Č. 11709.

Obecní volby: »Bydlení« v obci podle ustanovení obecního řádu volebního.
(Nález ze dne 1. února 1935 č. 10.058/35.) Věc: JUDr. Karel P. proti zemskému úřadu v Praze o volitelnost za člena obecního zastupitelstva.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: K námitkám, podaným proti volbě ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy z 27. září 1931, zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím volbu st-le za člena onoho zastupitelstva, poněvadž st-l nebydlil v obci pražské aspoň jeden rok ode dne volby zpět počítajíc a není tudíž ve smyslu § 4 řádu volení v obcích volitelný. V důvodech tohoto rozhodnutí jest uvedeno:
Slovem »bydlí« v obci nelze rozuměti nic jiného, nežli co obsahuje výraz »bydliště mají«, kterého užívá § 2 zák. z 19. prosince 1919 č. 663 Sb. pojatý do § 1 obec. ř. vol., stanovící podmínky aktivního práva volebního. To potvrzuje také druhý odstavec § 2 zák. prve uvedeného, v němž ve stejném významu se mluví o přetržení »bydlení«. Řád volební do obcí nemá sice definice pro pojem bydliště, operuje s ním však jako s určitým všeobecně známým pojmem. Jest tedy tomuto výrazu též pro obor řádu volení v obcích dávati týž obsah a význam, jaký má v zákonodárství vůbec. Pojem bydliště definován jest v § 66 jur. normy z 1. srpna 1895 č. 111 ř. z. jako místo, ve kterém se osoba usadila s prokazatelným nebo z okolností najevo jdoucím úmyslem trvale se tam zdržovati. Vedle bydliště zná jur. norma ještě sídlo zaměstnání, čímž pojem vlastního bydliště ještě pregnantněji vystupuje (§ 86 jur. normy). Nelze tudíž zaměňovati, nýbrž nutno naopak přesně od sebe rozlišovati bydliště a místo zaměstnání a v případech, kde osoba nemá bydliště a zaměstnání v jednom a témže místě a střídavě se na obou místech zdržuje, dlužno s největší opatrností vyhledati, které z těchto dvou míst jest podle zjevného nebo z okolností najevo jdoucího úmyslu pro trvalé zdržování určité osoby jejím zvoleným sídlem.
V daném případě je spor o to, měl-li Dr. P. v době podle § 4 obec. ř. vol. rozhodné své bydliště v Praze, či v Americe. Pro posouzení stavu věci jsou pak směrodatný jedině tyto skutkové okolnosti, které konaným šetřením byly zjištěny, které Dr. Karel P. v celku také sám uznal a které podle toho jsou nesporné:
Dr. Karel P. přijel do Prahy v říjnu 1929, ubytoval se nejprve v hotelu a pak v některých pensionech. Odtud odejel pak do Ameriky k návštěvě své rodiny a vrátil se zpět do Prahy až v polovině září r. 1930, ubytovav se opět jen v pensionu »Praga« na Smíchově. Do Prahy si přivezl s sebou pouze nutná zavazadla, v nichž byly jen některé jeho nejnutnější svršky. Vše ostatní ponechal v Americe u své rodiny. Prahu pak znovu opustil v polovině května 1931, vzal s sebou z Prahy "také všechny své svršky a již se do Prahy nevrátil. Ze svého posledního bydliště (Smíchov . . . .) policejně odhlášen nebyl. Před odjezdem prý žádal, aby mu byl po dobu jeho nepřítomnosti reservován pokoj, který až do svého odjezdu obýval, což však správou pensionu dodržováno nebylo a není. Od doby svého odjezdu z Prahy nájmu za tento pokoj neplatil. Až do parlamentních voleb v r. 1929 žil Dr. Karel P. z prostředků, které si s sebou přivezl z Ameriky, po volbách pak z poslaneckého platu, z něhož si část ponechával a zbytek posílal pravidelně na obživu své rodiny do Ameriky. V Americe pak po svém návratu ujal se znova honorovaných přednášek na National University ve Washingtonu, kdež se původně místa děkana vzdal.
Na základě těchto skutkových okolností dospěl pak zem. úřad k závěru, že Dr. Karel P. měl v době rozhodné své stálé bydliště v Americe a nikoli v hlavním městě Praze, při čemž vycházel zemský úřad z této úvahy:
Podle toho, co již bylo svrchu všeobecně se stanoviska právního o pojmu bydliště uvedeno, a podle všeobecného názoru, který se zákonným pojmem bydliště se srovnává, bydlí určitá osoba tam, kde se soustřeďuje její hospodářský a rodinný život, tedy v místě, v němž má zejména svůj byt, t. j. místnosti pro umístění nábytku, šatstva a ostatních potřeb životních, tím spíše má-li tam svou rodinu (manželku a dítky), pokud nechce od nich žiti odloučeně, místnosti, do nichž se vrací po své práci a v nichž se zdržuje potud, pokud ji způsob povolání nenutí k zaměstnání mimo toto místo.
