Č. 11694.

Stavební právo (Čechy): I.* Plány polohy, zřízené podle stav. řádu pro Čechy č. 20/1864 z. z., nepozbyly platnosti vydáním stav. řádu pro Čechy č. 5/1889 z. z. — Řízení správní: II. Ustanovení § 11 vl. nař. č. 8/1928 Sb. mají na mysli podjatost jednotlivých úředních osob, nikoliv podjatost úřadu samého jako celku. — III. Důvodem podjatosti podle § 11 vl. nař. č. 8/1928 Sb. není, že podle platných zákonných předpisů rozhodoval týž orgán ve dvou samostatných řízeních v téže věci
(Nález ze dne 25. ledna 1935 č. 10.706/35.)
Věc: Město M. (adv. Dr. Karel Peters z Mar. Lázní) proti zemskému úřadu v Praze o přeměnu lesní parcely v pozemek stavební a určení stavební čáry a niveau.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Žádostí z 3. srpna 1931 požádal okr. úřad v Mariánských Lázních jménem min. vnitra jako stavebníka, aby provedeno bylo místní šetření za účelem stanovení stavební čáry a niveau pro lázeňský dům bytové péče zaměstnanců min. vnitra, který má býti postaven na parcele č. kat. . . . Na základě provedeného místního šetření dne 18. srpna 1931 zamítlo obecní zastupitelstvo v M. žádost stavebníkovu svým usnesením z 26. srpna 1931, a to v podstatě proto, že parcela č. kat. . . . jest podle platného polohového plánu v M. z r. 1875 zatížena zákazem stavby. Kromě toho bylo uvedeno, že zastavění brání ta okolnost, že proti zastavění zmíněné parcely mluví také důležité důvody hospodářské a to jednak důvody ochrany pramenů, jednak ochrany lesů a lesních cest, a konečně, že zastavění brání i nedostatečný vodovod městský, při jehož zřizování nebylo na zastavění zmíněné parcely pamatováno, takže nelze zaručiti, že by projektovaná stavba mohla býti vždy a dostatečně potřebnou vodou opatřena.
Odvolání podané min. vnitra předložil starosta města M. okr. úřadu k rozhodnutí, připojiv návrh, aby odvolání bylo zamítnuto, při čemž zároveň vznesl námitku, že okr. úřad jest pro rozhodnutí podjatým podle § 11 nař. č. 8/1929, neboť správce úřadu vystupoval ve stav. řízení jako zástupce stavebníka. Okr. úřad v Mar. Lázních, vyžádav si návrh technického oddělení okr. úřadu v Plané na určení stavební čáry a niveau projektované novostavby, zrušil nař. rozhodnutí obecního zastupitelstva v M. a určil zároveň stavební čáru a stavební niveau. Námitkou podjatosti se okr. úřad nezabýval. Odvolání podané proti tomuto rozhodnutí okr. úřadu obcí M. bylo zem. úřadem nař. rozhodnutím zamítnuto.
Stížnost vznáší na prvém místě námitku procesního rázu, jež byla vznesena již v odvolání k žal. úřadu a jíž bylo se tudíž také soudu především zabývati, a to toho obsahu, že okr. úřad v Mariánských Lázních, který rozhodoval o odvolání proti usnesení obecního zastupitelstva, byl v dané věci podjatý.
V nař. rozhodnutí byla tato námitka zamítnuta především proto, že podle § 11 nař. č. 8/1928 Sb. může podjatost úředního orgánu nastati jen v osobě určitého člena úřadu, nikoliv však u úřadu jako celku. Proti tomu však uvádí stížnost, že § 11 odst. (8) nař. č. 8/1928 Sb. předvídá i případ, kdy je celý úřad podjat. Pokud stížnost touto námitkou chce dovoditi, že podle § 11 nař. č. 8/1928 Sb. může nastati podjatost úřadu jakožto určité jednotky správní organisace, není možno jí dáti za pravdu. Již z toho, že cit. paragraf 11 je nadepsán »Podjatost úředních orgánů« vyplývá, že může jíti pouze o podjatost jednotlivých úředních osob, které u úřadu jsou ustanoveny, nikoli však o podjatost úřadu samého jakožto celku. Nasvědčuje tomu pak nejen ta okolnost, že důvody podjatosti uvedené v odst. 1 § 11 nař. č. 8/1928 Sb. pod č. 1 až 5 jsou takového rázu, že mohou míti význam jedině pro fysické osoby, nýbrž i celá konstrukce cit. paragrafu, ve které se rozlišuje mezi podjatostí úředníka, který nezastává funkci přednosty úřadu, dále podjatostí přednosty úřadu a konečně podjatostí celého úřadu, čímž není možno v této souvislosti rozuměti nic jiného, nežli případ, kdy všichni úředníci nějakého úřadu jsou podjati.
