Č. 11 872.

Stavební právo. — Cesty (Slovensko): I. * Na komunikace, jež jsou předmětem regulační úpravy podle předpisu stavebního statutu pro město Bratislavu z r. 1872, resp. dodatku k němu z r. 1881, nevztahují se ustanovení zák. čl. I:1890 o veřejných cestách a mýtech. — II. * Při usnášení obecních orgánů o regulační úpravě podle předpisů stavebního statutu pro město Bratislavu z r. 1872, resp. dodatku k němu z r. 1881, nepřicházejí v úvahu předpisy §§ 8 až 14 zák. č. 329/1921 Sb. o obecních vydáních. — III. Schválením regulačního plánu, který obsahuje pouhý program, nedochází ještě k vyvlastnění pozemků a práv, regulačním plánem dotčených. (Nález ze dne 26. dubna 1935 č. 15 181/35.)
Prejudikatura: ad III. Boh. A 10 655/33.
Věc: Irena N. v B. proti zemskému úřadu v Bratislavě o regulací města.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Na základě žádosti zúčastněných majitelů pozemků usnesl se zastupitelský sbor města Bratislavy ve schůzi dne 24. června 1929 podle návrhu výboru regulačního poradního sboru na regulační a zastavovací úpravě prodloužené ulice G.-ovy. Podle tohoto usnesení provádí se prodloužení ulice G.-ovy směrem k ulici Š.-ově zlomením dosavadního směru na parcele č. 1703 přes parcely č. 1724, 1721, 1720/3, 2, 1 v rovném směru a dalším lomením kolmo na regulační čáru ulice Š.-ovy přes parcely č. 1716 a 1715/3. Vyústěni do ulice Š.-ovy může býti provedeno podjezdem zastavenou hloubkou o 15 m ve frontě ulice Š.-ovy, při čemž světlá šířka vozovky má činiti 6 m, chodníků na obou stranách alespoň 2 m a světlá výška alespoň 4 m. V dalším uvedeny byly v usnesení podmínky pro regulaci ulice G.-ovy směrem k ulici L.-ské a podmínky zastavovací pro celé regulované území. V odůvodnění usnesení se praví, že regulace je nutná v prvé řadě proto, aby se bloky mezi ulicemi Š.-ovou, Gr.-ovou, R.-ovou, G.-ovou a další bloky mezi jinými ulicemi, blíže vyjmenovanými, daly výhodně zastavit, jak to žádají zdravotní požadavky a stavební zvyklosti. Oprava je dále s výhodou pro místní dopravu, ježto odlehčuje hlavním dopravním tepnám na hranicích upravovaného území. Provedení úpravy v přítomné době se stalo nutným před schválením generelního regulačního plánu vzhledem k celému stav. ruchu v této oblasti, který by mohl bez schválení této úpravy vésti také k takovému zastavení tohoto území, které by veřejným zájmům odporovalo.
Odvolání st-lky proti tomuto usnesení bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako nepřípustné a bezdůvodné.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná namítá po stránce formální, že je vadný, resp. nezákonný výrok žal. úřadu, jímž k příslušné výtce bylo vysloveno, že se předpisy zák. čl. I:1890 vztahují výlučně na zřízení nových cest a silnic na venkově a nikoli v městech, jejichž způsob zřízení jest stanoven měst. stav. statutem, ve kterém však není předpisu, aby při stanovení regulační úpravy bylo jednáno se zúčastněnými stranami, jak to nařizuje § 57 zák. čl. I:1890 pro zřízení nových cest.
