Č. 11836.

Pojištění pensijní: I. Pojistná povinnost obchodního zástupce na provisi? — II. Pojmové znaky služebního poměru.
(Nález ze dne 6. dubna 1935 č. 14388/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 3977/24, 7548/28, 8001/29, 8582/30, 9144/31, 9389/31, 10076/32, 10084/32, 10512/33, 11134/33, 11291/34, 11293/34.
Věc: Ing. František O. v O. proti ministerstvu sociální péče o pen- sijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Úřadovna B Všeobecného pensijního ústavu v Praze prohlásila výměrem z 19. ledna 1931 st-le v zaměstnání u firmy »Teplitzer Maschinenfabriks-Aktiengesellschaft« v T. od 1. září 1925 za pojištěním povinna. Výměr ten byl v instančním postupu posléze nař. rozhodnutím potvrzen.
O stížnosti uvažoval nss takto:
V tomto sporu jde o rozhodnutí otázky pensijní pojistné povinnosti st-le jako provisního obchodního zástupce zúčastněné firmy v době od 1. září 1925. Žal. úřad posuzoval tuto spornou otázku vzhledem k rozhodné době jak podle zák. č. 89/1920 Sb., tak i podle zák. č. 26/1929 Sb.
Základním předpokladem pensijní pojistné povinnosti podle § 1 odst. 1 obou těchto zákonů jest, aby osoba, o kterou jde, byla v poměru služebním. Služebním poměrem ve smyslu těchto zákonů sluší pak rozuměti podle konstantní judikatury nss-u ony vztahy, které vyplývají pro kompaciscenty z uzavřené smlouvy služební ve smyslu § 1151 o. z. o., jenž stanoví, že služební smlouva vzniká, zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby. Podstatným pojmovým znakem služební smlouvy jest tedy na straně zaměstnance závazek konati zaměstnavateli služby. Z této jeho smluvní povinnosti pak vyplývá, že zaměstnanec v příčině konání služeb je vázán rozkazy zaměstnavatele, z čehož pak plyne poměr podřízenosti zaměstnance a vázanosti jeho rozkazy zaměstnavatele. Podřízenost zaměstnance zaměstnavateli a jeho vázanost rozkazy zaměstnavatele v příčině konání služeb pro něho jsou podle toho podstatnými pojmovými znaky, charakterizujícími smlouvu služební ve smyslu § 1151 o. z. o., a tedy i smluvní poměr služební ve smyslu cit. pens. zákonů (srv. Boh. A 10076/32 a dřívější nál. v něm uvedené). Z téhož právního hlediska a z téže definice služebního poměru vychází také žal. úřad v nař. rozhodnutí.
Stížnost správnosti řečeného základního zákonného předpokladu pensijní povinnosti a uvedených pojmových znaků služebního poměru nepopírá, namítá však, že uvedené pojmové určení služebního poměru se nesrovnává se zákonem, ježto řečené skutečnosti nejsou jedinými pojmovými znaky nesamostatného zaměstnance. Po zákonu je prý vyjádřen pojem služebního poměru na rozdíl od smlouvy o dílo správně tím, že při služební smlouvě jde o trvalý poměr vázanosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, o práci pod vedením a ve smyslu rozkazů zaměstnavatele, o osobní pracovní povinnost a osobní nárok na práci, o povinnost zaměstnancovu ručiti za péči, nikoli však za zdar nebo nezdar práce, jež jde na vrub zaměstnavatelův, zkrátka o osobní a hospodářskou podřízenost zaměstnance organismu podniku zaměstnavatelova.
Těmito vývody nedoličuje však stížnost ve skutečnosti nezákonnost právního názoru, z něhož žal. úřad vycházel při vymezení pojmu služebního poměru (služební smlouvy), nýbrž definuje toliko jinými slovy podstatu služebního poměru, neboť vytyčuje ve své formulaci jako jeho podstatnou pojmovou náležitost také poměr vázanosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jeho osobní pracovní povinnost a jeho osobní podřízenost zaměstnavateli. Rozvádí takto jen šíře tytéž pojmové znaky, jež žal. úřad ve shodě s četnými nál. nss-u vyjadřuje sice jazykově stručně, ale věcně zcela postačitelně výrazy podřízenost a vázanost zaměstnance rozkazy zaměstnavatelovými. Výraz »podřízenost« vyjadřuje totiž zajisté podřízenost po stránce osobní, kterou stížnost nazývá osobní pracovní povinností, výrazem »vázanost rozkazy zaměstnavatelovými« rozumí se pak pojmově totéž, co stížnost opisuje šíře obraty »poměr vázanosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem« a »práce pod vedením a ve smyslu rozkazů zaměstnavatele«.
