Č. 11896.
Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: 1. Zaměstnavateli nelze po dobu, po kterou práce byly přerušeny, ukládati placení pojistného jen proto, že přerušení práce oznámil na formuláři odhlášky. — 2. Pojistná povinnost učně nezaniká již faktickým přerušením prací sezónního podniku (zednického), pokud jen trvá smluvní pohotovost učňova k výkonu smluvených prací.
(Nález ze dne 7. května 1935 č. 15730/35.)
Prejudikatura: ad 2. Boh. A 11025/34.
Věc: Ladislav K. v T. proti zemskému úřadu v Bratislavě o sociální pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. úřad v Rimavské Sobotě výměrem z 9. září 1931 nevyhověl odvolání st-le z platebního výměru okr. nemoc, pojišťovny v Rimavské Sobotě z 11. dubna 1931, kterým bylo mu uloženo zaplatiti pojistné nemocenského, invalidního a starobního pojištění za učně, ve výměru jmenované, v mimosezonním období let 1928 až 1931. V důvodech se praví, že pojistná povinnost nezaniká podle § 7 zák. č. 221/ 1924 ve znění zák. č. 184/1928 Sb. zastavením práce, nýbrž jen zrušením smlouvy učňovské, ježto i mimo Sezónu jsou učňové pohotoví k práci a zaměstnavatel může pohotovostí tou disponovati a kromě toho navštěvují učňové učňovskou pokračovací školu, aby nabyli potřebného vzdělání teoretického.
Zem. úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím nevyhověl dalšímu odvolání st-lovu a potvrdil výměr okr. úřadu z jeho důvodů, k nimž dodal: Z učňovských smluv se zjišťuje, že učňovský poměr trval u P. od 1. září 1928 do 1. září 1930, u M. od 1. června 1928 do 1. června 1931, u K. od 20. července 1928 do 20. července 1930, u G. od 1. září 1927 do 1. září 1930 a u Sz. od 1. srpna 1927 do 1. srpna 1930. Pojišťovna nevzala na vědomí odhlášky učňů, které se staly pro částečnou nezaměstnanost v podniku. Odvolatel jinak neprokázal, že učinil oznámení o přerušení prací u okr. nemoc, pojišťovny. Neučinil tak ani podle odst. 4 vl. nař. 27/1930 Sb. Pouhým přerušením efektivního výkonu prací nenastává zánik pojištění podle § 7 odst. 2 zák. č. 221/24 Sb., neboť učňovský poměr trval dále. Odhlašovati učně odhláškami při omezení práce v podniku a přihlašovati je opět dnem zahájení prací — když nenastala změna ve smluvním poměru — nemá opory v zákoně. Poněvadž jiným způsobem oznámení o přerušení práce ani tak se nestalo, nemělo odvolání úspěchu.«
O stížnosti uvážil nss toto:
Žal. úřad stojí na stanovisku, že pojistný poměr učňů, o něž tu jde, trval i v době mimosezonní a že zaměstnavatel jest povinen i po tuto dobu platiti pojistné, poněvadž neprokázal, že přerušení prací okr. nemoc. pojišťovně oznámil. Stížnost předem prohlašuje za nezákonné stanovisko žal. úřadu o trvání pojistného poměru v době přerušení prací a poukazuje na § 7 zák. č. 221/1924, podle něhož pojištění zaniká, když pojištěnec přestane vykonávati práce nebo služby.
Námitka ta není důvodná. Stačí tu poukázati na nál. Boh. A 11025/ 34, kdež byl vysloven a blíže odůvodněn právní názor, že pojistná povinnost učně nezaniká už faktickým přerušením prací sezonního podniku (zednického), pokud jen trvá smluvní pohotovost učňova k výkonu smluvených prací.
Stížnost však v dalším tvrdí, že v daném případě učňové nebyli mimo sezónu st-li k disposici, byli propuštěni do svých domovů, mohli se zaměstnávati jak chtěli, nedostávali mzdy a jen na počátku jarní sezóny se musili přihlásiti. Tím uplatňuje stížnost zřejmě, že v době mimosezonní nebylo smluvní pohotovosti učňů ke konání prací st-li, kterážto skutečnost podle toho, co shora uvedeno, má pro posouzení existence pojistného poměru rozhodný význam.
Této okolnosti však žal. úřad vůbec nevyšetřil, spokojil se zjištěním, že předložené smlouvy znějí na nepřetržitou dobu dvou, resp. tří let a že učňové i mimo sezónu navštěvují učňovskou školu, ačkoliv st-l již v odvolání uplatňoval, že v době mimo sezónu nemůže s učni disponovati a že jsou jen po dobu sezóny u něho zaměstnáni. Zůstala tudíž skutková podstata v důležitém bodě neúplnou.
Právem brojí také stížnost v dalším proti stanovisku žal. úřadu, že st-l jest povinen i po dobu přerušení prací za trvání pojistného poměru platiti pojistné proto, poněvadž neprokázal, že přerušení prací pojišťovně řádně oznámil, což podle názoru žal. úřadu nemůže se státi »odhláškou«, t. j. na formuláři určeném pro odhlašování pojištěnců podle § 17 zák. 221/24 Sb.
Podle § 3 odst. 4 vl. nař. č. 27/1930 Sb. pojistné pro pojištění invalidní a starobní nevyměřuje se za pracovní přestávky, trvající aspoň 4 kalendářní dny za sebou jdoucí, oznámí-li zaměstnavatel přerušení práce příslušné nemocenské pojišťovně včas, t. j. do 6 dnů ode dne, kdy pracovní přestávka nastala. Slovem »včas« má tato norma na mysli lhůty § 17, což zjevno z dalších slov, »t. j. do 6 dnů«. Nemá-li zákon ani zde ani jinde co do formy oznamování přerušení práce a případných sankcí výslovných ustanovení, nelze nahlédnouti, proč by hlášení přerušení práce se nemohlo díti na formuláři odhlášky (§§ 17, 18 odst. 4 zák. č. 221/24 Sb.), obzvláště když cit. ustanovení § 3 odst. 4 dikcí »včas« má zřejmě na mysli předpis § 17 cit. zák. o lhůtě přihlašovací a odhlašovací. Avšak i kdyby mohlo ohlášení přerušení práce býti kvalifikováno za ohlášení změn podle § 19 cit. zák., není ani zde stanovena nějaká závazná forma pro ohlášení.
Bylo proto nař. rozhodnutí, jež jednak spočívá na řízení vadném, jednak je nezákonné, zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Pokud pak stížnost ještě uvádí, že podle učňovské smlouvy nepředvídané výdaje zatěžují rodiče učňů, a z tohoto ustanovení smlouvy hledí dovoditi, že proto nanejvýše rodiče učňů by mohli býti přidrženi k placení požadovaného pojistného, přehlíží ustanovení § 163 cit. zák. č. 221/ 1924 Sb., podle něhož jest vůči pojišťovně zavázán zaměstnavatel platiti celé pojistné.