Č. 11698.

Církevní věci: Lze duchovnímu odníti pensi přiznanou mu jako duchovnímu církve řím.-katolické z důvodu, že bylo dodatečně zjištěno jeho vystoupení z kat. církve?
(Nález ze dne 29. ledna 1935 č. 10.604/35.)
Věc: Dr. Eduard N. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty o pensi duchovního.
Výrok: Stížnost se dílem odmítá pro nepřípustnost, dílem zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K žádosti st-le, býv. faráře ve Sv., z 23. srpna 1921, aby vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, doloženému lékařským vysvědčením, byl vzat na odpočinek a vyměřena mu příslušná pense, předložené prostřednictvím biskupské konsistoře v Hradci Králové, zmocnilo min. škol. výnosem ze 4. listopadu 1921 zsp-ou v Praze, aby vyplácela st-li ode dne vstupu jeho do výslužby z náboženského fondu výjimečně zvýšené roční výslužné 3.000 Kč; vedle toho měl podle téhož výnosu podržeti i zvýšení nejnižšího příjmu, jež mu vzhledem k jeho více než 35leté službě náleží.
Zsp intimovala tento výnos jak biskupské konsistoři, tak i st-li přípisem z 22. listopadu 1921.
Přípisem z 30. ledna 1925 oznámila biskupská konsistoř v Hradci Králové zsp-é, že st-l byl biskupským církevním soudem dne 12. dubna 1924 exkomunikován, degradován a všech církevních hodností zbaven (can. 2314, 2388), kterýžto rozsudek, potvrzený arcibiskupským soudem jako II. instancí dne 13. listopadu 1924, nabyl — ježto se odsouzený ve stanovené lhůtě neodvolal — dne 21. ledna 1925 moci práva. Poněvadž st-l, jemuž oba rozsudky byly doručeny, přestal býti katolickým duchovním, žádala biskupská konsistoř, aby tímto dnem zastavena byla výplata jeho odpočivných požitků.
Výměrem zsp-é z 11. července 1925 zastaveny na to st-li s poukazem na církevní rozsudky a § 27 zák. č. 50/1874 ř. z., zák. č. 115/1918 ř. z. a zák. č. 48/1902 ř. z. pensijní požitky dnem 12. dubna 1924 a vzniklý tím přeplatek 11.76098 Kč předepsán k náhradě.
Výnosem z 31. července 1929 zrušilo min. škol. k odvolání st-lovu výnos zsp-é z 11. července 1925 jako nezákonný, ježto výnosem min. škol. ze 4. listopadu 1921 byl již st-li nárok na odpočivné přiznán a dlužno nároky na další jeho výplatu podle odst. 7 § 7 zák. 287/24 Sb. hleděti jako na právo nabyté a státní zákony nemají ustanovení o odepření odpočivného, jednou již pravoplatně přiznaného. Výnos ten intimován st-li přípisem zem. úřadu ze 17. ledna 1930 s upozorněním, že bude vydán ve věci nový výměr, až bude provedeno šetření ministerstvem současně uložené.
Výměrem ze 16. července 1930 rozhodl pak zem. úřad v Praze dodatkem ke svému výnosu ze 17. ledna 1930 tak, že od 13. dubna 1924 (t. j. ode dne zastavení výplaty pense) do konce r. 1924 náleží st-li ročně Kč 9.080, t. j. plná pense, poukázaná výnosem z 22. listopadu 1921, od 1. ledna 1925 do 21. října 1925 zvýšená pense podle § 11 zák. 287/1924 Sb. v roční částce 9.580 Kč, a od 22. října 1925, od kdy byl ustanoven duchovním církve československé, do 31. prosince 1925 (t. j. do nabytí účinnosti zák. 122/26 Sb.), snížená pense ve smyslu §§ 18 a 20 zák. 286/24 Sb. v částce 4.790 Kč a uvedla výpočet, jak dospěla k této částce. Od 1. ledna 1926 přiznána st-li s hlediska zák. č. 122/26 Sb., § 201 nař. č. 124/28 Sb. a §§ 20 a 17 zák. č. 286/24 Sb. poloviční pense v částce 4.790 Kč ročně.
