Č. 11715.

Jazykově právo: Povinnost obecního úřadu obce s obyvatelstvem většinou německým (obecní vodárny) dodávati správě české školy účty za vodu v jazyce čsl.
(Nález ze dne 2. února 1935 č. 11.247/35.) Prejudikatura: Boh. A 8072/29, 9570/31, 9883/32, 9886/32, 10.144/32, 10.245/32.
Věc: Město J. proti zemskému úřadu v Praze o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Na stížnost správy české státní školy obecné v J., že městský důchodkový úřad v J. zasílá jí německé účty za vodu přes to, že žádala o účty české, vyslovil okr. úřad v Chomutově rozhodnutím z 25. dubna 1930, že městská vodárna nepřestala býti pro svoji vnitřní kupeckou organisaci obecním ústavem, tím méně, že jako právní osoba přichází pouze obec v úvahu. Obec že jest však podle čl. 72 odst. 2 jaz. nař. povinna straně, o níž jí jest známo, že jest příslušnicí státního jazyka, vydati vyřízení v její české řeči. Obec že nemůže popírati, že by jí nebylo známo, že správce české obecné školy je příslušníkem čsl. národa. Také ostatní předpoklady čl. 72 odst. 2 jaz. nař. že jsou splněny poněvadž v městském zastupitelstvu jest jeden příslušník českého jazyka jako člen a krom toho že obec J. čítá přes 3.000 obyvatelů a musí proto a má také kancelářskou sílu znalou státního jazyka. Proto že jest také městská vodárna povinna českým stranám a zvláště v tomto případě správci české obecné školy účty a ostatní oznámení zasílati ve státním jazyku. Případné stížnosti dozorčí že se nepřiznává ve veřejném zájmu účinek odkládací.
Odvolání obce J. nevyhověl zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím, poněvadž v odpor vzaté rozhodnutí odpovídá ustanovení čl. 72 odst. 2 resp. tomuto ustanovení ve spojení s čl. 89 odst. 3 poslední věta vl. nař. z 3. února 1926 č. 17 Sb. Dále bylo vysloveno, že st-lka nepopírá, že předpoklady čl. 72 odst. 2 jaz. nař. byly v daném případě splněny, při čemž podotčeno, že původní německá vyřízení dodaná správě české státní obecné školy v J., o jejichž jazykovou úpravu vzešel spor, vycházela od městského důchodu, tedy od součásti městského úřadu v j.
O stížnosti napadající toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stěžující si obec především poukazuje na to, že podle § 128 odst. 3 úst. listiny státní občané Čsl. republiky mohou užívati v mezích všeobecných zákonů v soukromém a obchodním styku, v záležitostech náboženství, v tisku a ve všech publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu libovolného jazyka. Tímto ustanovením vyslovená všeobecná zásada volného užívání jakéhokoli jazyka státním občanem čsl. že platí podle nál. Boh. A 8072/29 i pro osoby právnické a útvary jim podobné, tedy i obce a nejsou tudíž obce v jejich soukromém a obchodním styku podrobeny žádným jazykovým předpisům. Jestliže tedy čl. 89 jaz. nař. obsahuje také ustanovení o užívání jazyků hospodářských ústavů a podniků, které jsou ve správě samosprávných korporací, že nejsou tyto předpisy nejen kryty jaz. zák., nýbrž odporují také ústavní listině.
St-lce nebylo možno dáti za pravdu.
Nss vyslovil již v nál. Boh. A 9570/31 právní názor, že obec je i při správě svých podniků podrobena všem předpisům, které platí pro správu jejich záležitostí vůbec, a tedy i předpisům platným po stránce jazykové, při čemž je lhostejno, zda správu obecního podniku vykonává obecní zastupitelstvo, obecní rada, či jiný orgán obcí k tomu zřízený Zabývaje se pak dále v onom nál. otázkou platnosti ustanovení čl. 89 jaz. nař., dospěl nss k právnímu názoru, že vláda, ustanovila-li v čl. 89 jaz. nař., že ústavy a podniky ve správě samosprávných úřadů řídí se předpisy jazykovými, platícími pro tyto úřady, nevybočila tím z hranic, které jí § 8 odst. 1 jaz. zák. vytkl, ježto správu obecních ústavů a podniků nelze od správy ostatních záležitostí obecních oddělovati a posuzovati ji po stránce jazykové jinak než tuto.
Na názorech těch setrvává nss i nyní a pokud jde o jich odůvodnění, odkazuje podle § 44 j. ř. k důvodům vyloženým v cit. nálezu. Je tedy zmíněná námitka stížnosti bezdůvodná i pokud se dovolává pro své stanovisko ustanovení § 128 ústav, listiny.
