Č. 11769.

Stavební právo (Čechy): I. * Úřad, rozhoduje o odvolám v konkrétní věci stavební podle českého stavebního řádu č. 5/1889 z. z., není oprávněn povolovali odchylky od disposic, obsažených v platném plánu polohy. — II. * Vysvětlivky plánu polohy podle čes. stav. řádu č. 5/1889 z. z., jež svým obsahem jsou způsobilé býti částí plánu polohy a byly projednány v řízení předepsaném pro zdělání tohoto plánu a schváleny příslušným nadřízeným úřadem, tvoří s ostatními disposicemi plánu polohy nedílný celek. — III. Obec je legitimována ke stížnosti na nss proti rozhodnutí nadřízeného úřadu stavebního v konkrétní věci parcelační z důvodu, že nebylo dbáno platného plánu polohy.
(Nález ze dne 1. března 1935 č. 12.622/35.)
Věc: Město K. proti zemskému úřadu v Praze o sloučení parcel v jediné staveniště.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Usnesením městského zastupitelstva města K. z 31. října 1929 bylo vyhověno žádosti mno o přeměnu pozemků č. kat. . . . a stav. parcely č. . . . v K. na pozemky stavební, na nichž by byl vystavěn dum pro ubytování osob vysílaných k léčbě, za určitých podmínek, blíže stanovených. Odvolání mno, jež brojilo proti podmínce, že zastavění příslušné plochy smí se státi pouze v poměru 1:7 a nikoli — jak mno navrhovalo — v poměru 1:4‘3, jakož i proti podmínce, že v projektované budově smí býti zřízen pouze jeden suterén, bylo výměrem okr. úřadu v K. z 30. dubna 1930 zamítnuto, avšak dalšímu odvolání bylo výměrem zem. úřadu v Praze z 22. prosince 1931 vyhověno a uznáno, že příslušnou plochu pozemkovou lze zastaviti v poměru 1:4‘3.
Uvažuje o stížnosti, kterou podává proti tomuto rozhodnutí město K., konstatoval nss především vzhledem k výslovné poznámce st-lky, jež brání se již in eventum proti tomu, aby jí nebyla upřena legitimace ke stížnosti, že o stižní legitimaci obcé, která tvrdí porušení svého práva z toho, že při konkrétním rozhodnutí vyšší správní stolice nebylo dbáno platného polohového plánu, jehož sestavení náleží podle § 4 stav. řádu pro Čechy (zák. č. 5/1889 z. z. čes.) obci, nelze pochybovati, takže potéto stránce není překážky vejíti na zkoumání jednotlivých námitek stížností formulovaných.
Nss se zabýval na prvém místě námitkou, jež vytýká nař. rozhodnutí, že je stiženo vadou řízení a (podle závěru stížnosti) nezákonností, pokud povolilo v projektované budově dnešní zúčastněné strany zřízení druhého suterénu. Než žal. úřad neučinil ve věci zřízení druhého suterénu vůbec žádného výroku a omezil se jedině na to, že vyhověl podanému odvolání o míře zastavění příslušné pozemkové plochy. K výroku o zřízení druhého suterénu neměl žal. úřad ani žádného důvodu, nebof odvolání dnešní zúčastněné strany proti výměru nižší správní stolice týkalo se jedině míry zastavění a ponechalo tudíž jinak tento výměr nedotčeným. Je tedy zmíněná námitka stížnosti, jež brojí proti výroku, v nař. rozhodnutí neobsaženému, bezdůvodná.
Stížnost je jinak založena na základním právním názoru, že žal. úřad nebyl oprávněn při konkrétním rozhodnutí nedbati ustanovení polohového plánu, a vytýká proto nař. výměru jednak nezákonnost, pokud žal. úřad jako odvolací stavební instance odchýlil se od disposic polohového plánu, ač jedině příslušný orgán — obecní zastupitelstvo — na odchylce se neusneslo, jednak vadu řízení, pokud žal. úřad nezjednal si informace o tom, jakou povahu mají vysvětlivky k polohovému plánu; podle názoru stížnosti jsou tyto vysvětlivky součástí polohového plánu, takže jejich změna je možná jedině způsobem, který platí vůbec pro změny polohového plánu. Obě tyto námitky jsou v úzké souvislosti, takže je vhodné o nich pojednali zároveň.
