Č. 11956.Zaměstnanci veřejní: 1. Pojem »přidělení« a »přeložení«. — 2. Ústní slib, třeba daný příslušným činitelem, nezakládá právního nároku (na úhradu stěhovacích nákladů).(Nález ze dne 1. června 1935 č. 6171/33.)Prejudikatura: ad 2. Boh. A 11611/35; 1260/22, 2579/23, 9248/31, 10324/33.Věc: František St. v B. proti ministerstvu spravedlnosti o náhradu stěhovacích nákladů.Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.Důvody: 1. St-l byl jako vicepresident sedrie v Báňské Bystřici výnosem min. sprav, ze 14. prosince 1928 přidělen službou na základě § 46 odst. 2 org. zák. k soudní tabuli v Bratislavě na dobu nejnutnější potřeby, nejdéle však na dobu 6 měsíců.Podle záznamu presidia vrch. soudu v Bratislavě z 11. března 1929 byl st-l toho dne presidentem vrch. soudu vyzván, aby podal žádost o místo tabulárního soudce v 5. stupnici funkčního služného u vrch. soudu v Bratislavě právě vypsané, při čemž bylo st-li slíbeno, že pokud si nebude moci obstarati rodinný byt v Bratislavě, budou mu vypláceny diety pro dvojí domácnost a po přestěhování do Bratislavy že budou mu hrazeny stěhovací náklady. Ke své žádosti ze 14. března 1929 byl st-l rozhodnutím presidenta republiky ze 14. června 1929 jmenován vrch. soudním radou v 5. stupnici funkčního služného u vrch. soudu v Bratislavě.Podáním ze 6. července 1929 žádal st-l o povolení diet z důvodu vedení dvojí domácnosti. Presidium vrch. soudu v Bratislavě výnosem z 11. července 1929 žádosti vyhovělo a počínajíc dnem 25. června 1929 povolilo st-li diety pro dvojí domácnost. Podáním z 26. října 1932 oznámil st-l, že se dne 13. října 1932 nastěhoval do přiděleného mu rodinného bytu v Bratislavě a likvidoval nábytečné ve výši svého tříměsíčního platu bez příbytečného se zřetelem k tomu, že jest ženat a otcem dvou dětí. Žádosti té nebylo presidiem vrch. soudu v Bratislavě výnosem z 18. listopadu 1932 vyhověno.Odvolání st-lovu min. sprav. nař. rozhodnutím ze 16. prosince 1932 nevyhovělo. Do tohoto rozhodnutí vznesena k nss-u stížnost.2. Podáním z 25. února 1933 ohlásil st-l jako vrch. soudní rada u vrch. soudu v Bratislavě presidiu tohoto soudu svůj nárok na náhradu skutečných výloh přestěhování uváděje, že je bude specifikovati a doloží doklady teprve v případě, že nebude míti úspěchu jeho stížnost vznesená k nss-u na rozhodnutí min. sprav. ze 16. prosince 1932.Presidium vrch. soudu v Bratislavě výnosem z 27. února 1933 st-lově žádosti nevyhovělo; st-lovo odvolání bylo nař. rozhodnutím z 23. března i 933 zamítnuto. I do tohoto rozhodnutí vznesena k nss-u stížnost.Rozhoduje současně o obou těchto stížnostech, řídil se nss těmito úvahami:Předmětem sporu jest nábytečné, pokud se týče náhrada skutečných stěhovacích nákladů, vzešlých st-li přestěhováním v důsledku toho, že bylo mu jako vicepresidentu kraj. soudu v Báňské Bystřici propůjčeno služební místo 5. stupnice funkčního služného v Bratislavě, kam se st-l dne 13. října 1932 přestěhoval, tedy z důvodu jeho přeložení. O příspěvku za přestěhování jedná dekret dvor. komory ze 13. září 1804 č. 697 Sb. zák. just., který v důsledku ustanovení §§ 147 a 206 plat. zák. č. 103/1926 Sb. jest dosud platnou normou, a stanoví v bodu 1, že oni úředníci, kteří byli přeloženi a o toto přeložení žádali, ať při tom získali in utili nebo honorifico, nebo ne, neobdrží žádné náhrady a stejně 2. i ti, kteří byli přeloženi ex officio a získali in utili, neobdrží pravidelně ničeho; dovoluje se však dvorské komoře, aby za zvláštních okolností zakročila pro ně o