Č. 11681.

Pojištění pensijní: Pojistná povinnost kancelářských zaměstnanců podle § 1 odst. 1 bodu 2 zák. č. 26/1929 Sb.
(Nález ze dne 19. ledna 1935 č. 18.028/32.)
Věc: Všeobecný pensijní ústav v Praze proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 24. dubna 1930 prohlásila zemská úřadovna B Všeobecného pensijního ústavu v Praze podle zák. č. 89/1920 Sb. ve znění zák. č. 26/1929 Sb. Ericha H., pomocného pracovníka firmy H. a spol. v L., za dobu od 7. ledna 1930 pojištěním povinným.
K odvolání řečené firmy min. soc. péče v pořadí stolic správních nař. výměrem vyslovilo, že Erich H. ve sporné době pensijnímu pojištění nepodléhal. V důvodech uvedeno: Provedeným šetřením, a sice shodným seznáním zaměstnance a výpověďmi svědků E. a H. je zjištěno, že Erich H. je ve sporné době zaměstnán v oddělení výdejny příze převážně písemnými pracemi, jak jsou uvedeny podrobně v protokole tohoto zaměstnance z 29. srpna 1929. Práce tyto nelze hodnotiti jako práce obchodního pomocníka podle zák. č. 20/1910 ř. z. ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 č. 4 zák. č. 26/1929 Sb., ježto jsou v podstatě jednoduché a nevyžadují žádných zvláštních znalostí, výcviku a pohotovosti, ani jako práce kancelářského zaměstnance podle ustanovení § 1 odst. 1 č. 2 posléze cit. zák., ježto H. povahou svého zaměstnání nepatří do kategorie kancelářských zaměstnanců ve smyslu cit. ustanovení. Práce H.-ovy dlužno hodnotiti jako, práce převážně podřízené, které podle pensijního zák. č. 26/1929 Sb. nezakládají pojistnou povinnost. Na povaze těchto prací nemění nic okolnost, že H. jest resp. byl zaměstnán výjimečně a nepravidelně v kanceláři samé výpomocnými pracemi účetnickými, neboť tyto práce ustupují časově i svým významem oprati ostatním (shora uvedeným) pracím ve výdejně příze do pozadí.
O stížnosti nss uvážil:
Nař. rozhodnutím neuznal žal. úřad pojistné povinnosti Ericha H. ani podle bodu 2 odst. 1 § 1 zák. č. 26/1929 Sb. ani podle bodu 4 téhož ustanovení. Pojistné povinnosti podle bodu 2 neuznal proto, že H. povahou svého zaměstnání nepatří do kategorie kancelářských zaměstnanců ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, práce jeho je prý hodnotiti jako práce převážně podřízené. Naproti tomu namítá stížnost, že H. vykonával práce kancelářské podle cit. bodu 2, neboť byl zaměstnán výlučně pracemi písemnými a nekonal prací naprosto podřízených, a okolnost, že práce písemné nekoná přímo v místnostech kancelářských, nýbrž mimo ně, je pro kvalifikaci jeho jako zaměstnance kancelářského nerozhodnou. Nss dal námitce této za pravdu.
Podle bodu 2 odst. 1 § 1 zák. č. 26/1929 Sb. jsou pojištěním povinny osoby zaměstnané v republice Čsl. na základě smluvního poměru služebního jakožto kancelářští zaměstnanci vůbec, vyjímajíc osoby zaměstnané čištěním, úklidem, hlášením návštěv, posilkami (ačli v peněžních podnicích neroznášejí cenností), rozmnožováním písemností pouze cestou chemickou nebo mechanickou nebo podobnými pracemi, byť i vedle této hlavní činnosti konaly také práce druhu jiného. Z ustanovení tohoto plyne, že zákon podrobuje pensijní povinnosti — za splnění ostatních podmínek v úvodní větě § 1 uvedených — zásadně všechny kancelářské zaměstnance a vyjímá z toho toliko osoby, které jsou zaměstnány pracemi rázu zcela podřízeného, jež příkladmo uvádí.
Ježto kategorie těchto posléze jmenovaných zaměstnanců kancelářských je vyňata z pensijní povinnosti vzhledem k podřízenému rázu jejich zaměstnání jen jako výjimka z pravidla, jinak všeobecně platného, nutno podle obecně uznávané zásady právní, že výjimky je vykládati přesně, uvedený výjimečný předpis vykládati přesně. Rozšiřující výklad tohoto výjimečného předpisu je tedy nepřípustný. Za vyňaté z pensijního pojištění podle tohoto předpisu lze tedy uznati jen ony kancelářské zaměstnance, kteří konají práce svou podstatou podobné pracím, jež zákon příkladmo uvádí.