Se stížností je předem souhlasiti, že polohový plán může podle § 2 stav. řádu pro Čechy obsahovati nejen ony disposice, které tvoří obligatorní jeho část (§ 5 stav. řádu), nýbrž i disposice jiné, zejména také způsob zastavění určitých dílů obce (srov. Boh. A 3124/24). Ze stejného stanoviska vychází ostatně zřejmě i žal. úřad, který se rozchází se stížností pouze v tom, že vysvětlivky k polohovému plánu nejsou jeho integrující částí, nýbrž obsahují pouze směrnice pro stav. úřad, ponechávajíce řešení každého jednotlivého případu volnému uvážení úřadů stavebních. V tom však nelze žal. úřadu přisvědčiti. Jestliže obsahem polohového plánu mohou býti i jiné disposice nežli ony, jež má na mysli § 5 stav. řádu, pak nezáleží na tom, v jaké formě byly tyto disposice do plánu polohy pojaty. Rozhodujícím je jedině, zda potencielně jsou tyto disposice způsobilé býti součástí polohového plánu vzhledem ke svému obsahu, zda byly projednány v řízení, pro sestavení polohového plánu předepsaném, a zda byly podle odst. 4 § 4 stav. řádu příslušným úřadem schváleny. V daném případě jde o disposice, které určují při vilových stavbách poměr plochy zastavitelné k ploše nezastavitelné. Že jde tu o disposice rázu generelního a o disposice, jež znamenají program pro budoucí stavební rozvoj obce, o tom nelze pochybovati. Ze správních spisů také vychází najevo, že tyto disposice, zařáděné do vysvětlivek v bodu A/X, byly tehdejším místodržitelstvím v Praze dne 22. dubna 1898 při schvalování změny plánu polohy, obcí usnesené, schváleny. Pak však tvoří součást polohového plánu se všemi důsledky, jež stav. řád pro schválený polohový plán stanoví. Stížnost tu právem poukazuje na nál. ss-u Budw. A 2897/1904, ve kterém nebyla sice ex professo otázka vysvětlivek k plánu polohy řešena, v němž však nepochybně se vychází ze stanoviska, že vysvětlivky k plánu polohy, jež jako součást tohoto plánu byly schváleny, jsou pro stavební úřady stejně závazné jako ostatní části plánu polohy. Ježto pak vysvětlivky určují, že v území, kde se nalézají plochy pozemkové, o něž v daném případě šlo, musí zůstati nejméně šestinásobná plocha stavební plochy nezastavěnou pro účely zahradní, je zřejmo, že se žal. úřad odchýlil svým rozhodnutím od ustanovení platného plánu polohy, jestliže určil pro zúčastněnou stranu plochu zastavitelnou a nezastavitelnou v poměru 1:4'3.
Dále jde o to, zda žal. úřad mohl tuto odchylku právem určiti. Argumentace stížnosti, že podle stálé judikatury ss-u a ostatně i podle judikatury nss-u (srov. Boh. A 5984/26) může zem. úřad sice schválení plánu polohy podle § 4 stav. řádu odepříti, není však oprávněn na něm prováděti změny, není ovšem zcela přiléhavá, neboť tu stížnost přehlíží, že schvalovací funkce zem. úřadu má svůj základ v § 4, resp. 8 stav. řádu, kdežto v daném případě rozhodoval zem. úřad jako odvolací instance v konkrétní věci stavební podle § 132 stav. řádu, kterážto příslušnost přešla na zem. úřad s býv. zv-u vzhledem k § 5 zák. č. 125/1927 Sb. Z toho pak, že úřad plán polohy schvalující není oprávněn prováděti na plánu obcí usneseném změny, neplyne ještě, že vyšší stav. úřad, rozhodující v konkrétní věci jako odvolací instance, nebyl by oprávněn učiniti v konkrétním případě změny, jež jinak náleží vykonati stav. úřadu nižšího stupně.
Avšak v podstatě sluší dáti stížnosti za pravdu. Stav. řád ukládá sestavení plánu polohy příslušné obci. Toto ustanovení je plně srozumitelné, jestliže se uváží, že plán polohy má zásadní význam pro další stavební vývoj obce. Posouditi pak, jakým způsobem má se tento vývoj díti, může nejlépe jedině obec, která je také povinna nésti břemena, jež na ni z rozvoje stavebního dolehnou (náklad na zřizování ulic, vodovodů, atd.). Schválený plán polohy je také pro obec závazný a může býti měněn, pokud jde o obligatorní jeho část, jedině postupem, předepsaným pro jeho prvé zřízení (§ 5 stav. řádu), jinak však rozhodnutím příslušného orgánu obecního. Připustiti, že by vyšší úřad stavební mohl uskutečniti změnu polohového plánu, pokud jsou ovšem vůbec přípustné bez řízení předepsaného v § 5 stav. řádu, v konkrétním případě proti vůli příslušného obecního orgánu, který se na disposicích polohového plánu usnesl, znamenalo by vžiti obci možnost vykonávati na stavební vývoj vliv, který jí stav. řád výslovně přiznává. To by však bylo v příkrém rozporu se základní směrnicí stav. řádu.
V konkrétním případě šlo o řízení prováděné za účelem přeměny parcel pozemkových v párcelu stavební. Pro toto řízení platí předpisy o řízení parcelačním (srov. Boh. A 9764/32). Tu však je patrno z § 10 a násl. stav. řádu, že v takovémto případě musí býti postupováno ve shodě s plánem polohy, pokud ovšem existuje.
Odchylka od oněch disposic polohového plánu, jež netvoří obligatorní část plánu, byla by možná jedině usnesením obecního zastupitelstva, jímž by uskutečněna byla změna takových disposic plánu, což se však v daném případě nestalo. Je tedy rozhodnutí žal. úřadu, který v konkrétním případě provedl změnu na disposicích polohového plánu, ač k tomu oprávněn nebyl, v rozporu se zákonem, při čemž ovšem zůstává stranou otázka, zda — jak žal. úřad v rozhodnutí nař. dovozuje — je změna, jím provedená, vhodná a vyhovuje lépe účelu, plánem polohy sledovanému, právě tak jako otázka, zda stěžující si obec v jiném případě obdobnou odchylku od disposic polohového plánu sama povolila. Nehledě totiž k tomu, že stížnost proti věcné správnosti nař. rozhodnutí brojí v obou těchto směrech, nejsou tyto skutečnosti způsobilé prokázati, že nař. rozhodnutí je ve shodě se zákonem. Rozhodující je totiž jedině, zda žal. úřad byl oprávněn provésti v konkrétním případě změnu na polohovém plánu, aniž záleží jakkoli na tom, zda změna je účelná, ani na tom, zda určitý obecní orgán jindy podobnou změnu povolil. Bylo proto nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

Č. 11769. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 581-584.