V další části stížnosti popírá st-lka také platnost ustanovení čl. 72 odst. 2 a čl. 78 odst. 2 jaz. nař. a činí tak v podstatě na tomto základě:
Podle ustanovení odst. 1 § 3 jaz. zák. mají sice obce povinnost přijímati a vyřizovati čsl. podání, nejsou však povinny vyřizovati je v jejich jazyce, neboť zákon nic takového nestanoví, nýbrž mají je vyřizovati ve svém jednacím jazyku, který si stanovily na základě příslušejícího jim primerního sebeurčovacího práva jazykového. Toto jejich právo plyne z ustanovení § 28 obec. zříz., jeho existenci dokazuje důvodová zpráva ústavně-právního výboru k § 3 jaz. zák. a toto právo jest také samozřejmým výrazem samosprávy, jak to uznal nejen býv. ss ve svých nálezech, nýbrž i nss až do nál. Boh. A 8072/29. Jazykový zákon nemá také ustanovení, jež by toto primerní sebeurčovací právo jazykové odstraňovalo, neboť ani § 8 odst. 1 neodpírá jim toto právo a nevyhrazuje je státní moci výkonné, nýbrž tuto jen zmocňuje, aby vydala ústanovení o užívání jazyků samosprávných úřadů. Může býti proto řeč toliko o tom, v jakém ohledu a rozsahu toto primerní sebeurčovací právo jazykové samosprávných korporací může býti omezeno na základě §§ 3 a 8 jaz. zákona.
Nss vyslovil v nál. Boh. A 8072/29 právní názor, že vládní moc výkonná, upravujíc podle ustanovení odst. 1 § 8 jaz. zák. užívání jazyků pro autonomní úřady, může jim uložiti vedle omezení normovaných v § 3 jaz. zák. ještě omezení další a že má toliko dbáti, aby uložená jí úprava užívání jazyků odpovídala duchu jaz. zák., který se má hledati a nalézti nejen v jeho positivních ustanoveních a v jejich vzájemné souvislosti, nýbrž také v základních myšlenkách, které se v nich zračí a z nich vycházejí, a kterými tedy jaz. zák. je ovládán. Mají se tedy pod duchem jaz. zák. rozuměti zásady získané z jaz. zákona abstrakcí a za takovou zásadu prohlašuje nss preponderanci státního jazyka. Při tom vycházel nss z názoru, že ze souvislosti § 3 a § 8 jaz. zák. plyne, že § 3 jaz. zák. upravuje užívání jazyků u autonomních úřadů jen v určitém konkrétním vztahu, kdežto úprava v ostatních vztazích, že je ponechána v § 8 jaz. zák. státní moci výkonné.
Ale nss neuvážil prý — po mínění st-lky — význam citace § 3 v § 8 jaz. zák., který může býti jen ten, že moc nařizovací má se při úpravě užívání jazyků samosprávných korporací pohybovati v mezích § 3 jaz. zák., ježto jednak nemělo by smyslu tvrditi, že citace má jen ten význam, že v § 8 odst. 1 jsou myšleny tytéž orgány, o jichž užívání jedná § 8 jaz. zák., jednak nelze v citaci té také viděti poukaz na úkol příslušející státní moci výkonné podle § 3 jaz. zák., poněvadž takový poukaz by byl zbytečným opakováním. Ale i kdyby ustanovení § 8 odst. 1 jaz. zák. zmocňovalo státní moc výkonnou, aby při úpravě autonomního užívání jazyků omezila primerní sebeurčovací právo jazykové obcí nad meze § 3 jaz. zák., musí po názoru stížnosti při úpravě té šetřiti zásad tkvících v jaz. zák. a abstrakcí z jeho ustanovení dovožených. Položila-li však moc nařizovací při úpravě užívání jazyků autonomních korporací za základ zásadu preponderance státního jazyka, odporuje to duchu jaz. zákona, ježto použila zásady dovožené nejdále jdoucí abstrakcí, zatím co z konkrétních ustanovení jaz. zákona možno abstrakcí dovoditi zásady normám jazykového zákona bližší. Tak kříží se se zásadou preponderance nárok kvalifikované menšiny na užívání jejího jazyka (§ 2 jaz. zák.). Normuje-li § 3 jaz. zák. v odst. 1 přijímání a vyřizování čsl. podání a ve 4. odst. přijímání a vyřizování jinojazyčných podání za určitých předpokladů, může z toho býti usuzováno, že je v duchu jaz. zák., aby vyřizování podání dělo se v jejich jazyce, kdyžtě § 2 jaz. zák. za uvedených tam předpokladů vyřizování jinojazyčných podání také v jejich jazyce přimo nařizuje. Podle této jazykovým normám bližší zásady musi nařizovací moc, požaduje-li vyřizování čsl. podání v jejich jazyce, naříditi za předpokladů ustanovení odst. 4 § 3 jaz. zák. vyřizování jinojazyčných podání v jejich jazyce, ježto duch jaz. zák. nemůže býti jiný pro odst. 1 § 3 a jiný pro odst. 4 § 3 jaz. zák. Ze zásady preponderance státního jazyka nemůže býti odvozováno oprávnění nařizovací moci naříditi samosprávným korporacím