Zem. úřad výměrem ze 4. srpna 1932 nevyhověl st-lově přihlášce o úpravu odpočivného podle zák. č. 70/30 a nař. č. 99/30 Sb. v podstatě z toho důvodu, že i kdyby st-l byl ve smyslu § 1 nař. 99/30 Sb. vstoupil na odpočinek teprve po 31. prosinci 1925 (na místo r. 1921), zbatil by v důsledku § 35 č. 2 nař. č. 124/28 Sb. nárok na odpočivné jako řím.-kat. duchovní vstoupiv v r. 1925 jako pensista do aktivní služby duchovní v čsl. církvi, resp. v době účinnosti zák. č. 70/30 a nař. 99/30 Sb. neměl by již odpočivného platu jako býv. řím.-kat. duchovní. Opravu odpočivných platů, které st-l pobírá na základě pravoplatných výměrů min. škol. z 31. července 1929 a zem. úřadu ze 16. července 1930, na niž však podle zák. č. 122/26 a nař. č. 124/28 Sb. by již nároku neměl, slušelo proto odepříti. K tomu dodáno, že náleží tudíž st-li od 1. ledna 1930 podle výměrů zem. úřadu z 16. července 1930 a 22. listopadu 1921 snížený odpočivný plat se zřetelem na kumulaci požitků v částce 4.790 Kč a od 1. listopadu 1931, od kdy přestal býti duchovním církve čsl. bez jakýchkoliv nároků, nesnížený plat v částce Kč 9.080. Se zřetelem však k tomu, že podle dodatečného zjištění vstoupil st-l na odpočinek skutečně již dnem 1. září 1921 a jeho aktivní plat byl výnosem zsp-é z 10. února 1922 zastaven teprve dnem 30. listopadu 1921, předepsán st-li vzniklý přeplatek.
Výnosem z 5. května 1933 vyhovělo min. škol. odvolání české finanční prokuratury z výměru zem. úřadu ze 4. srpna 1932 a zrušilo jednak podle § 83 nař. č. 8/28 Sb. jednak jako úřad dovolací výnos min. škol. ze 4. listopadu 1921, rozhodnutí min. škol. z 31. července 1929, nález zsp-é z 11. července 1925, výměr zem. úřadu ze 16. července 1930 a výměr ze 4. srpna 1932, týkající se odpočivných platů st-lových, ježto úředním šetřením, provedeným k odvolání české finanční prokuratury, zjištěny byly nové důležité okolnosti, za nichž st-l odešel jako řím.-kat. farář na trvalý odpočinek a jež mohou míti vliv na instanční posouzení jeho žádosti o odpočivný plat z náboženského fondu a jeho přihlášku o úpravu odpočivného platu podle zák. č. 70/30 a nař. č. 99/30 Sb. Při tom konstatováno, že odpočivné platy duchovních-staropensistů řím.-kat. církve platí se z České náboženské matice, resp. ze státní dotace tohoto fondu rozpočtem stanovené, takže ovšem na vyřízení této věci je zúčastněn veřejný zájem. Zem. úřadu zároveň uloženo, aby v této věci znovu instančně rozhodl.
