Č. 11667.

Pojištění úrazové: I. Formální náležitosti výměru úrazové pojišťovny o zařazení podniku do úrazových tříd nebezpečenských a do nebezpečenského procenta. — II. Výměr takový nemusí obsahovati poučení o opravných prostředcích; musí však spočívati na usnesení představenstva pojišťovny.
(Nález ze dne 15. ledna 1935 č. 22.057/34.)
Věc: Firma Dědicové Roberta B., podnikatelství prací bagrovacích a stavebních, společnost s r. o. v M. (adv. Dr. Theodor Hirsch z TeplicŠanova) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Úrazovou pojišťovnu dělnickou v Praze adv. Dr. František Březina z Prahy) o zařazení podniku do úrazových tříd nebezpečenských.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká zařazení do nižší nebezpečenské třídy, než třídy osmé, zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy v Praze vyslovila v dohodě s příslušným revírním báňským úřadem výměrem z 1. června 1920, že podnik stěžující si firmy: podnikatelství prací bagrovacích a stavebních v M. podléhá úrazovému pojištění, a zařadila jej od 1. ledna 1919 podle vl. nař. č. 665/1919 Sb. podle titulu 583 b) — dolování na hnědé uhlí — do nebezpečenské třídy X. a do nebezpečenského procenta 53. Proti tomuto výměru podala firma námitky. Po podání námitek, dříve však než bylo o nich rozhodnuto, zaslala Úrazová pojišťovna dělnická st-lce výměr z 28. prosince 1920, podepsaný za ředitele Ing. V. P., tohoto znění: »Mit Riicksicht auf Ihre Erklarung vom 20. Dezember 1920 und auf das Zeugnis des Revierbergamtes in Bríix vom 21. Dezember 1920, teilen wir Ihnen mit, dass die gefertigte Anstalt Ihren Betrieb Kat. No. 1098/88 vom 1. Janner 1919 nach Titel 591 der Regierungsverordnung vom 17. Dezember 1919 No. 665 in die Gefahrenklasse VIII. mit Gefahrenprozent 39 eingereiht hat.«
Ježto firma se vyjádřila, že přes toto přeřadění setrvává na svých námitkách proti výměru z 1. června 1920, rozhodla o nich zsp v Praze v dohodě s báňským hejtmanstvím v Praze rozhodnutím z 20. června 1925, nevyhověvši jim. Odvolání, jež stěžující si firma proti tomuto rozhodnutí podala, min. soc. péče nař. rozhodnutím vyhovělo a zrušilo je. Zároveň pak vyslovilo, že pokud odvolání firmy vystupuje současně proti výměru Úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 28. prosince 1920, odmítá tuto část odvolání jako nepřípustnou. V té příčině bylo uvedeno v důvodech nař. rozhodnutí, že pokud min. odvolání brojí proti tomuto výměru, nelze k těmto námitkám přihlédnouíi, ježto — jak firma ve svém vyjádření ze 3. března 1927 doznala — nepodala proti tomuto výměru včas námitek, čímž vešel výměr ten v právní moc, a jest tedy každý opravný prostředek proti němu prekludován. Domáhá-li se odvolání toho, aby podnik firmy byl přeřazen do nebezpečenské třídy VII. a do nebezpečenského procenta 25, pokud by šlo o práce stavební, nemohlo tomuto požadavku býti vyhověno vzhledem na uvedený pravoplatný výměr, jímž právní poměr mezi stranami ve věci zařazení podniku jest s konečnou platností upraven. I kdyby bylo správné tvrzení firmy, že zařazení podniku podle titulu 591 zařazovacího schématu do nebezpečenské třídy VIII. a do nebezpečenského procenta 39 není zákonným, musí přece býti šetřeno právní zásady, že i nezákonná rozhodnutí, proti nimž nebylo podáno včas odvolání, mohou vejiti v právní moc.
Stížnost, podaná na toto rozhodnutí, prohlašuje výslovně, že nebere v odpor výrok žal. úřadu, kterým jejímu odvolání z rozhodnutí I. stolice bylo vyhověno, takže nss nemá podkladu, aby se touto první částí rozhodnutí žalovaného ministerstva zabýval.
