povinnosti ze všech sil k udržení, resp. obnovení pořádku spolupůsobiti a zejména tedy také pokud možno zjistiti a postihnouti pachatele, bylo již shora dovoženo. Konečně jest pro posouzeni opominutí, jak je žal. úřad obci vytýká, zcela nerozhodno, že měst. policii spolu s četnictvem se podařilo demonstranty od Besedy zatlačiti a rozehnati, když výtržnosti zde trvaly již několik hodin a dílo zkázy bylo již dokonáno.
Ježto pak stížnost dalších námitek nevznáší, zejména nevytýká, že skutkové zjištění, jak je žal. úřad převzal z vlastního vylíčení obce, není správné, že dokonalejší opatření, jichž zanedbání žal. úřad obci vytýká, nebyla možná, že by nebyla vedla k zabránění škod, ani že snad měst. strážníci nikoho z násilníků při energičtějším postupu nemohli postihnouti, slušelo stížnost obce i v tomto bodě zamítnouti.
Události z 19. října 1908.
Následujícího dne, tedy 19. října 1908 k večeru, shromáždil se opět dav několika set demonstrantů a chtěl opět táhnouti k Besedě. Zde však byly všechny příchody obsazeny policií a četnictvem, takže se demonstranti až k Besedě dostati nemohli, a také toho dne k dalšímu poškození besední budovy nedošlo. Část demonstrantů táhla proto k českému hotelu »Monopol«, když však i tam narazili na stráž a byli zahnáni, táhli ulicemi a vytloukali různé české obchody a domy. Obzvlášť těžce poškozen byl obchod Mg. Ph. Gustava N., tehdejšího jednatele Besedy, jakož i vila »Akazia«, náležející manželům N. Zde demonstranti vytrhali nový plot, latěmi z něho, jakož i kamením vytloukli okna a vypáčili domovní vrata, načež vnikli dovnitř a celé vnitřní zařízení v pravém smyslu demolovali. Teprve když bylo již téměř vše zničeno, dostavila se četnická hlídka, jež výtržníkům v dokončení díla zhouby zabránila a je rozehnala.
Pro účast na výtržnostech z 19. října 1908 došla tato udání:
Na Václava P., že u Besedy vodil mladistvé demonstranty, cestou městem zbil jednoho vojína, později poškodil různé objekty, mezi nimi u vily Akazie vytrhl 3 laťky z plotu a vytloukl jimi několik oken, vybízel jiné ke sbírání kamenů a vůbec se choval jako vůdce demonstrantů. Rozsudkem kraj. soudu v Chebu z 26. června 1909 byl uznán vinným jen, že u vily Akazie vytrhl 3 laťky a odsouzen proto pro zločin § 85 lit. a) tr. z. do těžkého žaláře na dobu 14 dní s 1 postem.
Antonín S. udán, že se choval jako vůdce demonstrantů, poškodil několik firemních tabulí a rozbil několik oken. Rozsudkem shora uvedeným uznán vinným jen, že rozkazem a radou část způsobené škody natropil, a odsouzen pro zločin §§ 5, 85 a) tr. z. do těžkého žaláře na 1 měsíc s 1 postem.
Pro účast na výtržnostech ve vile Akazii byli udáni ještě Arnošt H. a Antonín K., byli však rozsudkem shora uvedeným obžaloby na ně proto vznesené zproštěni. Mimo to udáni ještě Vilém R., pro poškození jiných objektů, avšak všichni byli svrchu již uvedeným rozsudkem obžaloby zproštěni, resp. trestní řízení proti nim zahájené bylo dříve již zastaveno. Konečně byl udán ještě Pavel Z., že stráži jednoho zatčeného demonstranta vytrhl.
Všechna shora uvedená udání, pokud se týkala poškození cizího majetku, byla učiněna četnictvem. Měst. stráž udala jen Václava P., že zbil jednoho vojína, Antonína Sch., že šel s sebou a dělal vůdce, a Pavla Z., že stráži vytrhl zatčeného demonstranta.