výpomoc na nejvyšším místě. Naproti tomu 3. těm úředníkům, kteří byli přeloženi ex officio a získávají pouze in honorifico, nebo ani in honorifico ani in utili nic nezískávají, dostane se kromě diet, příslušejících jim podle služební hodnosti za dobu jich cesty, zároveň náhrada povozného blíže tam naznačeného, i odškodné za jich nábytek, a to neženatým ve výši jednoměsíční, ženatým ve výši dvouměsíční a těm, kdož mají více než 2 dítky, ve výši tříměsíční částky platu.Nař. rozhodnutí podstatně stejného obsahu odřepela st-li nárok na nábytečné, resp. náhradu skutečných stěhovacích nákladů z dvojího důvodu: a) že ze zákona mu nepřísluší proto, že není u st-le dán základní, předpoklad cit. dekretu, aby přeložení bylo provedeno z moci úřadu a b) ze správního aktu že nemá proto nároku, že takový akt nebyl žádný st-li vydán a pokud se st-l opírá o projev presidenta vrch. soudu v Bratislavě o náhradě stěhovacích nákladů, že nemůže takový projev jako ústní slib založiti nárok, nebyl-li vtělen do dekretu o propůjčení místa nebo výslovně uveden v jiném rozhodnutí st-li vydaném. Stížnosti brojí proti oběma těmto důvodům stejně jak v přičině nábytečného, tak v příčině náhrady skutečných výloh s přestěhováním spojených.K bodu a): Otázka, zda byl st-l k vrch. soudu v Bratislavě přeložen z moci úřadu či na svou žádost, jest otázkou skutkové podstaty výroku o náhradě nábytečného, resp. stěhovacích nákladů ve smyslu cit. dekretu dvor. komory a protože od odpovědi k ní závisí i rozhodnutí ve věci hlavní, jde o otázku prejudicielní. žal. úřad, řeše tuto otázku, dospěl k závěru, že nešlo o přeložení z moci úřadu, vycházeje po stránce skutkové ze zjištění, že st-l jako vicepresident kraj. soudu v Báňské Bystřici o propůjčení služebního místa systemisovaného v 5. stupnici funkčního služného u vrch. soudu v Bratislavě sám žádal, po stránce právní pak z názoru, že jest nerozhodne, byla-li žádost podána k vyzvání úřadu či bez něho a za jakých předpokladů a motivů st-lových.Stížnosti nepopírajíce správnost skutkového zjištění, které tedy tvoří podle § 6 odst. 1 zák. o ss podklad i pro rozhodnutí nss-u, namítají toliko nezákonnost stanoviska žal. úřadu. Dovozují, že nesmí býti při posuzování sporu přehlédnuta skutečnost, že byl st-l od kraj. soudu v Báňské Bystřici k vrch. soudu v Bratislavě nejprve podle § 46 org. zák. z moci úřadu přidělen a nebyv na původní své místo vrácen, byl vyzván, aby si o přeložení k vrch. soudu zažádal. Dostal se tedy k vrch. soudu z prvu přidělením a pak jmenováním a přeložením z moci úřadu, ježto výzva ta neponechávala st-li volnosti rozhodování, chce-li či nikoli, nýbrž byla výzvou, které bylo uposlechnouti, protože bylo st-le u soudu třeba. Tím chce stížnost tedy dovoditi, že st-l žádost podati musil.Nss nemohl stížnostem dáti za pravdu.Pojmy »přidělení« a »přeložení« jsou podstatně rozdílné a tudíž různorodé jsou i správní akty úřadu provádějícího přidělení nebo přeložení. »Přidělení« soudce na určité služební místo trvale ustanoveného ve smyslu § 46 org. zák. č. 217/1896 ř. z. záleží v dočasném jeho přikázání k jinému soudu k výkonu soudcovského úřadu za účelem zastupování nebo na výpomoc, a to třeba proti vůli jeho, v tomto případě však podle § 49 zák. č. 46/1868 ř. z. nejdéle na 6 měsíců. Účinek tohoto opatření jeví se v tom, že soudce jinam přikázaný svého dosavadního trvalého služebního místa nepozbývá a že přikázání lze provésti jen za náhradu podle platných předpisů příslušející. Jest tedy pro přidělení rozhodujícím