vyřizování podání, která v jejich jednacím jazyku se podávají příslušníky tohoto jazyka, v jazyku státním, nebo také státním, neboť ze žádné normy jaz. zákona nedá se dovoditi zásada, že státní jazyk je také oficielním jazykem samosprávných korporací. Dá se tudíž podle toho, co uvedeno, ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. odůvodniti jen zásadou preponderance, což podle usnesení adm. plena z 21. května 1929 k jeho ospravedlnění nestačí. Ale je tak — po názoru stížnosti — chybný i způsob, jakým se zásada preponderance státního jazyka dovozuje. Vychází-li se totiž při této zásadě z toho, že čsl. stát má charakter národního státu, poněvadž byl vybudován čsl. národem, nutno poukázati k tomu, že úvod ústavní listiny pod čsl. národem rozumí státní národ vůbec a ne jen souhrn státních občanů čsl. jazyka. Dovozuje-li se pak preponderance státního jazyka pro autonomní úřad z toho, že v čsl. jazyku korespondují soudy a úřady republiky také s autonomními úřady a tyto jsou povinny tuto korespondenci, jakož i všechna ostatní v čsl. jazyku učiněná podání vždy přijímati a vyřizovati, aniž tyto úřady, je-li jejich jednací jazyk jiný než čsl., ža předpokladu § 2 jaz. zák. by měly nárok na to, aby úřední přípisy soudů nebo státních úřadů, jsou-li řízeny na obce, učiněny byly také v dotyčném jednacím jazyce, neznamená to preponderanci státního jazyka, jako spíše subj. jazykové právo příslušníků čsl. jazyka. Pokud se konečně tato preponderance dovozuje z toho, že nemůže býti překážkou přijímání a vyřizování úředních přípisů soudů a státních úřadů učiněných v jazyce státním okolnost, že jednací jazyk obce je jiný než čsl. a že obec platí za příslušnici dotyčného jazyka menšinového, a že by spíše odporovalo duchu jaz. zák., kdyby soudy a státní úřady, jichž oficielní jazyk je čsl., ohledně užívání jazyků v úředním styku s obcemi neměly stejných práv jako soukromé osoby nebo ony samy, vystupují-li jménem státu jako strany, spočívá po názoru st-lky v tomto přiznávání subjektivních práv jazykových soudům a státním úřadům přímo anthropomorphismus, nebo, chce-li se, fikce, která nemá v zákoně opory. Jediným argumentem, který mluví pro výlučný čsl. styk úřední soudů a státních úřadů se samosprávnými korporacemi jako úřady, že úřadování soudů a státních úřadů děje se podle § 1 jaz. zák. s výhradou toho, co stanoveno v §§ 2, 5 a 6 v čsl. jako státním oficielním jazyku. Z toho však nelze dovozovati preponderanci státního jazyka také pro obor užívání jazyků samosprávných korporací.
Ani v této části není stížnost důvodná. O ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. žal. úřad své rozhodnutí neopřel a není tudíž vůbec třeba zabývati se vývody stížnosti, uváděnými pro odůvodnění tvrzené neplatnosti tohoto ustanovení. Pokud pak jde o tvrzenou neplatnost ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař., sluší uvésti toto: Otázkami, jež st-lka cit. vývody stížnosti v tomto ohledu in judicium vznáší a jimiž hájíc stanovisko, že obcím přísluší primerní sebeurčovací právo jazykové, se současně snaží dovoditi neplatnost ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař., zabýval se nss — a to mnohými opětovně — v nál. Boh. A 9883/32, 9886/32, 10.144/32 a 10.245/32, nemohl však z důvodů v nálezech těch uvedených, k nimž se podle § 44 j. ř. odkazuje, dospěti k právnímu přesvědčení, že by některá z nich svědčila ve prospěch stanoviska, jež st-lka ve své stížnosti zastává, a učinila pochybným správnost jeho právního názoru, vysloveného již v nál. Boh. A 8134/29, že ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. vyhovuje plně duchu jaz. zák. a je platné. Konečně sluší uvésti, že žal. úřad administrativní, který podle § 102 úst. listiny nemá práva zkoumati platnost nařízení, musel se v důvodové části svého rozhodnutí přirozeně omeziti toliko na subsumpci skutkových okolností pod příslušné předpisy jaz. nař., a nelze proto spatřovati — jak to činí st-lka — vadu řízení v tom, že v důvodové části nař. rozhodnutí nejsou uvedeny zásady získané abstrakcí z předpisů jaz. zákona, jež by svědčily o platnosti předpisů jaz. nař., jichž se žal. úřad dovolal.

Citace:

Č. 11715. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 440-444.