Svými námitkami obrací se stížnost jen proti druhé části nař. rozhodnutí. Žal. úřad odmítá v ní sice formálně rozhodovati o odvolání st-lky, leč z obsahu odůvodnění tohoto výroku plyne, že žal. úřad neosoboval si tímto výrokem kompetenci rozhodovati jako odvolací úřad o odvolání z výměru Úrazové pojišťovny z 28. prosince 1920. Jeho výrok o nepřípustnosti odvolání není samostatným výrokem judikátním, nýbrž sluší jej chápati jen tak, že mělo býti jím toliko vyjádřeno, že žal. úřad nepřihlíží k věcným námitkám, obsaženým v odvolání, pokud se týkaly také zařazení podniku st-lčina do VIII. nebezpečenské třídy a do 39. nebezpečenského procenta, jež se stalo tímto výměrem, a to z důvodu jeho pravoplatnosti.
Nss uvažoval o stížnosti takto: — — —
Napadený výrok žal. úřadu založen jest na právním názoru, že shora cit. výměr Úrazové pojišťovny má právní povahu zařazovacího, resp. přeřazovacího výměru podle § 18 odst. 3, resp. § 19 odst. 1 nebo § 20 odst. 1 úr. zák., že výměr ten nepodáním námitek proti němu nabyl právní moci, a že byl jím proto s konečnou platností upraven právní poměr mezi st-lkou a Úrazovou pojišťovnou v příčině zařazení podniku st-lčina. Proti tomuto právnímu názoru žal. úřadu brojí stížnost řadou námitek, jimiž snaží se dovoditi, že výměr z 28. prosince 1920 nemá právní povahy zařazovacího, resp. přeřazovacího výměru v technickém slova smyslu, schopného právní moci, za jaký jej žal. úřad považuje. — — —
Upírajíc onomu výměru právní povahu zařazovacího, resp. přeřazovacího výměru, stížnost dovozuje především, že trpí těmito formálními nedostatky, pro které nemůže býti takovýmto výměrem: a) není vyhotoven podle formálních předpisů § 26 stanov Úrazové pojišťovny, neboť není podepsán předsedou nebo jeho náměstkem ani vedoucím úředníkem, nýbrž jen »za ředitele« technickým úředníkem ústavu inž. P., b) není opatřen ústavním razítkem, c) neobsahuje sdělení tarifu ani d) poučení o opravných prostředcích.
Žádnou z těchto námitek nemohl však nss uznati důvodnou. Z obsahu výměru, jak shora byl doslovně reprodukován, jest zřejmo, že ve výměru tom, adresovaném stěžující si firně a jí doručeném, jest uvedeno jak čís. exh., tak i čís. kat., praví se v něm, že se jí sděluje, že její podnik čís. kat. 1098/88 podepsaný ústav (t. j. Úrazová pojišťovna dělnická pro Čechy) zařadil od 1. ledna 1919 podle titulu 591 vl. nař. ze 17. prosince 1919 č. 665 Sb. do nebezpečenské třídy Vlil. a nebezpečenského procenta 39, a jest podepsán za ředitele inž. P. Z této zevní formy i z věcného obsahu dotčeného výměru musila st-lka nepochybně seznati, že pochází od Úrazové pojišťovny a obsahuje projev vůle, týkající se zařazení podniku stěžující si firmy pod jiný titul, do jiné nebezpečenské třídy a do jiného nebezpečenského procenta, než se stalo předcházejícím jejím výměrem z 1. června 1920. Stížností vytýkané formální nedostatky výměru, uvedené výše ad a) a b), nečiní výměr ten o sobě ani zmatečným (srov. Boh. A 8453/30), ani nejsou vzhledem k své povaze takové váhy a právního významu, aby jen pro tyto vady bylo možno onomu výměru důvodně upírati charakter zařazovacího, resp. přeřazovacího výměru ve smyslu § 18 odst. 3, resp. § 19 nebo 20 úr. zák., schopného právní moci, ovšem za předpokladu, že byl vydán na základě rozhodnutí orgánu pojišťovny k tomu kompetentního, o čemž níže bude ještě pojednáno.