výhradně zájem služební (potřeba zastoupení nebo výpomoci), kdežto okolnost, zda soudce přidělený s přidělením souhlasil, resp. o ně žádal čili nic, nepadá vůbec na váhu. — Naproti tomu spočívá právní podstata »přeložení« v tom, že soudce, ustanovený na určité služební místo, přeložením toto místo trvale ztrácí a uno actu nového trvalého služebního místa nabývá, takže jest s přeložením nutně vždy spojena trvalá změna služebního místa. Tato změna u soudců předpokládá a to bez rozdílu, zda jde o současné propůjčení služebního místa ve vyšší stupnici funkčního služného, tedy o povýšení (jmenování) ve smyslu §§ 46 a 17 plat. zák. č. 103/1926 Sb., či o propůjčení služebního místa systemisovaného u jiného soudu v téže platové stupnici funkčního služného, tedy o pouhé přeložení bez povýšení (na př. při výměně místa ve smyslu § 38 soudní instrukce ze 3. května 1853 č. 81 ř. z.), vždy žádost soudce, protože podle ustanovení § 99 odst. 1 úst. listiny č. 121/1920 Sb. jsou »soude i z povolání ustanoveni na svých služebních místech vždy trvale« a nemohou proto býti proti své vůli (tedy bez své žádosti) jinam přeloženi, vyjímajíc případy nové organisace soudní (§ 43 zák. č. 46/ 1868 ř. z.), nebo na základě pravoplatného nálezu disciplinárního (§§ 6, 43 a 47 cit. zák.), nebo konečně v případě § 44 téhož zák., o kteréžto výjimky však v daném případě nejde. Účinek přeložení soudce spočívá tudíž jednak ve ztrátě dosavadního a nabytí nového služebního místa, jednak ve ztrátě nároku na náhradu nábytečného, resp. nároku na náhradu skutečných stěhovacích nákladů ve smyslu dekretu dvor. komory ze 13. září 1804 č. 697 Sb. zák. just. Bez žádosti soudce jest zpravidla vyloučeno, aby se tyto účinky dostavily. Z jakého důvodu je žádost podána a jaké jsou její motivy, po případě vyžaduje-li přeložení toho kterého soudce potřeba soudu, jest v tomto případě zcela bez právního významu.Z uvedeného vyplývá, že nelze ze skutečnosti, že přidělení soudce k jinému soudu a jeho přeložení k témuž soudu časově bezprostředně spolu souvisely, nebo že v obou případech byla důvodem potřeba soudu, k němuž přidělení a přeložení bylo provedeno, nebo konečně že byl soudce k žádosti o přeložení vyzván, logicky usuzovati, že i toto přeložení stalo se z moci úřední.Tvrzení stížností, že úřední výzva k podání žádosti o přeložení neponechávala st-li volnosti rozhodování, jest bezpodstatnou, kdyžtě není zákonného předpisu a ani st-l se žádného nedovolává, který by stanovil, že vyžaduje-li toho potřeba soudu, musí soudce trvale ustanovený i proti své vůli k úřední výzvě zažádati o přeložení k tomuto soudu, ježto by přec ustanovení takové bylo v odporu s předpisem § 99 úst. listiny shora citovaným.Nemá proto tvrzení st-lovo v zákoně žádné opory. Jest tudíž závěr žal. úřadu, že st-l byl k vrch. soudu v Bratislavě přeložen k své žádosti a nikoli z moci úřadu, skutkovým i právním stavem odůvodněn. Protože pak dekret dvor. komory č. 697/1804 Sb. zák. just. přiznává nárok na nábytečné, resp. náhradu skutečných stěhovacích výloh toliko při přeložení z moci úřadu a nestanoví žádné výjimky pro případ přeloženi soudce k jeho žádosti, jest nerozhodno, co bylo účelem a podmínkou st-lova přidělení do Bratislavy a za jakých předpokladů týž svou žádost o přeložení sem podal. Není tedy vadou řízení, tím méně vadou podstatnou ve smyslu § 6 zák. o ss, když žal. úřad těchto nerozhodných okolností nezjišťoval.Důvod uvedený shora pod b) založil žal. úřad na skutkovém zjištění, že ani ve jmenovacím