Pokud pak stížnost shledává podstatný pojmový znak služebního poměru také v hospodářské podřízenosti zaměstnance v organismu podniku zaměstnavatelova a zdůrazňuje tak jeho hospodářskou závislost na zaměstnavateli, jest na omylu, ježto hospodářská závislost zaměstnancova není podstatnou pojmovou náležitostí služebního poměru (srov. Boh. A 3977/24, 7548/28, 9144/31 a jiné).
Žal. úřad popřel v nař. rozhodnutí pensijní pojistnou povinnost st-lovu z té příčiny, že na základě výsledků vykonaného šetření dospěl k úsudku, že mezi st-lem a zúčastněnou firmou neexistovala služební smlouva podle § 1151 o. z. o., ježto chyběly tu uvedené její podstatné pojmové znaky. Stížnost snaží se naproti tomu dovoditi, že ve smluvním poměru st-le k firmě tyto charakteristické pojmové znaky dány byly, poukazujíc na jednotlivé skutečnosti, o něž opírá svůj závěr, že z nich tyto znaky vyplývají. Jde tedy o to, zda žal. úřad ve výsledcích šetření, jež vykonal o poměru st-le k firmě, měl postačitelný a bezpečný podklad pro svůj negativní úsudek o existenci jeho služebního poměru k firmě jako základního předpokladu jeho pensijní pojistné povinnosti.
V té příčině zjišťuje žal. úřad především, že st-l jako provisní zástupce zúčastněné firmy při své akvisiční činnosti jest úplně samostatným a nezávislým na jejích rozkazech, ježto koná obchodní cesty podle svých vlastních disposic a rozhodnutí, a není při tom omezen tak, že by byl povinen navštěvovati určitá místa neb určité osoby podle příkazů daných mu firmou předem. Stížnost to popírá a namítá, že st-l měl se starati v přikázaném mu rayonu o odbyt výrobků firmy, kteroužto práci měl konati pod vedením a podle rozkazů firmy, což prý plyne z ustanovení smlouvy z 1. září 1925, podle nichž platí pro jeho cesty normální cestovní regulativ firmy, jež zaplatí všechny výdaje za poštovné, telefon, atd., st-l pak zašle jí jednou týdně vyúčtování jednotlivých svých cest, načež dostane se mu zaplacení.
Námitka tato jest bezdůvodná, neboť z uvedených ustanovení smlouvy, o něž jest opřena, nedá se logicky vyvoditi závěr, že zavázala-li se firma st-li nahrazovati jeho cestovní a jiná hotová vydání, byl již proto povinen při své akvisiční činnosti říditi se jejími rozkazy. Jedině možný smysl dotčených smluvních ustanovení jest toliko ten, že bude-li st-l cestovati ve svém zastupitelském okresu za účelem získání odběratelů výrobků firmy, firma mu nahradí cestovní a jiné výdaje tím vzniklé. Něco jiného z nich však nevyplývá, zejména nikoli, že by při této své činnosti byl osobně podroben rozkazům firmy. Ostatně st-l v odvolání sám výslovně doznal, že své obchodní cesty koná zpravidla samostatně, aniž se předem firmy dotazuje.
Zdůrazňuje-li stížnost ve svých vývodech také, že st-l dostával od firmy pokyny pro určité práce a byl vyzván, aby o své činnosti podal zprávu, a že takové zprávy firmě pravidelně také podával, sluší k tomu uvésti, že st-l ani netvrdí, že by byl smluvně zavázán podle těchto pokynů svou činnost zaříditi a zprávy o ní firmě podávati. V písemném ujednání z 1. září 1925 ani v dodatcích k němu, jimiž byl upraven smluvní poměr st-lův k firmě a jež jsou pro posouzení sporné otázky rozhodnými, takový jeho závazek stipulován není. Vyhovoval-li snad st-l v jednotlivých konkrétních případech nějakým pokynům firmy a podával-li jí o tom zprávy, aniž k tomu byl podle smlouvy povinen, pak činil tak buď ve vlastním zájmu dobrovolně nebo na základě zvláštního obligačního právního poměru, na př. mandátního podle § 1002 a násl. o. z. o., neplyne z toho však, že by st-l proto musil býti v poměru služebním.
