Č. 11 856.

Váleční poškozenci: I za splnění ostatních podmínek § 25 zák. č. 142/1920 Sb. přísluší důchod předků jen osobě, jejíž potřebná výživa není zabezpečena.
(Nález ze dne 16. dubna 1935 č. 14 708/35.)
Věc: Jan a Anna N. v M. (adv. Dr. Jaroslav Tamele z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o důchod předků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměry z 24. listopadu 1931 nepřiznal zem. úřad pro vál. poškozence v Praze st-lům od 1. ledna 1932 důchod předků jim až do té doby vyplácený, protože konaným šetřením bylo zjištěno, že vlastní domek, přes 6 měr polí a luk a dvě krávy, a že výživa jejich jest příjmem z hospodářství zabezpečena.
Ve stížnosti k min. soc. péče uváděli st-lé, že z výnosu hospodářství nemohou býti živi, že hranice příjmová u nich nedosahuje ani 3 000 Kč ročně, a navrhovali, aby příjem z hospodářství jejich byl zjištěn dotazem u berní správy. Min. soc. péče, zjistivši dotazem u berní správy, že důchod st-lů z polního hospodářství roku 1931 obnášel 1 800 Kč, zamítlo nař. rozhodnutím zmíněnou stížnost z těchto důvodů: podle § 25 zák. č. 142/1920 ve znění zák. č. 39/1922 Sb. ve spojení s vl. nař. č. 363/1922 Sb. přiznává se předkům nárok na důchod, jsou-li aspoň 75% výdělku neschopní a jsou-li splněny i ostatní předpoklady § 25 odst. 1 cit. zák., jmenovitě jestliže osoba, od které nárok na důchod odvozují, podstatně přispívala k jejich výživě, nebo lze-li důvodně za to míti, že by tak byla povinna činiti, kdyby byla na živu. Nepřísluší tedy nárok na důchod předku, jehož nutná výživa jest zabezpečena majetkem či příjmem jeho vlastním, nebo příjmem osob, které jsou podle zák. povinny přispívati k jeho výživě. St-lé jsou majiteli domku se 6ti měrami polí a luk, při němž chovají dvě krávy. Výnos tohoto hospodářství odhaduje se na 1 800 Kč ročně, takže možno nutnou výživu st-lů považovati za zabezpečenou, a není důvodu pro požadovanou výplatu důchodu předků.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvažoval nss takto:
Zákon č. 142/1920 Sb. činí v § 25 nárok předků na důchod závislým na podmínce, že předek jest výdělku neschopný, a že osoba, od níž předek nárok odvozuje, podstatně přispívala k jeho výživě, nebo že by tak činila, kdyby byla na živu. Jest tedy účelem zákona poskytnouti alespoň částečnou náhradu za újmu vzniklou úmrtím živitele, ovšem jedině tehdy, když poškozená osoba této částečné náhrady nezbytně potřebuje pro nejnutnější svoji výživu. Z této tendence i ze základních všeobecných předpisů zák. plyne, že i za podmínek § 25 nárok na důchod předků nepřísluší osobě, jejíž potřebná výživa jest zabezpečena. Zabezpečení to může spočívati na různém základě; mezi jiným může výživa válečného poškozence předka býti zabezpečena i vlastním jeho příjmem, nebo příjmem dětí, které jsou s to, aby plnily svou povinnost alimentační vůči rodičům (srov. Boh. A 5750/26).
Otázka, zdali výživa předka jest zabezpečena, jest otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění tvoří součást skutkové podstaty, kterou nss může podle § 6 zák. o ss přezkoumávati jen po stránce úplnosti a bezvadnosti provedeného řízení. Skutečnosti, z nichž úřad při svém úsudku o tom, zda nutná výživa st-lů je zabezpečena výnosem jejich majetku, vycházel, byly v řízení nesporný, ježto nikdy nebylo popřeno, že st-lé vlastní domek se 6ti měrami polí a luk, při němž chovají dvě krávy. Jestliže žal. úřad z těchto nesporných skutečností vyvodil, že nutná výživa st-lů jest zabezpečena, nemohl nss shledati, že by závěr ten trpěl nějakou z vad uvedených v § 6, II. odst. zák. o ss. Věcnou správnost tohoto závěru ovšem nss přezkoumati nemůže.
Názor st-lů, jako by nutnou výživu nebylo lze pokládati za zabezpečenou, nedosahuje-li příjem válečného poškozence-předka hranice vytčené v § 2 požitk. zák., nemá opory v zák., neboť částka tam uvedená není stanovena jako existenční minimum, nýbrž je to maximum příjmů, při němž vůbec ještě nárok na důchod podle požitkového zák. může býti přiznán. Nelze však nikterak z tohoto předpisu dovoditi, že by důchod předků náležel bezpodmínečně válečnému poškozenci-předku vždy tehdy, dokud hranice ta nebyla překročena, když, jak svrchu uvedeno, jde tu o částečnou náhradu újmy, jíž jen nejnutnější výživa má býti zabezpečena. Že by tato byla zabezpečena vždy a všude jen příjmem 6 000 Kč, který uvádí stížnost, nelze právem tvrditi.

Citace:

č. 11856. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 803-805.