Nss nemohl této námitce dáti za pravdu. Žal. úřad vycházel podle znění svého rozhodnutí z právního názoru, že v těch místech, pro která platný stav. statut obsahuje ustanovení o regulační úpravě, nelze při zřizování nových ulic použiti zák. článku I:1890, nýbrž právě jen předpisů stav. statutu. Je nesporné, že stav. statut pro město Bratislavu z r. 1872, resp. jeho dodatek z r. 1881, obsahuje předpisy o regulačních úpravách města, takže by právní názor, v nař. rozhodnutí projevený, na případ dnešního sporu dopadal. Sluší tedy uvážiti, jaký je vztah předpisů stav. statutu pro město Bratislavu o regulačních úpravách k zák. silničnímu. Stížnost se domnívá, že ustanovení zák. čl. I:1890 nutno používati vedle předpisů stav. statutu. Avšak s tímto míněním není možno souhlasiti. Zák. článek I:1890, jak vyplývá již z jeho nadpisu, upravuje záležitosti veřejných cest, a nelze ze žádného jeho ustanovení vyvodili, že by zákonodárce byl měl v úmyslu zasáhnouti jím do látky, o níž jednají stav. statuty, jimiž byly na základě zmocnění zák. čl. XIV:1876 právně upraveny stav. záležitosti, mezi něž nepochybně náleží i generální úprava stav. rozvoje určitého místa ve formě regulace. Že tomu tak je, plyne i z úvahy, že při regulační úpravě, jež týká se ovšem nutně i komunikací, nejsou rozhodné jedině ohledy veřejné dopravy, jaké má na mysli zákonodárství silniční, nýbrž také souhrn ohledů a zájmů, které vznikají ze souvislosti stavebních zařízení v určitém místě. Nerozlučitelné vztahy mezi ulicemi a stavbami při ulicích v uzavřených místech, v jejichž důsledku ohledy komunikační a potřeby budov po stránce světla, přívodu vzduchu, přístupu a pod. jsou ve stálém vzájemném působení, mohou býti upraveny jakožto poměry zcela specifické pouze v právním předpise, který na tuto souvislost zájmů a ohledů béře náležitý zřetel; takovýmito předpisy jsou však na Slov. a v Podk. Rusi stav. statuty. Nutno tudíž souditi, že předpisů zák. čl. I:1890 není možno použíti na komunikace, jichž se týká regulační úprava podle příslušného stav. statutu.
Stížnost nemůže pro své stanovisko vytěžiti nic ani z výpočtu druhů cest, jak je obsažen v § 1 zák. čl. I:1890, ježto pod bodem 5 jsou míněny cesty, jež obec zřizuje na svém území, které ovšem nijak není totožné s pozemkovou plochou, jíž se týká regulační plán. Stejně nemůže se stížnost s úspěchem dovolávati §§ 44 a 53 zák. čl. I:1890, jichž smysl (odst. 4 resp. 2) je jedině ten, že v určitém směru se veřejným cestám obcí prostých kladou na roven i veřejné cesty měst s regulovaným magistrátem. Jestliže tedy v řízení o plánu regulačním nemají místa předpisy zák. čl. I:1890 a stav. statut pro město Bratislavu z r. 1872, resp. jeho dodatek z r. 1881, — jak stížnost sama připouští — neobsahuje předpisů o řízení, obdobných předpisům § 57 zák. čl. I:1890, jichž se stížnost dovolává, pak je shora zmíněná námitka stížnosti bezdůvodná.
Uváží-li se pak, že usnesení župního výboru v Bratislavě ze 14. září 1926, jehož obsahu se stížnost dále dovolává pro toto své stanovisko, bylo podle vlastních vývodů stížnosti min. vnitra zrušeno (při čemž je lhostejno, z kterého důvodu se tak stalo), je pro posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí zcela bez významu, z jakého důvodu se žal. úřad cit. svým výrokem odchýlil od právního názoru, vysloveného ve zmíněném usnesení župního výboru v Bratislavě. Je proto i tato výtka stížnosti bezdůvodná.