Jestliže však stížnost spatřuje podjatost všech úředních orgánů okr. úřadu v Mariánských Lázních a tím tedy celého úřadu proto, že tento úřad, jemuž příslušelo vyříditi odvolání z usnesení obecního zastupitelstva stěžující si obce, rozhodoval v této věci již dříve v jiném stadiu stav. řízení, pak je nutno rovněž tuto námitku jako bezdůvodnou zamítnouti. V daném případě má se totiž věc tak, že okr. úřad udělil1 stavební povolení pro projektovanou stavbu podle § 134 stav. ř. pro Čechy, ježto šlo nepopřené o stavbu státu. Podle odst. 4 cit. paragrafu náleží ovšem určení stavební čáry a niveau i při stavbách státních orgánům, uvedeným v § 130 ve spojení s §em 131 č. 2 stav. řádu, tudíž v I. instanci obecnímu zastupitelstvu. Avšak proti rozhodnutí stav. úřadů samosprávných jest přípustný opravný prostředek, o kterém podle § 132 stav. řádu ve spojení s §em 4 zák. č. 125/27 Sb. náleží rozhodnouti okr. úřadu. Řízení za účelem udělení stav. povolení na jedné straně a řízení pro určení stavební čáry na druhé straně tvoří dvě samostatné části, v nichž jest také kompetence úřední stav. řádem různě upravena. Okolnost, že v důsledku zák. č. 125/27 Sb. rozhoduje na podaný opravný prostředek proti výměrům samosprávných orgánů obecních o určeni stavební čáry a stavební úrovně týž úřad, kterému podle stav. řádu přísluší u staveb státních udělovati stavební povolení, nemění nic na tom, že jde o dvě řízení samostatná. Nelze tedy v té pouhé okolnosti, že okr. úřad udělil stavební povolení v I. instanci a že týž úřad rozhodoval o odvolání proti výměru obecního zastupitelstva v M. o určení stavební čáry a stavební úrovně, spatřovati podjatost podle § 11 správ. řádu. trčel legislativní, který sleduje § 11 správ, řádu, jest totiž zřejmě ten, aby zajištěno bylo objektivní rozhodování a aby tudíž nerozhodovali v určité věci takoví úřední orgánové, u nichž nebylo by lze vzhledem k určitému vztahu jejich k věci, o kterou jde, bezpečně spoléhati, že jest objektivita jejich rozhodnutí zajištěna. Avšak v daném případě jest soustředění rozhodování o dvou věcech u týchž úředních orgánů způsobeno v důsledku výslovného zákonného ustanovení. Již z toho důvodu nelze míti za to, že by bylo lze mluviti o podjatosti ve smyslu § 11 správ. řádu, neboť tento případ podjatosti by byl dán nutně vždy, když by šlo o stavbu státní v oblasti platnosti českého stav. řádu, takže by pak podjatost úředního orgánu nebyla dána výjimečně, jak s tím právní řád počítá, nýbrž jako pravidelný zjev, k němuž by muselo za určitých okolností nezbytně dojiti.
Stížnost snaží se však podjatost okr. úřadu v Mař. Lázních pro rozhodnutí o odvolání stavebníka z usnesení obecního zastupitelstva, jímž byla zamítnuta žádost o určení stavební čáry a niveau, dolíčiti také tím, že stavební povolení bylo vydáno dříve, nežli bylo o určení stavební čáry obecním zastupitelstvem rozhodnuto, takže si okr. úřad v Mar. Lázních svým výrokem o stavebním povolení již prejudikoval pro své rozhodnutí o odvolání z usnesení obecního zastupitelstva. Lze ponechati stranou otázku, zda jest ve shodě se zákonem, jestliže stavební povolení uděleno bylo dříve, nežli byla projednána stavební čára a úroveň, neboť o této otázce by mohlo býti rozhodováno pouze v řízení o udělení stavebního povolení. Z té okolnosti však jedině, že o stavebním povolení rozhodnuto bylo dříve, nežli o určení stavební čáry a niveau, nelze pro podjatost orgánů úředních nic vyvoditi.
