Č. 11958.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní: 1. Ustanoveními § 212 plat. zák. nebylo odstraněno dozorčí právo nad obcí, normované v §§ 91 a 92 obec. zříz. slez. — 2. Ustanovením § 212 plat. zák. podléhají i služební poměry obecních zaměstnanců soukromoprávních.
(Nález ze dne 5. června 1935 č. 16577/35.)
Prejudikatura: ad 1. Boh. A 11574/34.
Věc: Město B. proti zemskému úřadu v Brně o zastavení výkonu usnesení obecního zastupitelstva o přijetí výpomocného kancelářského zaměstnance. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Ve schůzi měst. zastupitelstva v B. z 15. července 1931 bylo po předchozím vypsání místa usneseno, aby byl přijat Lev St., jako kancelářská výpomocná síla na 3měsíční zkoušku se mzdou 500 Kč. Usnesení bylo motivováno tím, že následkem pensionování tajemníka Frant. W. vyskytla se nutnost přijmouti výpomocnou kancelářskou sílu. Dalším usnesením ze 6. listopadu 1931 ustanovilo měst. zastupitelstvo Lva St. provisorní výpomocnou kancelářskou silou za měsíční mzdu 600 Kč s platností od 1. prosince 1931.
Podáním z 11. srpna 1932 žádala obec města B. dodatečně o schválení usnesení z 15. července 1931 a ze 6. listopadu 1931, uvádějíc, že nežádala dříve o schválení, poněvadž byla názoru, že výpomocné síly kancelářské pro městské výdělečné podniky může kdykoliv podle potřeby přijímati bez schválení dozorčího úřadu. Dále poukázala na to, že místo uprázdněné pensionováním tajemníka W. nebude obsazeno pragmatikálním úředníkem, nýbrž že práce tohoto úředníka bude přidělena starší zapracované kancelářské výpomocné síle a pro práci, kterou vykonávala tato kancelářská síla, musila býti přijata nová provisorní výpomocná síla kancelářská, což znamená pro obec velkou úsporu.
Okresní úřad ve Fryštátě výměrem ze 16. září 1932 z dozorčí moci podle §§91 a 92 obec. zříz. slez. zastavil usnesení měst. zastupitelstva ze 6. listopadu 1931, poněvadž tímto usnesením obecní zastupitelstvo porušilo ustanovení § 6 a § 212 odst. 4 a 6 zák. č. 103/1926 Sb.
Odvolání, podané z tohoto výměru, zem. úřad v Brně výměrem z 18. listopadu 1932 zamítl jako neodůvodněné z této úvahy: »Paragrafy. 91 a 92 obec. zříz. slez. nebyly ustanovením § 212 zák. č. 103/1926 Sb. zrušeny. To plyne z ustanovení § 214 cit. zák. Právo okr. úřadu, upravené §§ 91 a 92 obec. zříz. slez., zůstalo tedy nedotčeno, i pokud se týká usnesení obecních zastupitelstev ve věcech obecních zaměstnanců. Okr. úřad zákazem uvedeného usnesení nikterak nevystoupil z mezí své pravomoci. Domnění měst. úřadu, že nař. výměr je pro nepříslušnost okres. úřadu nezákonným, je mylné. Ustanovení § 212 zák. č. 103/1926 Sb. je rázu všeobecného a nerozlišuje obecní zaměstnance na veřejnoprávní a smluvní soukromoprávní. Přísluší tedy každé opatření o obecních zaměstnancích podle odst. 4 a 6 § 212 plat. zák. schvalovati okr. výboru; každé opatření, ať již u veřejnoprávního nebo smluvního zaměstnance obecního, může porušiti ustanovení odst. 1 § 212 plat. zák. a tím způsobiti nezákonnost příslušného usnesení městského či obecního zastupitelstva, pokud není v souladu s tímto zákonným předpisem. Městské zastupitelstvo usneslo se dne 6. listopadu 1931 po vypsaném konkursu ustanoviti Lva