Zjistilo-li se, že Dr. Karel P. měl v Americe původně a nyní opět má stálé zaměstnání, jež bylo pramenem jeho výživy, že přijel do Prahy pouze za tím účelem, aby se zúčastnil politického života, že po několikaměsíčním pobytu vrátil se ke své rodině do Ameriky, kde zůstal delší dobu a hlavně že v květnu 1931 odejel opět do Ameriky a vzal s sebou všechny své svršky, čímž svůj pobyt zde, i kdyby jej bylo pokládati za »bydlení« ve smyslu řádu volení, přerušil, že dále po celou dobu svého pobytu v Praze bydlel pouze v pensionech, maje s sebou jen to nejnutnější, že naopak hlavní svoje svršky měl ve svém stálém, byť i v poslední době snad v provisorním bytě, nebo jiných ubikacích v Americe, kde zanechal také svoji ženu a dítky, že svoji rodinu z peněž zde získaných pravidelně podporoval a že jeho dřívější pražský byt byl po dobu jeho nepřítomnosti jiným osobám pronajímán a nájemné zaň nebylo Dr. Karlem P. vůbec placeno, jakož i že nebyly zjištěny žádné jiné okolnosti, z nichž by byl patrný jeho úmysl právě v Praze již rok před volbou se trvale usaditi, pak nelze pokládati Prahu za jeho trvalé bydliště, nýbrž nejvýše jen za místo zaměstnání, které se zásadně pojmově liší od bydliště v technickém slova smyslu. Na tom nemůže nic měniti ani okolnost, že Dr. Karel P. působil v kritické době i v jiných místech v Čechách mimo Prahu, ani jím tvrzená skutečnost, že má v Plzni část svých movitostí (knihovnu), ježto v daném případě jde jen o posouzení jeho bydliště v Praze.
Okolnost pak, že Dr. Karel P. nebyl z Prahy policejně odhlášen, nemůže býti tomuto závěru na překážku právě tak, jako skutečnost, že byl zapsán v Praze do stálých seznamů voličských, tím méně pak okolnost, že snad hodlal i se svou rodinou do Prahy přesídliti. Vždyť policejní hlášení nemůže samo o sobě skutečného bydliště v obci nahraditi; pokud jde o zápis do stálých seznamů voličských, jest sice bydliště v obci jeho nutnou podmínkou, avšak z pouhého zápisu nelze naopak ještě souditi a dovozovati, že zapsaná osoba v obci, v jejímž seznamu se nalézá, skutečně také stále bydlí, ježto se vyskytují zajisté i zápisy nesprávné, a není-li proti voličským seznamům ve lhůtě reklamační podáno námitek, může i takový nelegální stav nabýti formální právní moci. Nelze tudíž všeobecně tvrditi, že osoba do seznamu voličského určité obce zapsaná má v této obci skutečně také bydliště v tom smyslu, jak bylo nahoře vyloženo.
Okolnost pak, že Dr. P. pouze hodlal své bydliště do Prahy skutečně přeložiti, jest pro posouzení právního stavu věci nerozhodna, ježto takový úmysl nemůže sám o sobě skutečného bydliště nahraditi. Ostatně Dr. P. sám uvádí v dopise ze 7. prosince t. r. na čsl. vyslanectví ve Washingtonu, že jeho choť teprve v únoru t. r. žádala o pas do Čsl. republiky, a on sám až v srpnu nebo v září t. r. žádal o pas pro sebe a manželku, což podle jeho názoru je dostatečným důkazem jeho po léta prý chovaného »úmyslu přesídliti do Prahy i se ženou«. Tím připouští, že šlo o pouhý a nad to ještě pro tuto záležitost opožděně projevený úmysl, jímž se však jeho skutečné bydliště fakticky, ať už z jakéhokoliv důvodu, nezměnilo.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, bylo třeba podaným námitkám vyhověti, volbu Dra Karla P. zrušiti a rozhodnouti, jak výše uvedeno. Tím stává se druhá námitka, že totiž Dr. P. není státním občanem Čsl. republiky, bezpředmětnou a není tudíž potřebí bliže se jí zabývati.
O stížnosti nss uvážil:
Podle § 4 řádu volení v obcích, platného pro volbu ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy, mohou býti do obecního zastupitelstva voleni, kdo .... v obci aspoň, jeden rok ode dne volby zpět počítajíc bydlí atd.