Tento výnos intimoval zem. úřad st-li výměrem z 8. července 1933, poznamenav: »0 tom Vám na základě uvedeného min. výnosu věděti dávám,« rozhodl pak současně ve věci samé, t. j. o žádosti z 23. srpna 1921 za odpočivný plat z náboženského fondu a o přihlášce ze 6. října 1930 za úpravu odpočivného platu podle zák. 70/30 a 99/30 Sb. tak, že žádosti o přiznání odpočivného nevyhověl proto, že podle svého vlastního udání z 21. dubna 1932 byl st-l již dne 1. října 1921 ustanoven v činné službě duchovní církve čsl. — což nebylo dříve úřadu známo — a byl ve službě té do konce října 1931, takže nemohlo tu běžeti v době podání žádosti za pensionování o nezpůsobilost směrodatnou pro nárok s hlediska § 13 zák. č. 176/1898 ř. z., na němž nic nezměnily ani zák. č. 122/26 a nař. č. 124/28 Sb., kdyžtě služba duchovního církve čsl. vyžaduje stejné duševní a tělesné způsobilosti jako služba řím.-kat. duchovního bezprostředně před tím zastávaná. V důsledku toho přijal st-l odpočivný plat podle výměrů zsp-é z 10. února 1922 a zem. úřadu ze 16. července 1930 od 1. prosince 1921 do konce září 1932 v částce 70.149'35 Kč neprávem a st-li uloženo jeho vrácení do 14 dnů. Přihláška st-lova ze 6. října 1930 o úpravu odpočivného platu podle zák. č. 70/30 a nař. č. 99/30 prohlášena současně za bezpředmětnou.
K výměru připojeno poučení, že lze se z něho odvolati jen potud, pokud jím nebylo vyhověno žádosti za pensionování z 23. srpna 1921 a přihlášce za úpravu odpočivného ze 6. října 1930.
Po dalším šetření nevyhověl žal. úřad výměrem z 23. května 1934, intimovaným st-li výměrem zem. úřadu v Praze z 8. června 1934, tomuto odvolání z důvodů uvedených v napadeném výměru, k nimž připojil tyto další: »Vzhledem k vzniku a historickému vývoji náboženských fondů je nesporno, že náboženské fondy, a tudíž také český náboženský fond, jsou výhradně určeny k účelům katolické církve. Mohl jste tudíž činiti si nárok na výplatu pense z českého náboženského fondu podle ustanovení kongruových zákonů, platných v době odchodu svého na odpočinek, t. j. zákonů z 19. září 1898 č. 176 ř. z. a z 28. března 1918 č. 115 ř. z., dokud jste vyhovoval podmínkám těchto zákonů pro přiznání pense stanoveným a tudíž především všeobecné podmínce, že jste katolickým knězem. Tomuto předpokladu však jste vyhovoval pouze do 7. září 1921, kterýmžto dnem jste vystoupil z církve řím.-kat. a přestoupil do církve čsl. Sice popíráte, že v roce 1921 jste přestoupil z řím.-kat. církve a že jste vstoupil do čsl. církve, a poukazujete k tomu, že záznam o přestupu nebyl nalezen. Úředním šetřením bylo zjištěno, že oznámení různých osob o výstupu z církve byla u osp-é v žižkově hromadně a tudíž nesprávně protokolována a že takovýmto hromadným — a tudíž nesprávným — způsobem byly protokolovány ohlášené změny náboženského vyznání ze 6. září 1921 (srovn. zprávu magistrátu hlavního města Prahy ze 13. února 1934). Se zřetelem k tomu bylo podrobně vyšetřováno, zdali jiným způsobem lze zjistiti vystoupení Vaše z řím.-kat. církve a Váš přestup do církve čsl. Podle výsledku tohoto šetření dospělo min. škol. k přesvědčení, že jste počátkem září 1921 vystoupil z řím.