Druhou námitkou stížnosti formálního rázu je výtka vadnosti řízení, kterou st-lka formuluje tak, že usnesení zastupitelského sboru města Bratislavy o regulaci příslušného území se stalo, aniž byly proti předpisům §§ 8 až 14 zák. č. 329/1921 Sb. vzaty v úvahu náklady a břemena s regulací spojené a aniž byl návrh usnesení předem projednán finanční komisí. Nss nemohl však ani v tomto bodě uznati správným stanovisko stížnosti a musel naopak přisvědčiti žal. úřadu, který námitku stejného obsahu, vznesenou st-lkou ve správním řízení, vyřídil poukazem na to, že v daném případě jde o regulaci, tedy o programovou disposici, nikoli však o odškodňování majitele pozemku, takže řízení podle zák. č. 329/1921 Sb. nepřichází v tomto stadiu věci v úvahu. Předpisy §§ 8 až 14 cit. zák. mají společný nadpis »o vydáních (scilicet obecních) a jejich poukazování«. Již z tohoto nadpisu jde najevo, že řízení ve zmíněných paragrafech normované platí tehdy, má-li obec učiniti skutečný výdaj. Jenom v takovém případě je také předepsáno, že musí se k věci vysloviti finanční komise. Při stanovení regulačního plánu však o vydání se strany obce vůbec nejde. Teprve tehdy, až obec přikročí k realisaci jednotlivých jeho disposic, jež jsou podmíněny vykupováním pozemkových ploch neb objektů regulací postižených, lze mluviti o vydání obecním a pak ovšem je nutno, aby příslušná částka byla rozpočtově zabezpečena aneb aby postupováno bylo podle § 10 zák. č. 329/1921 Sb.
Správnost této úvahy je podporována i odchylnou úpravou kompetenční, neboť o odvoláních proti usnesením obecního zastupitelstva ve věcech rozpočtových — a takovými jsou i usnesení o výdajích v rozpočtu nepředvídaných — rozhodují podle § 58 zák. č. 329/21 a § 3 zák. č. 77/1927 ve znění zák. č. 169/1930 Sb. okresní, resp. zemské výbory, kdežto o odvoláních proti jinakým, usnesením podle § 99 zák. č. 125/1927 Sb. okr., resp. zemské úřady.
Není možno také shledati domnělý rozpor mezi usnesením zastupitelského sboru města, které ve svém odůvodnění praví, že provedení regulace v přítomné době je nutné, a výrokem žal. úřadu, že námitky st-lky, opřené o zák. č. 329/1921 Sb., jsou předčasné. Program stavební, regulací stanovený, může býti nutný proto, aby bylo možno při konkrétních stav. podnicích posouditi, zda jsou ve shodě s tím, co pro budoucí stav. rozvoj obce pokládají příslušní její orgánové za žádoucí. Tím však není ještě řečeno, že veškeré disposice plánu musí býti uvedeny ihned ve skutek. V tom smyslu jest také rozuměti výroku první stolice, že »provedení úpravy v přítomné době se stalo nutným před schválením generálního regulačního plánu vzhledem k celému stav. ruchu v této oblasti, který by mohl bez schválení této úpravy vésti také v takovému zastavení tohoto území, které by veřejným zájmům odporovalo.« Tím se praví, že plán regulace musí býti hned připraven, aby nedošlo k neúčelnému zastavování území, jak by se mohlo státi, kdyby bez regulačního plánu muselo být rozhodováno o konkrétních stav. projektech v dotyčném území.
Podstatně na stejné základně je postavena další námitka stížnosti, jež vytýkajíc nezákonnost nař. rozhodnutí, pokud vyslovilo, že v usnesení zastupitelského sboru města Bratislavy není řeči o vyvlastnění, dovozuje, že regulace, jež předvídá v domě st-lky podjezd z ulice G.-ovy do ulice Š.-ovy, znamená ve skutečnosti vyvlastnění, jež však je podle názoru stížnosti nepřípustné bez dohody se st-lkou, když k vyvlastnění může obec přikročiti podle § 2 zák. čl. XXIX:1913 jen tehdy, má-li min. schválený regulační plán cest a program měst. regulace, čehož však v Bratislavě není. I tu nutno souhlasně se žal. úřadem poukázali k tomu, že regulace ukládá sice majitelům pozemků a objektů značná břemena, neboť omezuje jejich stavební volnost, pokud by s regulačními disposicemi byla v rozporu, avšak neodnímá jim jejich vlastnictví ani je jinak v jejich vlastnictví neomezuje. Nedochází tudíž platným regulačním plánem, který — jak již řečeno — obsahuje pouhý program, ještě k vyvlastnění (srovn. i Boh. A 10 655/33 na str. 1024), čímž ovšem příslušná námitka, jež je vybudována na opačném názoru, se jeví bezdůvodnou.