Co se týče nedostatku ad c) nevyžadují uvedená ustanovení, aby v takovém výměru samém byl podnikateli tarif sdělen, nýbrž toliko, aby mu byl spolu s ním zaslán. Nezaslání, resp. nesdělení tarifu, nemůže proto býti vytýkáno právem jako nějaký nedostatek zařazovacího, resp. přeřazovacího výměru samého, který by byl s to, aby se nějak dotkl jeho právní platnosti.
Pro své tvrzení, že každý zařazovací a přeřazovací výměr Úrazové pojišťovny musí obsahovati poučení o opravných prostředcích, nedovolává se stížnost žádného zákonného ustanovení a ani se ho dovolati nemůže, poněvadž ani úrazový zákon, ani žádný jiný ze zákonů nebo nařízení jej doplňujících to nepředpisuje. Ustanovení § 68 odst. 2 vl. nař. č. 8/1928 Sb., které tanulo snad st-lce na mysli, pro takové výměry neplatí, poněvadž se vztahuje jen na poučení o opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému úřadem politickým (srov. čl. 10 odst. I org. zák. č. 125/27 Sb., §§ 1 a 2 vl. nař. č. 8/28 Sb.), jakým však Úirazová pojišťovna dělnická, jež v oboru zákonem jí přikázané působnosti výměr onen vydala, zajisté není. Jsou proto také všechny dedukce, jež činí stížnost z toho, že sporný výměr poučení o opravném prostředku neobsahuje, bezpodstatné. — — —
Stížnost namítá dále, že naříkané rozhodnutí odporuje spisům a jest proto nezákonné, nebo spočívá alespoň na vadném řízení z té příčiny, že odmítá jako nepřípustnou onu část odvolání st-lčina, která brojí proti výměru Úrazové pojišťovny dělnické v Praze z 28. prosince 1920. Odůvodňuje pak tuto námitku tím, že st-lka prý v odvolání nikde neprohlásila, že tento výměr bere v odpor. Odvolání čelilo prý jen proti rozhodnutí zsp-é z 20. června 1925 a odvolacím petitem domáhala se toliko jeho změny a zařazení svých podniků do VII., resp. VI. nebezpečenské třídy a do 31., resp. 25. nebezpečenského procenta. Žal. min. rozhodlo tedy podle mínění stížnosti ultra petitům.
K této námitce dlužno především odkázati na to, co v příčině povahy a smyslu výroku žal. úřadu o nepřípustnosti odvolání st-lčina shora v úvodě bylo již uvedeno. Je pravda, že odvolání stěžující si firmy obracelo se formálně toliko proti cit. rozhodnutí zsp-é v Praze, jež označovalo jako v odpor vzaté rozhodnutí, a že v odvolacím petitu domáhalo se jeho změny ve smyslu odvolacích vývodů. Leč z obsahu těchto věcných vývodů jest zřejmo, že st-lka brojila v nich také výslovně proti zařazení svého bagrovacího provozu podle č. kat. 1098/88 do nebezpečenské třídy VIII. a do středního nebezpečenského procenta 39, a dovozovala, že také toto nové zařazení odporuje nař. min. vnitra ze 6. července 1914 č. 143 ř. z. (viz rekurs st-lčin z 20. července 1925, str. 7 odst. 2). V obsahu odvolání měl tedy žal. úřad věcný podklad pro to, aby se zabýval otázkou, je-li možno uznati na zařazení podniku firmy do ještě nižší nebezpečenské třídy a nebezpečenského procenta, než jak se stalo výměrem Úrazové pojišťovny z 28. prosince 1920, jak se toho st-lka ve svém odvolání domáhala. Jestliže pak v nař. rozhodnutí tuto otázku zodpověděl záporně, nelze právem tvrditi, že by byl rozhodl contra acta a ultra petitům.