-kat. církve a přestoupil k církvi čsl., neboť jste se podle sdělení diecésní rady církve čsl. v Praze z 9. ledna 1934 prohlašoval za příslušníka čsl. církve. Při svém sňatku, uzavřeném 18. dubna 1922 v Praze I. u sv. Mikuláše, ve snubním protokole jste vlastnoručně vepsal náboženství čsl. u sebe i u své choti a jakožto příslušník čsl. církve byl jste hlášen i na policii ve Starých Strašnicích dne 13. dubna 1922. V osobním výkaze jste uvedl dne 5. listopadu 1924, že jste vystoupil z řím.-kat. církve 6. září 1921 a že týž den jste vstoupil do čsl. církve. Podle tohoto výkazu vykonal jste slib církvi čsl. při vstupu 10. září 1921 a pak písemně. V protokole sepsaném dne 25. února 1926 doznal jste, že jste z církve řím.-kat. vystoupil v září 1921 a že jste byl přijat do svazku církve čsl. V podání z 21. února 1929 sdělil jste duchovní správě čsl. církve v Praze 1., že Váš výstup z církve řím.-kat. a přístup k církvi čsl. byl úředně proveden dne 7. září 1921. Tentýž den přestupu přiznal jste v protokole, sepsaném dne 18. února 1929 u popisního referátu magistrátu hlavního města Prahy. Ze spisů zšr-y vyplývá, že jste byl ustanoven učitelem náboženství čsl. na dívčím lyceu a vyšším reformním reálném gymnasiu na Král. Vinohradech (s právní platností od 1. října 1921), na I. a II. české státní reálce v Praze XII., na státním reálném gymnasiu v Praze XII. a na II. českém městském dívčím reálném gymnasiu v Praze II. Ustanovovací dekret zšr-y ze 17. prosince 1921 řízen byl na Vás jako učitele náboženství čsl. při dívčím lyceu a reformním reálném gymnasiu na Král. Vinohradech, další ustanovovací dekrety zšr-y v Praze byly adresovány Vám jakožto duchovnímu správci čsl. církve. Z těchto důvodů dospělo min. škol. k přesvědčení, že jste dne 7. (event. 6.) září 1921 přestoupil z řím.-kat. církve do církve čsl. a že tudíž tímto dnem jste ztratil nárok na pensi z českého náboženského fondu, neboť jste pozbyl hlavního předpokladu pro takový nárok. Výslovně se podotýká, že na rozhodnutí nemůže míti vlivu, zda snad jste přestoupil z řím.-kat. církve do církve čsl. již 6. září 1921, poněvadž odpočivný plat byl Vám poukázán teprv od 1. prosince 1921. Pokud jde o nezaviněnou trvalou fysickou nezpůsobilost jako předpoklad pro převzetí katolického duchovního na trvalý odpočinek (srov. § 13 zák. z 19. září 1889 č. 176 ř. z.), dodává min. škol. k tomu, co jest uvedeno v napadeném výměru, že již úřední lékař ve vysvědčení z 29. srpna 1921 označil Vás jakožto muže na pohled zdravého. Že nešlo tu o trvalou fysickou nezpůsobilost k zastávání funkcí duchovního, vysvítá z toho, že jste na to po dlouhá léta zastával obdobné funkce v čsl. duchovní správě a při vyučování čsl. náboženství. Podle oznámení biskupské konsistoře v Hradci Králové z 2. ledna 1922 vstoupil jste na trvalý odpočinek dne 1. prosince 1921. V této době však jste, což patrně jmenované konsistoři známo nebylo, byl již příslušníkem církve čsl. a tudíž nikoliv řím.-kat. duchovním a proto nemohl jste míti již nároku na odpočivný plat z českého náboženského fondu. Na tom nic nemění skutečnost, že český náboženský fond je od let pasivní a že proto je dotován z rozpočtových prostředků státních. Min. škol. považujíc oba výše uvedené důvody pro odepření odpočivného platu Vám z českého náboženského fondu, t. j. především skutečnost, že počátkem září 1921 jste vystoupil z řím.