dekretu st-lově, ani v jiném (rozuměj písemném) rozhodnutí není uvedeno, že by byl st-li přiznán nárok na náhradu nábytečného, resp. skutečných stěhovacích výloh, po stránce právní vy- chází pak z právního názoru, že ústní projev presidenta vrch. soudu sám o sobě právní nárok založiti nemůže, pokud nebyl vtělen ve formu písemnou, ať dekretu nebo jiného rozhodnutí (arg. slova »v dekretu«, »výslovně uveden v rozhodnutí vydaném st-li«), že tedy ústní projev není účinným správním aktem ve smyslu § 2 zák. o ss, nýbrž pouhým slibem.Již z takto pojatého obsahu nař. rozhodnutí vidno, že není důvodnou námitka vadnosti řízení spatřovaná stížnostmi v tom, že prý žal. úřad neobíral se otázkou platnosti ústního rozhodnutí. Žal. úřad sice své rozhodnutí o nutnosti písemné formy k účinnosti ústního projevu jakožto správního aktu blíže neodůvodnil a pokud tedy výtka právě zmíněná má na zřeteli tento nedostatek, mohla by míti úspěch jen v případě, že by konkretisovala (§ 18 zák. o ss), proč považuje tento nedostatek za podstatný a proč má st-l za to, že mu tímto nedostatkem byla znemožněna nebo podstatně ztížena řádná obrana nebo nss-u přezkoumání nař. rozhodnutí po stránce jeho zákonitosti. To však stížnosti nečiní.Ve věci samé stížnosti nepopírajíce, že písemný správní akt o náhradě nábytečného, resp. náhradě skutečných stěhovacích nákladů nebyl dosud vydán, namítají, že nešlo o pouhý slib, nýbrž o platný ústní závazek příslušného orgánu státní správy (zástupce justiční správy), tedy o ústní rozhodnutí, které k platnosti své nevyžaduje písemné formy. Stížnosti nedovolávají se pro své povšechné tvrzení žádné právní normy a nss je neshledal důvodnými.Jak vyslovil a odůvodnil nss již v nál. Boh. A 11661/35, musí býti každá úprava služebních příjmů státního zaměstnance a tudíž i soudce provedena vydáním dekretu, tedy musí býti písemně fixována, má-li býti vůči justiční správě účinnou, a státní zaměstnanec (soudce) musí býti o této písemně fixované úpravě služebních příjmů zpraven výměrem, kdežto pouhý ústní projev o přiznání diet nezakládá pro státního zaměstnance (soudce) žádného právního nároku na diety, i když byl dán příslušným k tomu orgánem. Z takového ústního slibu nemůže zaměstnanec vyvozovati žádných práv subjektivních (viz Boh. A 1260/22, 2579/23, 9248/31, 10324/33).Na právním názoru v cit. nálezu vysloveném setrvává nss i v daném případě. To, co bylo v nál. onom řečeno o dietách, platí stejnou měrou i o nábytečném, pokud se týče o náhradě skutečných výloh stěhovacích, poněvadž jako diety spadají i tyto pod pojem náhrady služebních výloh zmíněné v § 147 plat. zák. č. 103/1926 Sb. a vztahuje se na ně ustanovení § 151 plat. zák.Nemůže proto ani st-l na základě ústního projevu presidenta vrch. soudu v Bratislavě, pokud se týče úředníků presidia téhož soudu, vyvozovati nárok na přiznání nábytečného nebo na náhradu skutečných svých stěhovacích nákladů a jest výtka nezákonnosti uplatněná v tomto směru oběma stížnostmi bezdůvodnou.Je-li však předpokladem účinnosti rozhodnutí podle § 151 plat. zák. doručení v písemné formě, jest pro posouzení případu, kde tato forma nebyla zachována, již nerozhodno, zda orgán státní správy, učinivší projev pouze ústní, byl k případnému rozhodnutí písemnému příslušným čili nic, zda šlo o závazek (patrně podle obdoby ustanovení o soukromo- právní smlouvě služební podle o. z. o.) či o pouhý jednostranný slib, a není tudíž vadou řízení — jak stížnosti namítají —, že žal. úřad nekonal v těchto směrech žádných šetření.