Č. 11765.

Stavební právo. — železniční právo. — Cesty: I. * Pro stavby železniční neplatí předpisy stavebních řádů, nýbrž výlučně předpisy železničně-stavební, tedy v zemích českých předpisy nař. č. 19/1879 ř. z. — II. Stavební konsens pro železniční stavbu, udělený bez časového omezení, nezaniká uplynutím určité doby. — III. V řízení týkajícím se zrušení veřejné cesty stavbou železniční je procesní stranou jedině orgán onoho subjektu, kterému přísluší vlastnictví či správa dotyčné veřejné cesty, nikoliv soukromník, kterému nepřísluší subj. právo na užívání cesty, přesahující užívání obecné.
(Nález ze dne 27. února 1935 č. 12.531/35.)
Prejudikatura: ad II: Boh. A 1681/22; ad III: Boh. A 7254/28.
Věc: Město K. a Max S. a spol. v K. (adv. Dr. Otomar Huss z Mor. Ostravy) proti ředitelství státních drah v Olomouci, resp. ministerstvu železnic (odb. r. Dr. V. Vondruška) o prodloužení stavebního povolení.
Výrok: Stížnost obce K., pokud směřuje proti rozhodnutí ředitelství státních drah v Olomouci ze 3. července 1933, se odmítá pro nepřípustnost, jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost. Stížnost Maxe S. a spol. se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Na základě příkazu min. žel. z 21. května 1929 konala se ve dnech 11. a 12. června 1929 politická pochozí komise o projektu Báňské a hutní společnosti v M. na výstavbu ústředního závodu a spojenou s tím výstavbu kolejiště v K., a to v centru oblasti uhelných dolů G., H. a B. Vzhledem k tomu, že projektantka prohlásila při komisi se souhlasem zástupců obce K., že o zrušení cest projektem dotčených a o zřízení náhradních komunikací předloží projekt nový, a ježto jinak byl výsledek komise bezzávadný, uděleno bylo pochozí komisí stavební povolení na základě zmocnění min. žel. ex commissione. Pro toto stav. povolení byla dodatečně min. žel. vyměřena lhůta tří let ode dne udělení s tím, že bude třeba, aby projektantka, nebude-li moci v této lhůtě stavbu dokončiti, požádala u min. žel. o prodloužení lhůty. O projektu stran zrušení cest a zřízení náhradních komunikací konala se pak politická pochozí komise dne 17. září 1929. Zástupcové obce K. projevili s projektem souhlas, doporučili však podle protokolu, aby Báňská a hutní společnost jednala se zájemníky, podepsanými na žádosti, předmětné záležitosti se týkající, jejíž opis bude projektantce zaslán. Ježto i výsledek této komise byl bezzávadný, uděleno bylo stavební povolení rovněž ex commissione, mimo jiné s výhradou, že splněny budou přijaté požadavky stran do protokolu pojaté. Ani při politické pochozí komisi, konané dne 11. a 12. června 1929, ani při komisi, konané dne 17. září 1929, nebyli Max S. a ostatní spolust-lé přítomni.
Vzhledem k žádosti Báňské a hutní společnosti o prodloužení stav. povolení, uděleného komisí dne 11. a 12. června 1929, vyzvalo min. žel. zem. úřad v Brně, aby bylo vyšetřeno, zda se-nezměnily poměry místní, soukromoprávní nebo veřejnoprávní tak, že by nebylo lze stavbu zříditi podle původního projektu a bylo by třeba vykonati nové úřední řízení Obec K., kterou zem. úřad požádal o vyjádření, oznámila, že veřejnoprávní i soukromoprávní poměry se podstatně změnily a žádala o nové vypsání stav. komise za účasti všech interesentú. Toto vyjádření obce bylo zem. úřadem předloženo min. žel. Zem. úřad pak zaujal k výzvě min. stanovisko, že se poměry místní, soukromoprávní nebo veřejnoprávní nezměnily, takže není třeba vykonati nové místní šetření. Na základě rozhodnutí min. žel. z 9. května 1933 ředitelství státních drah v Olomouci výnosem ze 3. července 1933 jménem min. žel. prodloužilo vzhledem k tomu, že podle zprávy zem. úřadu v Brně nezměnily se poměry místní, soukromoprávní a veřejnoprávní, Báňské a hutní společnosti o další tři léta stav. povolení, udělené při politické pochozí komisi, jež byla konána dne 11. a 12. června 1929. Stav. povolení bylo prodlouženo mimo jiné s výhradou, že splněny budou požadavky dotčených stran, přijaté při zmíněné politické pochozí komisi.