-kat. církve a přestoupil do církve čsl., a v druhé řadě okolnost, že v roce 1921, kdy jednalo se o Váš odchod na trvalý odpočinek, nebyl jste trvale fysicky nezpůsobilý k činnosti ve veřejné duchovní správě, za dostačující, nezabývalo se otázkou vlivu církevního rozsudku a sňatku, uzavřeného Vámi, na Váš poměr k řím.-kat. církvi, resp. vlivem těchto skutečností na pensijní nárok Váš. Mohl jste, stav se duchovním čsl. církve, žádati za doplnění svého platu (jako aktivní duchovní) a za přiznání odpočivného platu (jako duchovní na odpočinku) z t. zv. paušální dotace, kterou stát podle § 5 odst. 1 zák. z 25. června 1926 č. 122 Sb. vyplácí církvím a náboženským společnostem zákonně uznaným před účinností toho zákona, avšak nekongruálním. K těmto církvím náleží také církev čsl. Duchovní dotačních církví a náboženských společností a pozůstalí po těchto duchovních nemají proti státní správě kultové nároku na příslušnou částku paušální dotace (srovn. § 199 odst. 2 vl. nař. ze 17. července 1928 č. 124 Sb.). Min. škol. tudíž není kompetentní rozhodnouti, zdali Vám, který jste byl podle podání diecésní rady církve čsl. v Praze z 12. března 1932 po provedeném disc. řízení zbaven trvale úřadu s právní platností ode dne 1. listopadu 1931, přísluší odpočivný plat od čsl. církve. Pokud namítáte, že zdejší úřad po 11 letech změnil své dřívější výnosy, týkající se odpočivného platu Vašeho, odkazuje min. škol. na ustanovení § 83 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb., dále na to, že tu jde o zájem veřejný, a konečně na to, že ani kongruové normy, platné před 1. lednem 1926, ani zák. z 25. června 1926 č. 122 Sb., ani vl. nař. ze 17. července 1928 č. 124 Sb., nemají takového zvláštního omezovacího ustanovení, jaké je obsaženo v § 151 zák. z 24. června 1926 č. 103 Sb.«
Maje uvažovati o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané musil si nss především ujasniti obsah nař. rozhodnutí, jakož i obsah výměru zem. úřadu z 8. července 1933, nař. rozhodnutím potvrzeného.
Výnos zem. úřadu z 8. července 1933 sestává ze dvou částí. V části prvé byl pouhým intimátem výnosu žal. úřadu z 5. května 1933, jímž tento k odvolání české finanční prokuratury, zastupující českou náboženskou matici, zrušil jednak podle § 83 spr. řádu, jednak jakožto úřad do volací své výnosy ze 4. listopadu 1921 a z 31. července 1929 a dále výnos zsp-é z 11. července 1925 a výnosy zem. úřadu ze 16. července 1930 a ze 4. srpna 1932, týkající se přiznání odpočivných platů st-li, a zem. úřadu uložil, aby o pensijních nárocích st-lových znovu rozhodl. V části druhé byl pak cit. výnos zem. úřadu vlastním rozhodnutím tohoto úřadu jednak o původní žádosti st-lově z 23. srpna 1921 za přiznání odpočivných požitků z náboženské matice, jednak o přihlášce ze 6. října 1930 za úpravu odpočivných platů podle zák. č. 70/1930 Sb.; k této druhé části víže se pak i výrok zem. úřadu o povinnosti st-lově ke vrácení odpočivných platů přijatých dosud — podle názoru zem. úřadu — neprávem.