Od těchto prací se však úkony, jež Erich H. podle zjištění žal. úřadu ve sporné době konal, podstatou svojí naprosto liší, neboť je nesporno, že Erich H. vykonával práce písemné, které záležely v tom, že zapisoval určitá data do knih, roztřiďoval tato data podle určitých zásad a sestavoval součty. Písemné práce tyto nelze zejména klásti na roveň pouhému rozmnožování písemností cestou chemickou a mechanickou a nelze je označiti za práce podřízené, jež spadají pod výjimku stanovenou v cit. § 1 odst. 1 bodu 2 zák. č. 26/1929 Sb. Podle toho vykonával Erich H. práce kancelářské a patřil do kategorie zaměstnanců kancelářských. Je další otázkou, zda na povaze těchto prací mění něco okolnost, že jmenovaný zaměstnanec nekonal prací těch v kanceláři, nýbrž mimo ni ve výdejně příze.
Žal. úřad, neuznav pojistné povinnosti H.-ovy pro povahu jeho zaměstnání, neuvedl sice výslovně, že za důvod pro vyloučení pojistné povinnosti má i to, že H. nekonal oněch prací v kanceláři, avšak z toho, že se zaměstnavatel touto námitkou bránil v řízení správním a dále, že žal. úřad podtržením slov »v oddělení výdejny příze« na tuto okolnost položil důraz, nutno za to míti, že žal. úřad považoval okolnost tu také za důvod vylučující pojistnou povinnost podle bodu 2 cit. zákonného ustanovení. Také stížnost chápe nař. rozhodnutí v tomto smyslu a brání se proti němu s tohoto hlediska.
Nss dal i v tom stížnosti za pravdu.
V cit. ustanovení prohlašuje zákon za pojištěním povinné kancelářské zaměstnance vůbec. Po názoru nss-u jde tu o označení povahy práce, která se zpravidla koná v kanceláři. Kancelářskou práci lze však také konati i mimo kancelář, na příklad v bytě, ve skladišti, dílně, prodejně, na dvoře, na poli atd. Záleží na zaměstnavateli, zda ku konání prací kancelářských opatří zaměstnanci místnost, kterou lze nazvati kanceláří nebo jinak, nebo neopatří-li místnosti vůbec. Okolnost ta nemůže míti vlivu na právní povahu prací (srov. Boh. A 526/20). Tomu nasvědčuje ustanovení § 1 cit. zák. již samo. Tu vypočítává zákon jednotlivé druhy zaměstnanců pojištění podléhajících podle druhu jejich práce, nikoliv podle způsobu a druhu místností, ve kterých jsou práce konány. Tak na př. již v bodu 1 prohlašuje zákon za pojištěním povinné úředníky (konceptní, technické, obchodní, správní, kancelářské, dílenské atd.). Z tohoto jen příkladmo uvedeného výpočtu jednotlivých odvětví úředníků je patrno, že kancelářskými úředníky je rozuměti úředníky, konající práce kancelářské, na př. oproti úředníkům konajícím práce dílenské, nikoliv ale úředníky, konající práci v kanceláři, oproti úředníkům, konajícím práci v dílně.
Avšak i z ustanovení bodu 2 cit. ustanovení plyne, že kancelářskými zaměstnanci je rozuměti jen ony, kteří konají práce kancelářské, nikoliv ony, kteří konají práci v kanceláři. Zákon tu uvádí příkladmo také kancelářské zaměstnance, kteří nekonají zpravidla práce v kanceláři, nýbrž jinde, mimo kancelář. Jsou to zaměstnanci obstarávající posilky. Tyto zaměstnance ovšem zákon z povinnosti pojistné vyjímá, ale nikoliv proto, že nekonají prací v kanceláři, nýbrž proto, že tato jejich práce jest rázu podřadného. I takové zaměstnance zákon prohlašuje za pojištěním povinné, jakmile jejich práce ztratí ráz práce podřízené (zaměstnanci v peněžních podnicích roznášející cennosti podléhají pojištění).
Podle toho, co řečeno, nemění okolnost, že Erich H. konal práce kancelářské ve výdejně příze a nikoliv v kanceláři, nic na povaze těchto prací.
Poněvadž žal. úřad stál na stanovisku opačném, tedy nesprávném, bylo nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušiti, aniž bylo třeba se ještě zabývati námitkou stížnosti, potírající výrok žal. úřadu, že Erich H. ani podle bodu 4 cit. zákonitého ustanovení povinnosti pojistné nepodléhal.

Citace:

Č. 11681. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 336-339.