Proti tomuto rozhodnutí ředitelství státních drah v Olomouci i proti rozhodnutí min. žel. z 9. května 1933, jehož se rozhodnutí ředitelství státních drah v Olomouci dovolává, jsou podány stížnosti obce K. a Maxe S. a spol., o nichž nss uvažoval následovně:
I. Ke stížnosti obce K.: Nař. rozhodnutím bylo Báňské a hutní společnosti (dnešní zúčastněné straně) prodlouženo stav. povolení pro vybudování nového ústředního závodu s příslušným kolejištěm, jež bylo uděleno při pochozí komisi dne 11. a 12. června 1929. V nař. rozhodnutí bylo současně konstatováno, že povolení právě zmíněné pozbylo platnosti (podle výn. ředitelství státních drah v Olomouci zaniklo) dnem 13. června 1932.
Nss neměl podnětu, aby zkoumal, zda povolení z 11. a 12. června 1929 bylo vskutku ve své platnosti časově omezeno, či nebyl-li k němu pouze připojen příkaz (modus), že povolená stavba má býti do určité doby provedena. Stejně neměl nss podnětu, aby zkoumal, zda Báňská a hutní společnost, jež ve svém podání, nař. rozhodnutím vyřízeném, žádala za prodloužení lhúty stavební, byla nař. rozhodnutím zkrácena ve svých právech. Nss-u bylo omeziti se na zkoumání nař. rozhodnutí tak, jak bylo vydáno, a to v rámci stižních bodů přednesených ve stížnosti, k níž obec K., jež zúčastnila se stav. komisí jako správkyně veřejných cest, stav. projektem dotčených, je nepochybně legitimována.
Stížnost směřuje jak proti výnosu ředitelství státních drah v Olomouci, tak i proti rozhodnutí min. žel., jehož se ředitelství dovolává, spatřujíc, jak z výslovné námitky inkompetence ředitelství státních drah k prodloužení stav. povolení vyplývá, v emanaci ředitelství státních drah v Olomouci rozhodnutí o věci a nikoli pouhý intimát rozhodnutí min. žel. Nss však na podkladě správních spisů zjistil, že výnos ředitelství státních drah v Olomouci, který je stížností napadán, je pouhým intimátem rozhodnutí min. žel. a nikoli meritorním rozhodnutím o žádosti zúčastněné stranv. Je ovšem pravda, že slovní znění výnosu ředitelství státních drah v Olomouci a zejména poukaz na to, že stav. povolení je prodlužováno jménem min. žel., mohlo by sváděti k výkladu, že ředitelství pokládalo se samo za příslušné o podané žádosti rozhodovati. Avšak výslovná citace výnosu min. žel., datem i číslem přesně označeného, ukazuje, že ředitelství svým výnosem rozhodnutí min. žel. pouze provádí a strany o rozhodnutí min. žel. zpravuje. Tomu nasvědčuje nejen ta okolnost, že již v původním rozhodnutí min. žel., jímž bylo stav. povolení udělené při komisi 11. a 12. června 1929 časově omezeno, je obsažena výhrada, že o prodloužení lhůty bude třeba žádati u min. žel., nýbrž i obsah správních spisů, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o prodloužení lhůty po meritorním uvážení věci stalo se min. žel. Je-li však nař. výnos ředitelství státních drah v Olomouci pouhou intimací rozhodnutí min. žel., je stížnost proti němu, ježto nejde pak ani o rozhodnutí ani o opatření podle § 2 zák. o ss, nepřípustná a slušelo ji odmítnouti.
Tím je zároveň vyřízena shora zmíněná námitka stížnosti o nepříslušnosti ředitglství státních drah v Olomouci k prodloužení uděleného stav. povolení.