Z toho však již vyplývá mylnost názoru stížnosti, pokud vychází z předpokladu, že teprve výnosem zem. úřadu z 8. července 1933 zrušena byla dřívější rozhodnutí, v nichž st-li byl »pravoplatně přiznán nárok na pensi« (t. j. výnos min. z 31. července 1929 a zem. úřadu ze 16. července 1930). Neboť zrušení těchto rozhodnutí bylo provedeno již výnosem žal. úřadu z 5. května 1933, který byl st-li uvedeným výnosem zem. úřadu z 8. července 1933 pouze intimován. S hlediska procesní situace st-lovy má tento skutkový stav důsledek, že proti zrušení oněch dřívějších rozhodnutí (z 31. července 1929 a ze 16. července 1930) měl se st-l brániti přímo stížností podanou k nss-u do 60 dnů po doručení výnosu zem. úřadu z 8. července 1933, jímž mu byl citovaný již min. výnos z 5. května 1933 intimován. Neučinil-li tak, je prekludován v dnešní své stížnosti se všemi námitkami, jež dovozují nezákonnost zrušení dřívějších rozhodnutí z r. 1929 a 1930, z nichž plynula pro st-Ie nabytá práva na poskytování odpočivných platů z náboženské matice. Tato prekluse by nenastala toliko tehdy, kdyby snad z výměru zem. úřadu z 8. července nebylo patrno, že první jeho část je pouhou intimací min. rozhodnutí, zakončujícího pořad instancí správních, nebo kdyby žal. úřad v rozhodnutí dnes naříkaném o odvolání, podaném st-lem do výnosu zem. úřadu z 8. července 1933, znovu byl rozhodoval o téže věci, jež byla předmětem jeho výnosu z 5. května 1933. V daném případě však tomu tak není.
Prvá část výnosu zem. úřadu z 8. července 1933, počínající slovy »Min. škol. výnosem z 5. května 1933 vyhovělo odvolání české finanční prokuratury a zrušilo «, je zakončena větou: »O tom Vám na základě uvedeného min. výnosu věděti dávám«. Je tu tedy zřejmé rozlišení mezi částí prvou — intiinující, a částí druhou — judikující. To patrno i z toho, že hned za touto větou následuje nový odstavec ve znění: »Ve věci samé, t. j. o Vaší žádosti z 23. srpna 1921 a Vaší přihlášce ze 6. října 1930 rozhoduji takto« (v orig. podtrženo). Ostatně i z poučení o opravných prostředcích, připojeného k výnosu zem. úřadu z 8. července 1933, je jasně zřejmo, že se poučení to nevztahuje vůbec na prvou část výnosu toho, nýbrž jen na část druhou, t. j. jen potud — jak se tam výslovně praví — »pokud jím nebylo vyhověno žádosti za pensioncvání z 23. srpna 1921 . . . . a přihlášce . . . .«. Nemohl tedy výnos zem. úřadu z 8. července 1933 vzbuditi ve st-li pochybnosti o tom, pokud je pouhou intimací rozhodnutí ministerského a pokud vlastním rozhodnutím zem. úřadu.
Bránil-li se pak st-l proti prvé části zmíněného výnosu pouze odvoláním, dovozujícím, že nabytá práva nelze zrušiti, a nikoliv stížností k nss-u, pak šel cestou nesprávnou, a zbývalo by po této stránce při— hlédnouti ještě k naříkanému rozhodnutí. Toto pak na příslušné námitky odvolání st-lova odpovědělo pouhým odkazem na § 83 nař. č. 8/28 Sb., t. j. zřejmě odkazovalo tu na cestu, jíž použilo ministerstvo ve svém dřívějším rozhodnutí z 5. května 1933, jakož i na důvody tam uvedené. Žal. úřad tím pouze vyjádřil, že dřívější rozhodnutí byla již zrušena a že neshledává ani v zák. č. 122/1926, resp. nař. č. 124/28 Sb. podkladu, aby na svém rozhodnutí co měnil.
Za tohoto stavu jeví se pak všechny ony námitky stížnosti, dovozující, že práva st-lova. nabytá z úředních výnosů z r. 19291 a 1930, nemohla býti podle § 83, resp. § 87 et sequ. zrušena, že nebylo tu pro to předpokladů a že nebyly dodrženy předepsané formy řízení, námitkami nepřípustnými, ježto v dnešní stížnosti jsou jednak opožděnými (§ 14 zák. o ss), jednak jdou mimo nař. rozhodnutí (§ 18 zák. o ss), jež jeví se toliko jako vyřízení odvolání proti druhé části výnosu zem. úřadu z 8. července 1933, která je nař. rozhodnutím potvrzována jednak z důvodů uvedených zem. úřadem, jednak z nových důvodů, přičiněných úřadem dnes žalovaným.