Pro řešení sporné otázky neplyne nic závažného ani z druhé věty předposledního odstavce ujednání z 1. září 1925, kde se praví jen zcela všeobecně, že závisí výhradně na st-li, aby si vydobyl postavení, jež firmě umožní, aby jeho příjmy zlepšila a jeho postavení upevnila, neboť tímto projevem nezakládá se přece vůbec žádná služební podřízenost a vázanost st-lova k firmě. Závazek st-lův, obsažený v úmluvě z 24. října 1929, že si opatří svým nákladem auto a že bude ho používati k akvisičním cestám ve svém zastupitelském obvodu, hromadných dopravních prostředků pak jen výjimečně, a že auto dá také k disposici firmě při jejích příležitostných obchodních cestách v jeho rayonu, jest jen závazek smluvní, který však nesvědčí o st-lově poměru služebním. Samostatnosti st-le jako provisního zástupce zúčastněné firmy nebylo na újmu, jestliže jeho působnost byla smluvně omezena místně na určité území nebo jinak po určitých stránkách, zejména také v příčině zastupování jiných firem. Taková omezení, vyplývající ze samé povahy zastupitelské smlouvy, jež je smlouvou dvoustrannou, obsahující vzájemná práva a povinnosti, nezakládají však o sobě ještě podřízenosti a vázanosti, charakterisující pojmově poměr služební, a nečiní proto obchodního zástupce nesamostatným zaměstnancem firmy (srov. Boh. A 9389 a j.). Poukaz stížnosti na to, že provise st-lova ze zprostředkovaných jím obchodů jest podle smlouvy v poměru k obratu, kterého dosáhne, takže má osobní nárok, aby pro firmu konal práci a opatřil si tak výživu, jest bez právního významu, ježto tyto momenty nejsou vůbec kriteria poměru služebního, takže z nich pro jeho existenci nelze nic dovozovati. Právě tak není rozhodnou ani skutečnost, že podle smlouvy byl st-l oprávněn podle svého přání nastoupiti dovolenou, za jejíhož trvání obdržel také kancelářský příspěvek nezkráceně, neboť toto smluvní oprávnění neposkytuje oporu pro úsudek, že proto šlo u st-le o poměr služební.
Momenty, na které stížnost dále ještě poukazuje, jako že st-l neměl živn. listu, že jeho poměr k firmě byl vypověditelný, že měl pro firmu kancelář a zaměstnával v ní pomocné síly, vyřizoval korespondenci na dopisních papírech firmy, že mimo provisi dostával měsíční paušální částky na udržování kanceláře, auta, na plat pomocné kancelářské síly a že úspěch či neúspěch jeho práce šel jen na vrub zaměstnavatelky, nemají ani samy o sobě, ani ve svém souhrnu takové váhy a právního významu, aby bylo možno z nich usouditi, že st-l proto musil býti k zúčastněné firmě ve služebním, nikoli jen smluvním poměru — což obojí nelze zaměňovati ani ztotožňovati — a že by svědčily o jeho podřízenosti a vázanosti jejími rozkazy. Nss dovodil to již opětně v četných nál. na př. Boh. A 7548/28, 8001/29, 8582/30, 9144 a 9389/31, 10076 a 10084/32, 10512/33 a 11134, 11291 a 11293/34.
Pokud stížnost poukazuje konečně také k tomu, že st-l nebyl honorován jen provisemi, nýbrž dostával mimo náhradu hotových výdajů také ve formě kancelářského příspěvku pevný měsíční požitek a snaží se z toho dovoditi existenci svého služebního poměru k firmě, budiž k tomu uvedeno, že skutečnost, že st-li byla firmou vyplácena určitá měsíční peněžitá částka, nedokazuje ještě o sobě existenci služebního poměru, není-li tu jedině rozhodných znaků služební smlouvy, t. j. podřízenosti a vázanosti zaměstnance rozkazy zaměstnavatelovými. K tomu pak sluší ještě uvážiti, že podle vyjádření firmy z 9. dubna 1932, na něž poukázal již žal. úřad a jehož správnost stížnost nepopírá, byl měsíční kancelářský příspěvek, poskytovaný st-li, jednak náhradou za jeho hotové výdaje spojené s nájmem kanceláře, otopem, osvětlováním, čištěním jejím a pod., jednak předem vyplacenou zálohou na provise příslušející mu z obchodů, které ve svém zastupitelském okrese zprostředkoval, neboť příspěvek ten byl na provise ty zúčtován. Není proto možno uznati, že by měl právní povahu služebního platu, t. j. odměny za práci pro firmu vykonanou.
Poněvadž žal. úřad podle toho, co bylo uvedeno, pro svůj úsudek, že st-l nebyl k firmě v poměru služebním, ve výsledcích vykonaného šetření, jimž stížnost nevytýká nějakou neúplnost ani vadnost, které ani nss neshledal, měl náležitý podklad, nelze nař. rozhodnutí uznati nezákonným.

Citace:

č. 11836. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 750-753.