St. výpomocnou kancelářskou silou s měsíční mzdou 600 Kč od 1. prosince 1931. Tím zřídilo, nemajíc schváleného systemisačního plánu, místo v obecní službě, spojené se služebním platem. Jelikož se to stalo za působnosti zák. č. 103/1926 Sb., bylo město povinno předložiti své usnesení ke schválení podle odst. 6 § 212 plat. zák. dozorčímu úřadu, jímž na základě § 99 org. zák. č. 125/27 Sb. je okr. výbor ve Fryštátě. Této své povinnosti město B. nevyhovělo, nýbrž teprve na upozornění okr. úřadu ze 4. července 1932 zažádala městská rada dne 11. srpna 1932 o dodatečné schválení. Jelikož tedy město B. osobovalo si právo ustanovili smluvního obecního zaměstnance a určiti jemu služební plat, aniž vyčkalo schválení okr. výboru, potřebné k zřízení místa výpomocné kancelářské síly s měsíční mzdou 600 Kč od 1. prosince 1931 v městských službách, porušilo svým usnesením ze 6. listopadu 1931 ustanovení odst. 6 § 212 zák. č. 103/1926 Sb., případně si osobovalo větší pravomoc nežli městskému zastupitelstvu přísluší. Nař. výměr okr. úřadu dovolal se porušení ustanovení odst. 6 § 212 zák. č. 103/1926 a jelikož názor okr. úřadu je v tom směru opodstatněn, zem. úřad odvolání města zamítá jako neodůvodněné. Ostatními vývody odvolání netřeba se zabývati, jelikož k uplatnění dozorčí moci podle §§ 91 a 92 slez. obec. zříz. dostačí i jedno porušení některého zákonného ustanovení.«
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, nss uvážil:
Především bylo se nss-u zabývati námitkou stížnosti, dovozující proti opačnému stanovisku žal. úřadu, že ustanovení §§ 91 a 92 obec. zříz. slez. byla zrušena předpisy § 212 plat. zák. č. 103/1926 Sb. Nss nemohl tomuto názoru stížnosti přisvědčiti.
Předpis § 212 plat. zák. stanoví v odst. 4 a 6, že provedení platových úprav podle předchozích odstavců téhož paragrafu a usneseni o systemisaci služebních míst a platech s místy těmi spojených vyžadují schválení dohlédacích úřadů. V §§ 91 a 92 obec. zříz. slez. je normováno dozorčí právo státní správy k obcím, aby tyto z mezí činnosti své nevystupovaly a nečinily nic, co by bylo proti zákonům. Vystoupilo-li by zastupitelstvo obecní ve svém usnesení z mezí činnosti své, nebo kdyby jeho usnesení odporovalo zákonům, má polit. úřad okr. právo i povinnost zakázati, aby se takové usnesení nevykonávalo.
Ze srovnání těchto obou předpisů je zřejmo, že předpisy § 212 plat. zák. normují schvalovací činnost dohlédacích úřadů, naproti tomu předpisy §§91 a 92 obec. zříz. slez. se týkají výkonu dozoru státních úřadů politických nad obcemi jako samosprávnými korporacemi zákazem výkonu usnesení obecního zastupitelstva. Schvalovací akty dohlédacích úřadů přistupují k projevům vůle subjektů podrobených dohledu, aby tyto projevy vůle doplnily, učinily je tím perfektními a dodaly jim plné právní účinnosti, naproti tomu sistační právo podle §§ 91 a 92 obec. zříz. slez. projev vůle obce zbavuje jeho účinnosti a jej ruší (srov. Boh. A 1069/21, 1525/22).
Jde tedy v obou případech o úřední činnost právní povahy od sebe zcela odlišné a nelze proto uznat i správným názor stížnosti, že ustanovením § 212 plat. zák. bylo odstraněno dozorčí právo, normované v §§ 91 a 92 obec. zříz. slez. (srov. Boh. A 11574/34).