Při veřejném ústním líčení popřel právní zástupce stěžující si obce příslušnost železničních úřadů, dovozuje, že v daném případě šlo o stavbu důlní dráhy, která má ústiti do stávající vlečky a nikoli do dráhy veřejné, takže příslušnost železničních úřadů k udělení stav. povolení byla vzhledem k § 3 nař. č. 200/1859 ř. z. od počátku vyloučena. Tuto námitku, třebaže v písemné stížnosti obsažena není, nemohl nss přejiti, nebof dotýká se kompetence žal. úřadu, ke které nss přihlíží i z povinnosti úřední. Nebylo však možno uznati námitku za důvodnou. I kdyby totiž šlo vskutku o důlní dráhu ve smyslu cit. nař. č. 200/1859 ř. z., nebyla by příslušnost žel. úřadů k udělení stav. povolení vyloučena, ježto podle § 3 tohoto nařízení ve spojení s § 21 nař. č. 57/1880 ř. z. přísluší udělovati stav. povolení pro dráhy důlní úřadům jiným nežli železničním jen tehdy, neústí-li stejným rozchodem kolejným do veřejné dráhy. To platí samozřejmě i pro takové dráhy (vlečky), které jsou jen prodloužením dosavadních vleček do veřejné dráhy ústících, jak je tomu nepopřené v případě vleček dnešní zúčastněné strany, o jejichž stav. povolení šlo.
Ve věci namítá stížnost, že nař. rozhodnutí necituje žádných právních předpisů a že při vyřizování žádosti o prodloužení stav. povolení mělo býti vzhledem k tomu, že ani zákon koncesní (nař. č. 238/1854 ř. z.) ani nař. č. 19/1879 ř. z. nemají ustanovení o prodloužení stav. povolení, postupováno podle § 33 slez. stav. řádu (zák. č. 26/1883 z. z. slez.), podle něhož stav. povolení pozbývá platnosti, nezačalo-li se stavětí do dvou let ode dne, kdy povolení nabylo právní moci. Z tohoto předpisu pak stížnost vyvozuje, že žádosti o prodloužení stav. povolení nemohlo býti vůbec vyhověno. I kdyby snad ustanovení § 33 slez. stav. řádu nemohlo býti použito na stavbu, o kterou jde, byla by podle stížnosti pro vyřízení žádosti směrodatná alespoň příslušná ratio legis.
Pokud jde předem o domnělou vadu nař. rozhodnutí, způsobenou nedostatkem citace příslušných právních předpisů, nemohl nss v žádném případě uznati, že by šlo o vadu podstatnou, nebof z obsahu stížnosti je patrno, že st-lka je si vědoma, o které právní předpisy se rozhodnutí opírá, takže tím, že nejsou příslušné předpisy v rozhodnutí výslovně citovány, nebyla její obrana před tímto soudem nijak ztížena. Avšak ani jinak není shora zmíněná námitka důvodnou.
Ze správních spisů vyplývá a stížností je ostatně nepopřeno, že v daném případě šlo o výstavbu kolejiště v K., tedy o stavbu železniční. Pro tyto stavby platí však výlučně ustanovení nař. č. 19/1879 ř. z. To je patrno především z § 19 cit. nař., podle něhož stav. povolení náleží udělovati min. obch. (dnes podle § 5 bod 20 vyhlášky č. 16/1896 ř. z. min. žel.), při čemž povolení se uděluje na základě schválení projektů podle dalších ustanovení nař. č. 19/1879 ř. z. Toto nař. nahradilo nař. č. 8/1871 ř. z., jež bylo vydáno na základě zákona koncesního a upravuje postup »při sdělání a vyřizování návrhu k železnicím lokomotivním«. Na výlučné úpravě stav. řízení železničního, jak se stala nař. č. 8/1871 ř. z. a po něm nař. č. 19/1879 ř. z., nezměnilo se pak nic jednotlivými stav. řády, a to už proto nikoli, že stav. řády podle obsahu svých norem postihují jen stavby pozemní a věci s nimi souvislé, tedy stavby zcela jiné povahy než jsou stavby železniční. Právem tedy nebylo v daném případě použito na stavbu železniční předpisů slez. stav. řádu.
