Č. 11753.

Samospráva obecní. — Policejní věci:* Ve Slezsku není kromě předpisu § 34 odst. 2 slez. ob. zříz. ustanovení, které by zakládalo veřejnoprávní nárok na náhradu škody proti obci ze zanedbání povinné péče při výkonu její místně-policejní pravomoci.
(Nález ze dne 22. února 1935 č. 12.113/35.)
Věc: Leopold Sch. ve F. (adv. Dr. Arn. Černý z Prahy) proti zemskému úřadu v Brně o náhradu škody způsobené zanedbáním policejní povinnosti obce.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl v instanční cestě potvrzen výměr okr. úřadu ve Fryštátu z 22. prosince 1931, jímž byla zamítnuta žádost st-lova, aby bylo uznáno, že městská obec O. zavinila zanedbáním povinné péče, jí u výkonu bezpečnostní policie uložené, úraz, který st-l utrpěl tím, že dne 2. května 1930 na silnici vedoucí z L. do O. sklouzl do nezabezpečeného vtoku betonové šachtice a zlomil si nohu, a jímž bylo zároveň uznáno, že obec také není povinna dáti mu náhradu za škodu úrazem tím způsobenou.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané vycházel nss z těchto úvah:
Žal. úřad odůvodňuje svůj zamítavý výrok v podstatě poukazem na to, že sice § 27 odst. 2 bod 3 ob. zříz. slez. ukládá obcím ve Slezsku jako jejich místně policejní povinnost péči o bezpečný provoz po veřejných komunikacích v obci, že však ani tento zákon ani žádná jiná platná norma nestanoví na opominutí povinnosti obci zde uložené sankci, že obec jest povinna škodu z opominutí jejího někomu vzniklou nahraditi, a že zejména není přípustno ani analogicky použiti specielního ustanovení § 37 ob. zř. čes., platného výhradně pro zemi Českou.
Stížnost naproti tomu namítá, že stanovisko toto se příčí stěžejním zásadám právního řádu, ježto platí právnická zásada, že každá, ať fysická ať právnická osoba ručí za zanedbání povinnosti uložené jí zákonem a je povinna nahraditi škodu osobě, které následkem zanedbání povinné péče vznikla újma.
St-l pro svoji právě uvedenou právní zásadu neuvádí, z čeho ji čerpá. Má-li snad na mysli ustanovení § 1295 o. z. o., podle kterého je každý oprávněn požadovati od poškoditele náhradu škody, kterou mu tento způsobil zaviněním, jímž podle § 1294 téhož zák. dlužno rozuměti i zanedbání povinné péče, jest poukázati na to, že zásada tato, platná pro obor práva soukromého, nemá absolutní platnosti také na poli práva veřejného, zejména neplatí vůbec na případy, kdy byla škoda někomu způsobena nezákonným výkonem veřejné moci, jakým ve své podstatě je také zanedbání povinné místně policejní péče obce o řádný a bezpečný stav veřejných komunikací. Pro obor práva veřejného takovýto všeobecný zákon dodnes vydán nebyl. Existují jen specielní předpisy, v nichž zásada ta byla uzákoněna, platné jen pro specielní obory veřejné správy. Předpisem takovým je na př. ustanovení § 37 čes. ob. zříz. Leč ustanovení tato jsou zcela výjimečná a nelze již proto — jak správně žal. úřad zdůraznil — připustiti jejich analogické použití na případy jiné.
Pokud se stížnost snaží správnost tohoto výkladu zvrátiti poukazem na to, že by pak ustanovení § 27 odst. 2 bodu 3 ob. zříz. mělo význam pouze akademický, nemá pravdu již proto, že povinnosti zde stanovené mohou na obci býti vynuceny jinými sankcemi než odsouzením k náhradě škody, zejména výkonem dozoru nadřízenými úřady. Že pak za tohoto stavu práva může dojiti k případům, kde ani za těžkou škodu způsobenou hrubým zanedbáním místně policejních povinností nedostane se poškozenému od obce náhrady, jest snad mezerou v našem zákonodárství, nemůže však na výklad daného zákona míti vlivu.
Že konečně nemůže býti uznáno za vadu řízení, jestliže úřad nekonal o věcné stránce žádosti st-lovy zvláštní šetření, když ji zamítl pro nedostatek jakéhokoli nároku vůbec, podává se z povahy věci.

Citace:

Č. 11753. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 540-542.