Mezi stranami není sporu o tom, že »bydlenim« podle právě uvedeného ustanovení jest rozuměti bydliště v technickém smyslu, jež pak obě strany souhlasně vykládají jako místo, na němž se kdo usadil s úmyslem trvale se v něm zdržovati. Sporno jest, zda takovéto bydlení, to jest bydliště, lze spatřovati v pobytu st-lově v Praze v době jednoho roku, počítajíc zpět ode dne 27. září 1931, kdy se konala volba do ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy.
Žal. úřad stojí na stanovisku záporném, dovodiv, že st-l vůbec v Praze nezaložil bydliště, po případě založil-li je, nezachoval si je po celou dobu rozhodnou, ztrativ je v květnu 1931 odchodem do Ameriky. Nss pokládal za účelné, aby — ponechávaje předem stranou spornou otázku, zda pobytu st-lovu v Praze v době, počínajíc říjnem 1929, lze přikládati charakter »bydlení« ve smyslu § 4 vol. řádu, či povahu pouhého zdržování se v Praze — nejprv zkoumal, je-li důvodným úsudek žal. úřadu, že tento pobyt, i když je pojat v uvedeném smyslu, byl ukončen odchodem st-lovým z Prahy v květnu 1931. Cit. § 4 požaduje totiž k volitelnosti mimo jiné, aby bydlení v obci trvalo aspoň jeden rok ode dne volby zpět počítajíc, takže přerušení bydlení v průběhu této doby má v zápětí i nevolitelnost. Ztratil-li st-l — jak žal. úřad praví — své případné snad dříve založené bydliště v Praze v květnu 1931, pak ovšem pro obecní volby, konané tu v září téhož roku, nebyl volitelným.
Žal. úřad založil svůj úsudek o přerušení bydlení v Praze na úvaze, že st-l odejel v květnu 1931 opět do Ameriky, vzal s sebou všecky své svršky, že jeho dřívější pražský byt byl po dobu jeho nepřítomnosti jiným osobám pronajímán a že nájemné zaň nebylo st-lem vůbec placeno. Stížnost nepopírá, že st-l při odchodu z bytu v pensionu »Praga« vzal též všecky své věci, které tu měl, s sebou. Nepopírá také, že po té nájemné zaň neplatil a že byt ten byl pronajímán, tvrdí však přes to, že si st-l byt ten ponechal a že skutečnost, že zaň — zřejmě za své nepřítomnosti v Praze — neplatil nájemné a že byt (pokoj) byl majitelem pensionátu přece pronajímán, je irrelevantní.
Pro nss, který úsudek žal. úřadu vyvozený z uvedených právě fakt nemůže přezkoumávati věcně, nýbrž jen s hlediska § 6 zák. o ss, je otázkou, poskytovaly-li zmíněné skutečnosti žal. úřadu dostatečný podklad, aby je mohl oceniti jako indicie, svědčící o záměru st-lově, a ze souhrnu jich vyvoditi svůj závěr o přerušení bydlení, t. j. o vědomém vzdání se dalšího pobytu v Praze. Na tuto otázku musel nss odpověděti kladně. Skutečnost, že se kdo se všemi věcmi, které má při sobě, odebere z místa dosavadního pobytu, připouští úsudek o úmyslu zaměniti toto místo za jiné. Okolnost, že st-l po dobu své nepřítomnosti — počítáno od května 1931, kdy se z pensionu »Praga« odstěhoval, až do vydání nař. rozhodnutí (31. prosince 1931), tedy po více než půl roku — neplatil nájemné za pokoj, který si, jak sám praví, dal pro dobu své nepřítomnosti reservovati, a že majitel pensionátu po tutéž dobu pokojem tím bez ohledu na ono reservování volně disponoval, mohl pak úřad hodnotiti v tom smyslu, že ukazuje na to, jak tyto strany samy pojímaly toto tvrzené ujednání, takže zbývá jen faktum samo jako skutkový základ pro úsudek úřadu. A tohoto fakta mohl se úřad právem dovolati vůči st-li, jenž v řízení správním poukazoval na to, že si v pensionu »Praga« reservoval byt a tak ve svém bydlení v Praze setrval, jako momentu, z něhož vysvítá, že st-l, při svém odchodu z Prahy, nepomýšlel na to, aby zde podržel bydliště.
Tím vyvrácena je i výtka stížnosti, že okolnost, o níž právě byla řeč, je pro posouzení otázky, bylo-li bydlení přerušeno, irrelevantní. Jelikož nss shledal, že již tento důvod poskytuje nař. rozhodnutí zákonnou oporu, nebylo třeba, aby vešel na zkoumání otázky, zda pobyt st-lův v Praze (od října 1929 do května 1931) lze vůbec kvalifikovati jako bydlení ve smyslu § 4 vol. řádu, neboť i positivní výsledek takového přezkoumání by nic nezměnil na tom, že stížnost musí býti z důvodu prv uvedeného zamítnuta.

Citace:

Č. 11709. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 426-430.