Jak stížnost sama uvádí, neobsahuje pak ani zákon koncesní, ani železniční stav. řád ustanovení obdobného § 33 slez. stav. řádu. Nemůže tedy stavebník býti časově omezbván ve svém právu, kterého ze stav. povolení nabyl, prostě proto, že v zákoně zcela jinou látku upravujícím je stanoveno, že stav. povolení, nebylo-li ho použito v určité lhůtě, zaniká. Z toho, že železniční stav. řád podobné disposice neobsahuje, plyne právě naopak, že stav. konsens pro železniční stavbu bez časového omezení udělený podle zák. uplynutím určité dobv nezaniká (srov. Boh. A 1681/22).
V případě, o který jde, sluší ovšem vycházeti od toho, že udělené stav. povolení bylo omezeno na lhůtu tří let, a to s výhradou, že bude třeba žádati o prodloužení lhůty, nebude-li stavba ve lhůtě provedena. Žádost tato byla stavebníkem skutečně podána a byla nař. rozhodnutím příznivě vyřízena. Stížnost vytýká však v další své námitce, že prodloužení stav. povolení nemělo se státi bez nového komisionelního jednání, o něž st-lka výslovně žádala, poukazujíc na to, že poměry od původního stav. povolení se změnily. Pokud stížnost spatřuje vadu řízení v tom, že o vyjádření před prodloužením stav. povolení nebyli požádáni zájemníci (kromě ní samé) a že nebylo konáno nové jednání za účasti těchto zájemníků, sluší ji odmítnouti jako nepřípustnou, neboť k zastupování jiných zájemníků není st-lka v žádném směru legitimována.
Na druhé straně nutno stížnosti přisvědčiti, že řízení je stiženo vadou, nebylo-li konáno o žádosti za prodloužení stav. povolení nové komisionelní jednání, ač o ně st-lka ve svém vyjádření žádala. St-lka, jež se komisionelního jednání dne 11. a 12. června 1929 zúčastnila a své požadavky při něm uplatnila, nabyla práva ze stav. povolení a důsledně i z jeho dodatečného časového omezení. Jestliže tedy mělo býti stav. povolení prodlouženo, nemělo se tak státi jinak, nežli — jak st-lka právem uvádí (srov. Budwinski 808/1902) — po řádném řízení, v němž by st-lka měla příležitost svá práva náležitě hájiti. V tomto směru nelze tedy souhlasiti s vývody odvodního spisu žal. úřadu, který se z ustánovení § 46 nař. č. 19/1879 ř. z. snaží dovoditi, že prodloužení stav. povolení týká se jedině vztahu mezi stavebníkem a železničním stav. úřadem. Cit. předpis § 46 nař. č. 19/1879 ř z. pojednává sice pouze o poměru mezi železnicí a min. žel., avšak nelze z něho nikterak vyčisti, že by odchylkami od schválených návrhů, jež železnice stavbu podnikající zamýšlí, mohli býti ti, kdož jsou oprávněnými účastníky stav. řízení, svého procesního práva na účast při řízení a meritorního nároku na určitý způsob vyřízení zbaveni.