Žal. úřad poukázal dále ve svém rozhodnutí k tomu, že v záležitosti projektované stavby nerozhodoval přednosta okr. úřadu, který se zúčastnil řízení jako zástupce stavebníka, nýbrž samostatný decernent. Proti tomuto výroku uvádí stížnost, že právě jmenovaný decernent rozhodoval jak o stavebním povolení, tak i o odvolání z usnesení obecního zastupitelstva, jímž bylo určení stavební čáry a stavební úrovně zamítnuto. Bylo však již řečeno, že ta okolnost, že týž orgán podle platných zákonných ustanovení rozhodoval ve dvou samostatných řízeních v téže věci, není důvodem podjatosti, neboť nelze ji zahrnouti pod žádný z pěti bodů, uvedených v odst. 1 § 11 nař. č. 8/1928 Sb. Zejména nespadá případ pod bod 4 cit. odst. (1), ježto nelze mluviti o vážných důvodech, jež uvádějí v pochybnost nepodjatost úředních orgánů, tenkráte, když rozhodování soustředěno jest u nich ve dvou záležitostech v důsledku platných právních předpisů.
Jeví se tedy námitka stížnosti, čerpaná z § 11 nař. č. 8/1928 Sb., bezdůvodnou.
V dalším obrací se stížnost proti nař. rozhodnutí v tom směru, že potvrdilo výměr okr. úřadu, jímž určena byla stavební čára a stavební niveau pro stavbu na pracele, která jest podle platného polohového plánu obce M. zatížena zákazem stavěti.
Nař. rozhodnutí zamítlo stejnou námitku st-lky, podanou již v odvolání, s tím odůvodněním, že plán polohy, o který se obec opírá, je nedostatečný, neúplný a nevyhovující; dále uvedl žal. úřad, že býv. zv již několikráte s konečnou platností vyslovil, že stěžující si obec nemá platného plánu polohy, neboť »plán z r. 1875 ani co obsahu a účinků, ani co do procesních náležitostí při jeho schvalování nelze klásti na roven regulačním plánům, projednaným podle norem platného stav. řádu«. Stížnost chápe tento výrok žal. úřadu tak, že po názoru žal. úřadu okamžikem, kdy nabyl platnosti nový stav. řád z r. 1889, staly se dřívější polohové plány neplatnými. Tento názor žal. úřadu pak stížnost potírá poukazem na § 3 stav. řádu, podle kterého mají býti polohové plány určitým způsobem sestaveny tam, kde nejsou. Z tohoto zák. ustanovení dovozuje stížnost, že dřívější schválené polohové plány, jakým je i polohový plán stěžující si obce z r. 1875, byly novým stav. řádem výslovně v platnosti ponechány. Že by bylo nemožno pojímati smysl nař. rozhodnutí tak, jak to činí stížnost, nebylo lze shledati, neboť nasvědčuje mu zejména věta výše citovaná, že plán polohy z r. 1875 nelze klásti na roven regulačním plánům, projednaným podle norem platného stavebního řádu.
Ve věci musel pak nss dáti stížnosti za pravdu. Znění § 3 stav. řádu pro Čechy skutečně naznačuje, že v těch obcích, ve kterých již polohové plány byly sestaveny před platností nového stav. řádu, zůstávají tyto plány až na další v platnosti, dokud nebudou sestaveny plány nové. Rovněž býv. ss zastával stanovisko, že novým stav. řádem nebyla dotčena platnost polohových plánů, zřízených podle dřívějšího stav. řádu z r. 1864 (srov. nál. Budw. 14.551/1900). Ježto pak nař. rozhodnutí samo konstatuje, že polohovým plánem z r. 1875, který ovšem neuznává za směrodatný, byla parcela, na níž má býti stavěno, prohlášena za nezastavitelnou, plyne z toho důsledek, že dříve, dokud nebude toto ustanovení polohového plánu změněno, není možno určití pro projektovanou stavbu stavební čáru a stavební niveau.
Jestliže tedy žal. úřad potvrdil rozhodnutí okr. úřadu, jímž byla určena stavební čára a stavební úroveň pro stavbu na pozemku, který je podle polohového plánu nezastavitelný, aniž byla tato disposice polohového plánu změněna, porušil zákon, pročež bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss pro nezákonnost, aniž bylo třeba, ani možno, zabývati se dalšími námitkami stížnosti, jež dovozují nezákonnost nař. rozhodnutí i z jiných důvodů, když nezákonnost onoho důvodu rozhodnutí, o kterém právě byla řeč, musí již sama o sobě vésti k zrušení napadeného rozhodnutí.

Citace:

Č. 11694. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 374-378.