Ve věci samé dlužno tedy vycházeti z toho, že pro vydání výnosu žal. úřadu z 5. května 1930, který po doručení straně nebyl touto napaden stížností k nšs-u, nebylo tu žádných výnosů dřívějších, jimiž st-li byly přiznány nároky na odpočivné platy z náboženské matice, a zem. úřad tedy rozhodoval znovu o žádosti st-lově z 23. srpna 1921, resp. o jeho přihlášce ze 6. října 1930.
Z nař. rozhodnutí, jež převzalo i důvody druhé části výměru zem. úřadu z 8. července 1933, se pak podává, že obsahuje tři výroky, totiž a) že zamítá žádost st-lovu z 23. srpna 1921 o přiznání odpočivných požitků, b) že prohlašuje přihlášku st-lovu ze 6. října 1930 o úpravu odpočivných požitků podle zák. č. 70/30 Sb. v důsledku toho za bezpředmětnou, a c) že st-l je povinen vrátiti neprávem pobírané odpočivné požitky od 1. prosince 1921 do konce září 1932 v částce 70.149.35 Kč.
Proti výrokům sub b) a c) neformluje stížnost vůbec (a to ani in eventum) námitek, nýbrž brání se, pokud lze ji vůbec tak vyložiti, vzhledem k tomu, že celá její obrana i v jednotlivostech je namířena vlastně proti tomu, že nebylo tu podmínek pro »obnovu řízení«, toliko proti výroku sub a) uvedenému. Tento výrok opírá pak žal. úřad o to, že není zde podmínek pro přiznání odpočivných platů s hlediska § 13 zák. č. 176/1898 ř. zák., totiž katolického duchovního a nezpůsobilosti ke službě.
Paragraf 13 zák. č. 176/1898 ř. zák., který v době podání žádosti st-lovy podle názoru žal. úřadem zastávaného a stížností nenapadeného platil o nárocích duchovních na odpočivné požitky, stanoví, že nárok na pensi přísluší duchovním správcům, kteří se beze své viny stali ke službě nezpůsobilými. Poněvadž pak § 1 téhož zák. mluví o katolických duchovních správcích a kněžích pomocných, plyne z těchto ustanovení, že předpokladem pro nárok na platy odpočivné je, aby tu byl katolický duchovní správce, který je k další službě bez své viny nezpůsobilý.
Z toho pak, že § 13 téhož zák. mluví o dočasné neschopnosti a dále o neschopnosti ke službě vůbec, se podává, že nárok na odpočinkový plat nedává ještě pouhá zmenšená výkonnost sama o sobě (srov. Budw. 5607/1890) a stejně tak i samotná nezpůsobilost k výkonu určitého druhu služby a v určitém místě, a nutno tu proto přihlížeti k ostatním skutečnostem, jimiž může býti tato »nezpůsobilost« determinována. Takovými skutečnostmi je na př. nezpůsobilost s hlediska autonomních církevních předpisů a výkonu církevních funkcí, poměr podřízenosti duchovního správce k nadřízeným úřadům církevním, dále nález lékařský s hlediska zdravotního stavu duchovního a s hlediska určité, duchovním zastávané služby, resp. místa (lokální poměry a j.) a pod. Jest pak na žadateli, uchází-li se o odpočinkový plat, aby skutečnosti takto směrodatné udal, resp. prokázal, úřadu však odpočinkový plat povolujícímu musí býti zůstaveno, aby údaje a průkazy ty mohl přezkoumati vlastním šetřením (dotazy u ordinariátu, novým lékařským přezkoušením a pod.).