Než k tomu, aby pro vadu řízení, jíž nař. rozhodnutí trpí, mohlo býti rozhodnutí zrušeno, je třeba, aby šlo o vadu podstatnou, jež je způsobilá přivoditi újmu na právech st-lčiných. Tu pak sluší konstatovati, že ve správním řízení omezila se st-lka ve svém vyjádření, když šlo o to, aby konáno bylo o žádosti za prodloužení stav. povolení komisionelní jednání, na pouhé tvrzení, že poměry veřejnoprávní i soukromoprávní se od udělení stav. povolení změnily. Ve stížnosti sice st-lka rozvádí, v čem změnu poměrů spatřuje, avšak zmiňuje se tu jedině o okolnostech, které by mohly snad míti svůj význam pro stav. povolení ze 17. září 1929, nemají však vztahu ke stav. povolení z 11. a 12. června 1929. Neboť zrušením cest a náhradními komunikacemi, proti nimž se stížnost v podstatě obrací, zabývala se, což st-lka patrně přehlíží, jedině politická pochozí komise, konaná 17. září 1929, a nikoli komise, konaná dne 11. a 12. června 1929, při které bylo naopak konstatováno, že projekt o zrušení cest a o zřízení náhradních komunikací bude právě na žádost st-lky změněn, což se také stalo. O tom, že by nastala změna poměrů, jež by ke škodě st-lky nedovolovala, aby bylo prodlouženo stav. povolení, udělené při komisi 11. a 12. června 1929, o jehož prodloužení jedině běží, nemá stížnost žádné zmínky. Jestliže však není patrno a ani sama stížnost neuvádí, jak byla sběhlou vadou řízení práva st-lčina poškozena, není možno zmíněnou vadu řízení uznati za vadu podstatnou. —
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, bylo nutno o stížnosti obce K. rozhodnouti tak, jak je v enunciátě uvedeno.
II. Stížnost Maxe S. a spol. vytýká nař. rozhodnutí, jímž bylo prodlouženo stav. povolení, udělené při politické pochozí komisi dne 11 a 12. června 1929, nezákonnost a vadnost řízení námitkami, jež jsou obsahově shodné s námitkami, jež ve své stížnosti vznáší obec K. Svou legitimaci odůvodňují st-lé tím, že jsou majiteli domů ležících na obecních komunikacích, jejichž zrušení bylo — jak stížnost uvádí — podstatnou součástí projektu na výstavbu ústředního závodu zúčastněné strany a spojenou s tím výstavbu kolejiště v K. Zrušením obecních cest cítí se st-lé těžce poškozeni ve svých majetkových poměrech. K tomu stížnost dodává, že legitimace st-lů byla uznána ostatně též tím, že zem. úřad v Brně doručil jim intimátem nař. rozhodnutí.
Nss-u přísluší podle § 2 zák. o ss chrániti jen subjektivní práva st-lů. V daném případě nemohl však nss uznati, že by st-lé uplatňovali nějaké své subj. právo.
Neboť nehledíc ani k tomu, že stav. povolení, udělené při politické pochozí komisi dne 11. a 12. června 1929, o jehož prodloužení v nař. rozhodnutí jedině běží, netýkalo se vůbec zrušení cest a zřízení náhrad- nich komunikací, opírají st-lé svou legitimaci ke stížnosti jedině o majetková práva, jež zrušením cest jsou dotčena. V řízení, jež se týká zrušení veřejné cesty stavbou železniční, a o takový případ šlo při politické pochozí komisi dne 17. září 1929, může však býti procesní stranou jedině orgán onoho subjektu, jemuž přísluší vlastnictví či správa dotyčné veřejné cesty, neboť pouze tento subjekt je legitimován požadavky veškerého obyvatelstva, jež cesty používá, na trvání cesty hájiti. Soukromníku lze přiznati legitimaci k tomu, aby byl ve zmíněném řízení procesní stranou, pouze tehdy, může-li tvrditi a ovšem i prokázati zvláštní, obecné užívání přesahující, subj. právo na užívání cesty v dosavadním jejím stavu. Že by takovéto subjektivní právo st-lům příslušelo v příčině cest, jež byly zrušeny, st-lé v žádném směru neuvádějí. Majetková škoda, jež st-lům zrušením cest vznikla, nezakládá však práva st-lů na trvání cest v dosavadním stavu, neboť je jen důsledkem toho, že st-lé nebudou moci cest používati z titulu veřejného užívání, jež přísluší každému členu veškerenstva stejnou měrou. Neměli-li však st-lé právo býti procesní stranou v řízení správním o zrušení cest, pak nemohou ani před nss-em tvrditi porušení svého subj. práva (srov. Boh. A 7254/1928). Legitimace st-lů ke stížnosti na nss nemůže pak ovšem býti založena ani tím, že nař. rozhodnutí bylo jim ať již z jakéhokoliv důvodu doručeno.
Je tedy stížnost Maxe S. a spol. nepřípustná.

Citace:

Č. 11765. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 568-573.