Č. 11759.

Pojištění pensijní:* Nastal-li pojistný případ ve lhůtě stanovené pro podání přihlášky zaměstnance k pensijnímu pojištění podle zák. č. 26/1929 Sb., není neúčinnou přihláška, i když byla podána teprve po uplynutí této lhůty (§ 5 odst. 5 cit. zák.).
(Nález ze dne 26. února 1935 č. 11.928/33.)
Věc: Josef M. v L. proti ministerstvu sociální péče o pojistnou povinnost.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, který byl od 24. července 1930 zaměstnán jako hospodářský adjunkt u Bohumila K., utrpěl u tohoto zaměstnavatele dne 7. srpna 1930 úraz pádem s vozu, od kteréhož dne je trvale neschopný k výkonu svého povolání a nezpůsobilý k jakékoli práci a výdělku. Přihláška k pojištění došla k Úřadovně A všeobecného pensijního ústavu v Praze dne 13. dubna 1931.
Výměrem z 23. dubna 1931 prohlásila Úřadovna A všeobecného pensijního ústavu v Praze, že Josef M. jest povinen pojištěním od 25. července do 7. srpna 1930 v zaměstnání u Bohumila K. v Ú. Výměrem z 26. února 1932 zrušila však předchozí svůj výměr a sice z důvodu § 5 odst. 5 zák. o pensijním pojištění č. 26/1929 Sb., ježto přihláška k pojištění došla až 13. dubna 1931, tedy po vzniku pojistného případu (7. srpna 1930) a je tedy neúčinná.
K odvolání Josefa M. zrušil zem. úřad v Praze rozhodnutím z 18. ledna 1933 výměr Úřadovny z 26. února 1932 a obnovil její původní výměr z 23. dubna 1931.
Nař. rozhodnutím zrušil žal. úřad v dalším pořadí instancí rozhodnutí zem. úřadu z 18. ledna 1933 a obnovil výměr Úřadovny A všeobecného pensijního ústavu v Praze z 26. února 1932.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Žal. úřad řešil v nař. rozhodnutí otázku jedinou, totiž tu, zda st-l v době od 25. července do 7. srpna 1930 podléhal pensijní povinnosti, a vyslovil, že st-l pensijnímu pojištění vůbec nepodléhal, vycházeje z toho právního názoru, že přihláška, ježto se stala po uplynutí zákonné lhůty přihlašovací stanovené v § 5 odst. 1 zák. o pensijním pojištění z 21. února 1929 č. 26 Sb., jest opožděná a proto podle § 5 odst. 5 cit. zák. neúčinná přes to, že pojistný případ sám nastal ve lhůtě přihlašovací. Stížnost naproti tomu dovozuje, že zákon nestanovil žádnou preklusivní lhůtu pro podání přihlášky ani za normálních okolností, nýbrž že prohlásil nedodržení lhůty v § 5 odst. 1 předepsané za přestupek (§ 170 zák.). Preklusivní lhůtu však nestanovil ani ve výjimečném případě § 5 odst. 5, nepředepsal zejména, že by zde ohláška musila být bezpodmínečně podána v ohlašovací lhůtě čtrnáctidenní. Také v tomto případě může prý opomenutí včasné přihlášky zakládat jen přestupek, nikoli však neúčinnost přihlášky.
Naproti tomu dovozuje v odvodním spise strana zúčastněná, že přihláška podaná po vzniku případu pojistného jest zásadně neúčinná. Účinnou jest v případě jediném, totiž tehdy, když pojistný případ vznikl ve čtrnáctidenní lhůtě přihlašovací (§ 5 odst. 1), což prý je logické i spravedlivé, ježto zde zaměstnavatel ještě nezanedbal svoji zákonnou povinnost přihlašovací. Výjimečný předpis § 5 odst. 5 platí prý vůbec jenom pro ten případ, kdy zaměstnavatel neporušil svoji zákonnou povinnost, tedy jen tehdy, když ohlášku podal v předepsané čtrnáctidenní lhůtě. Zákon prý nechtěl chránit strany tam, kde ohláška nebyla včas podána, kde tudíž byla porušena zákonná povinnost a to dokonce způsobem trestným.
Žal. úřad má tedy za to, že i tehdy, když pojistný případ nastal ve čtrnáctidenní lhůtě přihlašovací, lze pokládat ohlášku za účinnou jenom, stala-li se v této lhůtě, kdežto stížnost zastává názor, že v tom případě je ohláška účinnou i když se stala po uplynutí přihlašovací lhůty. V tom má stížnost pravdu.
Předpis § 5 odst. 5 zák. o pens. pojištění č. 26/1929 Sb. stanoví, že po vzniku pojistného případu jsou veškeré ohlášky neúčinné, leč že pojistný případ nastal ve lhútě stanovené pro podání ohlášky. Z tohoto předpisu se podává, že zákon prohlašuje sice zásadně za neúčinné ohlášky k pensijnímu pojištění, jež byly podány po vzniku pojistného případu, avšak z této zásady stanoví výjimku (arg. slovo »leč«) pro ten případ, že pojistný případ nastal ve lhůtě stanovené pro podání ohlášky. Neúčinnost ohlášky vázána je tedy na dva předpoklady, t. j. předem, že ohláška byla podána po vzniku pojistného případu, a dále, že pojistný případ nastal po uplynutí lhůty stanovené pro podání ohlášky. Účinnou jest tedy především ohláška, která byla podána před vznikem pojistného případu a to i tehdy, když byla podána opožděně, neboť na zmeškání lhůty k podání přihlášky samo nestanoví zákon sankci neúčinnosti ohlášky, nýbrž jen trestnost zaměstnavatele (§ 170 zák.), po př. i zaměstnance (§ 5 odst. 3).
Účinnou však jest také ohláška, která byla podána po vzniku pojistného případu, když tento pojistný případ nastal ve lhůtě stanovené pro podání ohlášky. Předpis § 5 odst. 5 uznává takovouto ohlášku za účinnou bez jakýchkoli dalších podmínek a beze všeho obmezení. Zákon nemá zejména ustanovení, že by v tomto výjimečném případě uznával ohlášku za účinnou jen tehdy, když se stala v předepsané čtrnáctidenní lhůtě přihlašovací (§ 5 odst. 1), jak se mylně domnívá žal. úřad.
Jestliže tedy pojistný případ nastal (jak jest tomu v přítomném sporu) ve lhůtě stanovené pro podání ohlášky, jest nutno ohlášku pokládat za účinnou i tehda, když byla podána po uplynutí lhůty, stanovené (§ 5 odst. 1) pro podání ohlášky. Opačný názor žal. úřadu vyslovený v nař. rozhodnutí jest tudíž právně mylný.

Citace:

Č. 11759. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 555-557.