V daném případě žal. úřad dospěl k závěru, že není tu fysické nezpůsobilosti ke službě u st-le z toho, že jak podle šetření úředního, tak i podle vlastního doznání st-lova z 21. dubna 1932 byl st-l již dne 1. října 1921, tedy měsíc po podání žádosti o odpočivné platy, ustanoven v činné službě duchovní církve čsl., v níž po dlouhá léta po té (až do konce října 1931 — srov. důvody I. stolice) zastával obdobné funkce v duchovní správě a při vyučování náboženství jako v církvi řím.-kat., takže v době podání žádosti o pensionování nemohlo tu běžeti o nezpůsobilost směrodatnou pro nárok s hlediska § 13 zák. č. 176/1898 ř. z., a že ostatně i v úředním vysvědčení z 29. srpna 1921 označil úřední lékař st-le jakožto muže na pohled zdravého.
Nss neshledal, že by tento závěr úřadu byl nějak vadným, zvláště když stížnost nepopírá skutečností, z nichž žal. úřad k svému závěru dospěl, ba naopak je ve stížnosti výslovně doznává a připouští, že jinde než ve Sv. J. mohl st-l duchovní funkce zastávati. Stížnost poukazuje toliko na to, že nerozhoduje vzezření, nýbrž skutečný zdravotní stav, o němž úřední lékař prohlásil, že nedovoluje zastávání duchovní správy ve Sv. J. vzhledem ke značně vzdáleným přifařeným obcím a spatřuje vadu v tom, že nebyl st-lův zdravotní stav zjištěn.
Leč tím stížnost nepostihuje vůbec nař. rozhodnutí co do závěru o nedostatku nezpůsobilosti ke službě. Neboť žal. úřad tím, že poukazuje na lékařské vysvědčení st-lem samým předložené z 29. srpna 1921, neuvádí jako vlastní důvod svého závěru vnější vzhled st-lův, o němž je v tomto vysvědčení též zmínka, nýbrž okolnosti, že i po vydání tohoto vysvědčení vykonával st-l na jiném místě obdobné funkce jako jsou spojeny s výkonem duchovní správy a výukou náboženství duchovního církve řím. kat. Žal. úřad tedy nepopíral lékařský nález z 29. srpna 1921 a tudíž ani nezpůsobilost st-lovu k výkonu funkcí duchovní správy ve Sv. J. — takže nebylo příčiny, aby konal další šetření o zdravotním stavu st-lovu v tomto směru a není tu tedy vady stížností vytýkané — nýbrž z toho, že st-l vykonával obdobné funkce na jiném místě, usuzoval, že není tu naprosté nezpůsobilosti ke službě duchovního správce vůbec. Po této stránce by tedy musel st-l alespoň dovozovati, že jeho zdravotní stav, zjištěný lékařským nálezem z 29. srpna 1921, vylučuje výkon služby duchovního správce vůbec a tedy i na jiném místě nežli ve Sv. J., anebo, že žádal sice nadřízenou církevní vrchnost o přeložení na místo jiné, jeho zdravotnímu stavu vyhovující, že však přeložení to nebylo mu povoleno, takže je nucen zůstávati na místě, jež podle lékařského nálezu nemůže pro svůj zdravotní stav zastávati.
To však st-l nečiní a nevytýká ani, že snad úřad nepřihlížel k případným takovým námitkám odvolání, takže závěr žal. úřadu o tom, že není tu fysické nezpůsobilosti ke službě duchovního správce, zůstává stížností neotřesen. Poněvadž pak jde tu o jeden z předpokladů, jehož existence je pro přiznání odpočivných platů nezbytně nutná, a který, tedy již sám o sobě stačí k odepření těchto platů, netřeba se již zabývati otázkou, zdali je tu i dalších přepokladů, jichž existenci nař. rozhodnutí rovněž popírá, poněvadž i kdyby bylo po této stránce nař. rozhodnutí uznáno vadným či nezákonným, nebylo by je možno zrušiti, ježto zůstalo by opřeno o důvod úřadem — jak patrno z recipovaných důvodů 1. stolice — na prvém místě uvedený a právě přezkoumaný.

Citace:

Č. 11698. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 386-394.