V dalších svých vývodech staví se stížnost na půdu předpisů §§ 91 a 92 obec. zříz. slez., ale namítá, že usnesením obecního zastupitelstva ze 6. listopadu 1931 nebylo učiněno nic proti platným zákonům, poněvadž jednak předpis § 212 plat. zák., jemuž se ono usnesení podle názoru úřadů příčí, na předmět onoho usnesení, totiž ustanovení provi- sorního výpomocného kancelářského zaměstnance, vůbec nedopadá a jednak obec žádost o schválení onoho usnesení podle předpisu § 212 plat. zák. vskutku podala a mělo tedy býti vyčkáno, bude-li ono usnesení schváleno okresním výborem.
V podrobnostech pak dovozuje stížnost nejprv, že § 19 zák. č. 394/1922 Sb. se nevztahoval na smluvní zaměstnance, nelze proto na ně vztahovati ani předpis § 212 plat. zák., a to dále ani z toho důvodu, poněvadž platový zákon se smluvních zaměstnanců netýká (§ 210 odst. 4 plat. zák.). Neplatí-li na smluvní zaměstnance státní zásada § 6 plat. zák., že úředníci mohou býti ustanoveni pouze na volná systemisovaná místa, nelze tuto zásadu uplatňovati ani u smluvních zaměstnanců samosprávných korporací. Námitce této nemohl nss přisvědčiti.
Okruh zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, kteří jsou podrobeni předpisům § 212 plat. zák. č. 103/1926 Sb., je určen v odst. 1 tohoto paragrafu slovy: »na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/1922 Sb.« V § 19 posléze cit. zák. se mluví o zaměstnancích zemí, žup, fondů a ústavů jimi spravovaných a o zaměstnancích okresů a obcí, fondů a ústavů jimi spravovaných, jakož i jiných veřejných korporací a ústavů. Kriteriem pro vymezení kruhu zaměstnanců je tedy v § 212 plat. zák. vlastnost zaměstnavatele jako svazu územní nebo zájmové samosprávy atd., nikoli právní povaha služebního poměru, kdyžtě veřejnoprávní povahou korporace nebo ústavu není zároveň určena právní povaha služebního poměru jejich zaměstnanců, neboť u veřejných korporací a ústavů mohou se vyskytovati služební poměry právní povahy nejrozmanitější (na př. právní poměry veřejnoprávní, soukromoprávní, smluvní, trvalé, dočasné, výpomocné a pod.). Z toho plyne, že platnost předpisů § 212 plat. zák. nelze omezovati jen na takové zaměstnance, kteří jsou k veřejnoprávní korporaci neb ústavu jako svému zaměstnavateli ve služebním poměru veřejnoprávním nebo ve služebním poměru povahy trvalé, a vylučovati aplikaci oněch předpisů na zaměstnance, kteří by ve státní službě platovému zákonu přímo nepodléhali, zejména tedy na zaměstnance ve služebními poměru, založeném soukromoprávní smlouvou služební, nebo ustanovené pro podřízenější práce nebo ve vlastnosti zaměstnance výpomocného, o jakého šlo v usnesení obecního zastupitelstva b.-ského ze 6. listopadu 1931. Ovšem podléhají předpisu § 212 plat. zák. ze smluvních poměrů soukromoprávních jen poměry služební, ale i tu s výjimkou takových služebních smluv, jichž předmětem je pouze jednotlivý, v době relativně krátké dokončený, pracovní výkon. V případech těch nebude lze totiž mluviti o »zaměstnanci« v tom smyslu, jak mu dlužno rozuměti v předpisu § 212 plat. zák., se zřetelem k tomu, že je tam řeč o služebních požitcích, jimiž se obvykle rozumí opětující se platy za služby vykonávané po delší, zpravidla časově předem neomezenou dobu. Že by snad u služebního poměru, o jehož založení šlo v citovaném usnesení obecního zastupitelstva, nebylo možno prakticky provésti předpis § 212 odst. 1 plat. zák., ukládající srovnávání