Procesního rázu je konečně i závěrečná námitka stížnosti, že žal. úřad nekonal st-lkou navržené komisionelní jednání za účasti znalců. Ve své všeobecnosti není tato námitka důvodná, neboť odvolací úřad je povinen podle § 80 nař. č. 8/1928 Sb. řízení dáti doplniti anebo je doplniti sám jen tehdy, je-li toho třeba. Jestliže může však rozhodnutí učiniti na základě zjištění, jež provedla nižší instance, není jen proto, že strana to navrhuje, povinen řízení doplňovati. Je tedy námitka, jak je stížností formulována, bezdůvodná, ač ovšem nelze přehlédnouti, že v daném případě žal. úřad bez určitého doplnění řízení vystačiti ve svém rozhodnutí nemohl. Tento nedostatek vedl však k jiné vadě řízení, k níž je v závěru tohoto nálezu přihlédnuto.
Z dalších námitek stížnosti lze především vyloučiti tu, jež vytýká nař. rozhodnutí, že nevypořádalo se s odvoláním st-lčiným potud, pokud v něm vytýkala, že s pasáží v jejím domě projektovaným nesouhlasila, neboť tato námitka má své odůvodnění v oněch vývodech stížnosti, jež byly již výše vyvráceny; že by pak stavební statut města Bratislavy, resp. jeho dodatek, pro regulační plán předpisovaly získání souhlasu majitele dotčeného pozemku neb objektu, stížnost ani sama netvrdí.
K veškerým ostatním námitkám odepřel žal. úřad st-lce legitimaci, vysloviv, že námitkami těmi hájí zájmy veřejné, jichž posouzení však přísluší výhradně správním úřadům. Ač nss musel uznati, že tento výrok o st-lčině legitimaci se stal neprávem, neboť st-lka, upozorňujíc na nedostatek veřejných zájmů, hájila námitkami — jak stížnost správně vytýká — svůj vlastní zájem vlastnický, regulační úpravou dotčený, přec nemohl z tohoto důvodu nař. rozhodnutí zrušiti, neboť žal. úřad zabýval se dotyčnými námitkami též věcně a uvedl důvody, pro které je pokládal za nepodstatné, takže není překážky, aby v tomto směru i nss v rámci stížnosti nař. rozhodnutí i po věcné stránce přezkoumal. Veškeré níže rozebrané námitky stížnosti týkají se vesměs obsahu regulačního plánu. Všeobecně nutno tu uvésti, že — jak bylo vysloveno a podrobně odůvodněno v nál. Boh. A 10 655/33 — při disposicích regulačního plánu rozhodují většinou ohledy účelnosti a vhodnosti, jichž posouzení a hodnocení tvoří součást skutkové podstaty, již oceniti náleží výhradně správnímu úřadu, takže nss-u je možno je přezkoumávati na podanou stížnost toliko s hledisek, vytčených v § 6 zák. o ss.
St-lka uváděla ve svém odvolání také, že by zřízení pasáže jejím domem vyžadovalo velikých nákladů a že by zůstalo vždy pochybným, zda by dům po odstranění 12 m širokých průčelních základů mohl vůbec existovati, při čemž se dovolávala mínění odborného znalce. Tuto výtku odvolání ponechal žal. úřad vůbec bez meritorního povšimnutí. Námitka ta však je zajisté relevantní, neboť břemena, jež ze schváleného plánu uvalují se na majitele pozemku nebo plochy, je nucen tento majitel nésti z veřejného zájmu; není možno však břemena taková na něj uvalovati, jestliže je dosažení veřejného zájmu, který má býti příslušnou disposicí ukojen, nemožné. Když tedy st-lka ve správním řízení uváděla, že je disposice regulačního plánu, jejího objektu se dotýkající, neproveditelná, resp. její proveditelnost brala v pochybnost, s čímž souvisela i výtka o znehodnocení domu a o bezdůvodném zásahu do vlastnického práva, bylo povinností žal. úřadu se s touto výtkou odvolání meritorně vypořádati, a to po případě po doplnění řízení, jak je st-lka v odvolání navrhovala.
Nezaujal-li žal. úřad k této námitce stížnosti vůbec stanoviska, pak právem st-lka vytýká nař. rozhodnutí procesní vadu, pročež slušelo je zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 11872. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 861-866.