Opominutí obce při výtržnostech z 19. října 1908 a tím také zodpovědnost její za poškození obou objektů manželů N. shledává žal. úřad jednak v tom,, že měst. policie se spokojila uzavřením ulic před besedním domem a že nerozptýlila výtržníky ihned, jakmile se počali shromažďovati, event. snad později, třebas se zbraní v ruce, neboť tím právě umožnila, že se část zástupu oddělila, táhla zmíněným směrem a počala pleniti české výklady, mezi nimi obchod N.; byla to tedy shovívavost policie, která byla příčinou, že demonstranti mohli přenésti svou činnost z okolí besedního domu i do dalších míst. Jako další opominutí vytýká žal. úřad obci, že uchránivši hotel Monopol nepronásledovala výtržníky, třeba se zbraní v ruce, až do úplného jich rozptýlení, jak bylo její povinností, a dodává, že zdolala-li policie hlavní nápor soustředěných výtržníků, musila při vyvinutí náležité energie postačiti i na zdolání výtržníků rozdělených. V příčině poškození vily Akazie shledává žal. úřad další opominutí v tom, že po odražení útoku na hotel Monopol nedospěl aspoň sebe menší oddíl policie, ba ani jednotlivý strážník k této vile včas, ačkoli mohli voliti kratší cestu než dav demonstrantů a přes to, že výtržnosti zde musily trvati dlouhou dobu, a že sem také nedospěla včas žádná z policejních hlídek, ponechaných ve městě, aby tak mohla aspoň některého výtržníka přistihnouti při činu, když již nebylo naděje na úspěšné odvrácení násilí vůbec.
Z námitek, jež proti tomuto odůvodnění obec vznáší, byly již shora vyvráceny námitky, že obec za opominutí svých pomocných orgánů výkonných neručí a že je od náhradní povinnosti liberována, poněvadž byl přistižen pachatel.
Z ostatních námitek ve stížnosti obsažených a týkajících se výtržností z 19. října 1908, resp. poškození majetku manželů N., přicházejí pro dnešní spor v úvahu jedině námitky tyto: Obec i tentokrát plně splnila svoji povinnost, neboť udržovala dostatečně velký strážní sbor, požádala okr. hejtmanství o četnickou asistenci, postavila svoje policejní mužstvo z polovice před Besedu a z polovice před hotel Monopol, kteréžto dvě budovy byly nejvíce ohroženy, a obě je od jakýchkoli škod uchránila. Na obou místech, zejména však u hotelu Monopol, zakročovala se vší energií, ba i se zbraní v ruce a také došlo pro výtržnosti z tohoto dne ke zjištění celé řady osob, z nichž některé také byly odsouzeny jako pachatelé násilností. Že nebylo zabráněno také poškození majetku jednotlivých českých obyvatelů, na tom obec viny nenese, neboť nepředvídala, že by se výtržnosti mohly obrátiti i proti majetku soukromníků, nad to její strážní sbor ani zesílený četnictvem nestačil na více, než ochrániti Besedu a hotel Monopol. Policie také hned hlásila pochod demonstrantů na vilu »Akazii« a hned s četnictvem také zahájila potřebné kroky — to potvrdili svědci J., M. a K. —, že pak přišla k vile Akazii již pozdě, toho je vinou značná rozloha města, na jehož opačném konci tato vila leží, a pak okolnost, že demonstranti k této vile rychle běželi. Zjištění, že hlavní proud demonstrantů dospěl k vile Akazii po třídě P., což je zacházka, je nesprávné, neboť třída ta tvoří přímou spojku. Ostatně mělo toho dne nad veškerou stráží velení okr. hejtmanství, jehož také obec musila poslouchati.
K námitkám těmto dlužno předem opět poukázati na to, že během celého řízení nepodařilo se obci prokázati, že by také toho dne byla učinila okr. hejtmanství formální oznámení podle § 60 ob. zř.; nic takového nemohli potvrditi ani starosta města Dr. P., ani okr. hejtman J. Avšak i kdyby v té nepopřené skutečnosti, že obec, resp. její starosta požádali již během demonstrací okr. hejtmana o četnickou asistenci, že tato četnická asistence jí skutečně byla poskytnuta, že také dne 19. října 1908 večer se k Besedě dostavil okr. hejtman s několika svými úředníky a zde převzali řízení bezpečnostní služby, a že podle svědectví okr. hejtmana J. týž sám při každé zvláštní příležitosti zařizoval bezpečnostní opatření, takže se obec na to mohla spolehnouti, — bylo lze dedukovati, že tím bylo nahrazeno formální oznámení podle § 60 ob. zř., mohlo se to týkati výhradně bezpečnostních opatření u Besedy a u hotelu Monopol, neboť během celého řízení nebylo zjištěno a ani obec sama to netvrdila, ani nyní netvrdí, že by bezpečnostní disposice v ostatních částech města bylo učinilo rovněž okr. hejtmanství nebo že by sem bylo vyslalo svoje orgány a převzalo velení.