Zbývá jen ještě otázka, zda projev vůle ústavu, vyjádřený ve výměru pojišťovny z 28. prosince 1920, o jehož právní moc opřel žal. úřad tuto zápornou odpověď, pocházel také od orgánu po zákonu kompetentního k tomu, aby takovou po právu účinnou a právní moci schopnou vůli tvořil. Z obsahu tohoto výměru, jak shora byl uveden a probrán, vyplývá nepochybně, že cit. výměr jest podle své povahy výměrem zařazovacím podle 3. odst. § 18, resp. přeřazovacím ve smyslu § 19 nebo 20 úr. zák. Pro oba druhy takových výměrů ustanovuje pak 3. odst. § 18 (viz 2. odst. § 19, resp. 2. odst. § 20 úr. zák.), že o tom, zda podnik jest pojištění skutečně podroben, a v případě kladném, do které nebezpečenské třídy a do kterého nebezpečenského procenta má býti zařazen, resp. přeřazen, má rozhodnouti představenstvo pojišťovny, t. j. sbor organisovaný podle předpisů § 12 úr. zák. Na vydání výměru z 28. prosince 1920 musil by se tedy usnésti tento sbor jako jedině po zákonu k tomu příslušný orgán Úrazové pojišťovny, aby tento akt mohl býti uznán za platný projev její vůle, pro stěžující si firmu jako podnikatelku po právu závazný a právní moci schopný. Žal. úřad vychází v nař. rozhodnutí zřejmě z předpokladu, že řečený výměr spočívá skutečně na rozhodnutí představenstva pojišťovny ve smyslu §§ 18 odst. 3, resp. 19 odst. 2 nebo § 20 odst. 2 ur. zák., neboť jinak nemohl by přiznávati mu schopnost nabýti právní moci, o níž lze míuviti toliko při aktech vydaných orgány v mezích kompetence, zákonem jim přiznané. Stížnost však popírá, že výrok v onom výměru obsažený pochází od orgánu k tomu po zákonu kompetentního, t. j. od představenstva pojišťovny, a tvrdí, že nespočívá na žádném jeho usnesení, neboť tento orgán o dotčeném zařazení, resp. přeřazení podniku st-lčina prý se neusnesl a o tom před vydáním sporného výměru prý nerozhodl. Z toho pak dovozuje stížnost, že výměr ten jest stižen nezhojitelnou zmatečností.
Otázka, rozhodlo-li představenstvo zúčastněné pojišťovny o zařazení, resp. přeřazení podniku stěžující si firmy tak, jak jí to bylo sděleno výměrem z 28. prosince 1920, není otázkou právní, nýbrž skutkovou, neboť odpověď na ni závisí toliko na zjištění, zda představenstvo na takovém zařazení se skutečně usneslo. Žal. úřad, jak bylo již řečeno, to zřejmě předpokládá. Jde tedy jen o to, zda pro tento svůj skutkový předpoklad měl nějakou oporu, jež jeví se z procesního hlediska bezpečnou a bezvadnou tak, že svůj předpoklad na ní mohl zbudovati.
Žal. úřad o řečené otázce nekonal podle obsahu správních spisů žádného šetření, a ani nař. rozhodnutí neobsahuje po této stránce žádného skutkového zjištění. Správní spisy samy neobsahují pak rovněž momentů, z nichž by vyplývala oprávněnost úsudku, že představenstvo, resp. orgán je nahrazující (správní komise) pojišťovny o přeřazení podniku st-lčina opravdu rozhodl tak, jak ve výměru z 28. prosince 1920 jest uvedeno. Tato skutečnost, stížností popřená, jest však právně významná, neboť na zjištění jejím závisí, zda tento výměr obsahuje po zákonu účinný a závazný projev vůle pojišťovny, učiněný jejím orgánem k tomu kompetentním, a je-li schopen nabýti právní moci, jak to žal. úřad v nař. rozhodnutí vyslovil. Uvedená, pro řešení sporu rozhodná skutečnost žal. úřadem zjištěna nebyla, nss pak podle své kompetence, zákonem mu vymezené, není povolán, aby tento nedostatek nutného skutkového zjištění sám nahradil; nedostatkem tím bylo mu však znemožněno nař. rozhodnutí co do jeho zákonitosti přezkoumati a dlužno proto v tomto nedostatku shledati podstatnou vadu řízení.

Citace:

Č. 11667. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 306-310.