platových a služebních práv zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů s platovými a služebními právy obdobných zaměstnanců státních, nebo předpis § 212 odst. 6 téhož zák. o systemisaci míst, nebylo by lze důvodně tvrditi, neboť i ve státních službách vyskytují se zaměstnanci v soukromoprávním poměru a je předepsána systemisace míst i pro pouhé pomocné zaměstnance s denním platem (arg. na př. vl. nař. ze 7. července 1926 č. 113 a 114 Sb. o úpravě služebních a platových poměrů státních zaměstnanců v pomocné službě kancelářské a o úpravě služebních a (platových poměrů pomocných zřízenců). Stížnost pak ani netvrdí a neplyne to ani z obsahu usnesení obecního zastupitelstva ze 6. listopadu 1931, že by tehdy bylo šlo o přijetí výpomocného zaměstnance k dočasnému zaplnění služebního místa již systemisovaného na dobu, dokud nebude ono místo normálně obsazeno. Přijetí Lva St. za výpomocného kancelářského zaměstnance nebylo totiž omezeno jen na dobu, dokud nebude uprázdněné služební místo po Praní. W. znovu obsazeno, nýbrž, jak patrno z podání měst. úřadu z 11. srpna 1932, jehož obsah byl nahoře v dějové části podán, šlo o časově neomezenou, tedy relativně trvalou změnu v organisaci služby u obecního úřadu, z toho důvodu, že nebude místo definitivního pragmatikálního úředníka uprázdněné pensionováním Frant. W. vůbec obsazeno.
Pojmem systemisace in abstracto, jak je ve stížnosti rozebírán, nebylo nss-u třeba se zabývati, neboť, jak bylo již opětně v judikatuře vysloveno (srov. Boh. A 119/19, 558/20, 701/21 a j.), stačí k systemisování místa obecního úředníka, lze-li z okolností konkrétního případu souditi, že obecní zastupitelstvo, ustanovujíc obecního zaměstnance, mělo vůli, aby místo zaměstnanci udělené bylo jako místo v organismu obecního úřadu relativně trvalé zřízeno nebo za takové považováno. Z okolností nahoře uvedených bylo pak lze důvodně na takovou vůli stěžující si obce usuzovati.
Dlužno proto uznati správnými stanovisko žal. úřadu, že ustanoveni Lva St. provisorním výpomocným kancelářským zaměstnancem podléhalo ustanovením § 212 plat. zák., zejména i předpisu odst. 6 tohoto paragrafu, poněvadž šlo o systemisaci nového služebního místa u stěžující si obce, která vyžadovala schválení samosprávného úřadu dohlédacího. Ježto pak obecní zastupitelstvo dne 6. listopadu 1931, kdy ustanovilo Lva St. obecním zaměstnancem, nemělo ještě pro místo, které propůjčilo Lvu St., dohlédacím úřadem schváleného systemisačního usnesení a v usnesení svém ze 6. listopadu 1931 neučinilo ani žádné výhrady naznačující, že ustanovení Lva St. výpomocným kancelářským zaměstnancem stane se právně účinným teprve dozorčím schválením systemisace onoho služebního místa a platu s ním spojeného, důvodně shledal žal. úřad, že usnesení to odporovalo předpisu § 212 odst. 6 plat. zák. Na tom nemohla již nic změniti skutečnost, že stěžující si obec dodatečně zažádala o dozorčí schválení onoho svého usnesení ze 6. listopadu 1931.
Pokud se konečně stížnost zabývá sporným případem také s hlediska ustanovení odst. 4 § 212 plat. zák., stačí poznamenati, že rozhodnutí zem. úřadu na rozdíl od rozhodnutí stolice prvé o toto ustanovení opřeno není, nýbrž vyslovuje, že sistovanými usneseními obecního zastupitelstva byl porušen jen předpis odst. 6 § 212 cit. zák.

Citace:

Č. 11958. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, číslo/sešit 1, s. 1082-1086.