Za tohoto stavu však zůstává též neotřesena výtka žal. úřadu, že obec se neměla omeziti na hájení Besedy a hotelu Monopol, nýbrž měla i u soukromých českých objektů postaviti hlídky. Neobstojí tu obrana stížnosti, že obec výtržnosti v těchto místech neočekávala, neboť žal. úřad jí klade za vinu, že při řádné bdělosti je i zde očekávati musila, a to právem. Měla je předvídati nejen proto, že podle zkušeností národnostní výtržnosti se vždy obracely také proti objektům soukromým, tím spíše pak proti majetku osob národnostně význačných, jakým byl právě Gustav N. jako čelný funkcionář Besedy, zejména však i proto, že již dne 18. října 1908, když konečně se policejní stráž odhodlala demonstranty před Besedou rozehnati, ozývaly se výhružné hlasy, že násle- dujícího dne to bude horší. Nemůže také býti obci omluvou, že po soustředění pohotovosti u Besedy a hotelu Monopol nezbývalo jí již dosti mužstva k postavení dalších hlídek. Jak sama během řízení uvedla, zůstaly ve městě na obvyklých místech hlídky rozestaveny. Bylo by tedy stačilo, aby umístění těchto hlídek bylo provedeno tak, aby aspoň ony objekty, u nichž měl útok výtržníků býti předvídán, tedy zejména krám a dům N.-ových, zůstaly pod dohledem těchto hlídek, jež by byly mohly již blížícímu se davu výtržníků buď se postaviti nebo aspoň rychle přivolati potřebnou posilu. Že by se nějaké takovéto opatření bylo stalo, obec sama ani netvrdí, a z toho, že zejména u vily Akazie se neobjevil vůbec žádný strážník ani pak, když ničení zde trvalo již dlouhou dobu, a že to byli zase četníci, kteří se sem, třebas již pozdě, dostavili, a nikoli měst. policie, je zřejmo, že žádná takováto bezpečnostní opatření zařízena nebyla.
Avšak žal. úřad, jak shora uvedeno, klade obci resp. měst. policii dále za vinu, že jak u Besedy, tak u hotelu Monopol se spokojila s odražením útoku demonstrantů, tyto dále nepronásledovala, je nerozehnala, nýbrž nechala je klidně odtáhnouti a prováděti ničivé dílo na jiných místech. 1 kdyby ve smyslu hořejších vývodů se dalo připustiti, že u Besedy tato nedostatečná disposice padala na vrub politických úředníků, kteří zde převzali vedení, nemůže obdobná výmluva platiti u hotelu Monopol, neboť podle stavu spisů zde žádný z politických úředníků nebyl přítomen, nýbrž velení měl městský policejní inspektor M. Poukaz na to, že zde obec vůči demonstrantům postupovala energicky, nepostihuje obsah vysloveného obvinění. Že by pak policie po odražení útoku na hotel Monopol nebyla mohla útočníky pronásledovati a rozehnati, neb aspoň část svého mužstva poslati za vzdalujícím se davem, to stížnost sama ani nenamítá, chytajíc se pouze výtky, že prý dav ten táhl nejkratší cestou k vile Akazii, v kterémžto směru prý zjištěni žal. úřadu, jenž cestu jeho prohlašuje za okliku, neodpovídá skutečnosti. Leč i kdyby v tomto bodě měla stížnost pravdu, není tím vyvráceno obviněni, že policie mohla dav výtržníků až k vile pronásledovati, ev. si nadběhnouti jinými ulicemi, kdyžtě obec sama připustila, že k vile Akazii vede od hotelu Monopol několik ulic. Že pak se o nic takového ani nepokusila, je patrno z toho, že k vile Akazii žádný z měst. strážníků nedorazil ani pak, když zde výtržnosti trvaly již dlouhou dobu.
Konečně nelze úsudek žal. úřadu o nedostatečných bezpečnostních opatřeních, resp. o nedostatečné vůli obce i jejích orgánů, české obyvatelstvo i jeho majetek dostatečně ochrániti, uznati za nelogický ani proto, že pro výtržnosti z tohoto dne bylo skutečně několik osob k soudu udáno a také odsouzeno. Téměř všechna tato udání byla učiněna četnictvem na základě upozornění soukromých osob a z oněch dvou udání učiněných měst. strážníky netýkalo se ani jedno poškozování majetku českých obyvatelů, nýbrž výtržností jiných. Nelze proto z těchto udání nijak usuzovati na to, že obec, resp. její policie se snažila české obyvatelstvo ochrániti.
Tím jsou tedy i v tomto bodě vyvráceny všechny námitky stížnosti a proto ji slušelo i v tomto směru zamítnouti.

Citace:

č. 11860. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 811-830.