Čís. 13899.

Zákon ze dne 22. února 1934, čís. 34 sb. z. a n., o dočasných opatřeních v exekučním a konkursním řízení proti nezaměstnaným.
Pro určení výše příjmu podle § 4, odstavec (2) zákona rozhodují nejen ohledy na výživu, nýbrž i závazky nezaměstnaného, jež mohou býti u zaměstnanců téhož oboru, avšak různé kategorie rozdílné.
U osoby, jež prováděla samostatnou výdělečnou činnost, neměla mzdu podle mzdového tarifu ani mzdu v místě obvyklou a mzda jejích zaměstnanců byla různá podle druhu práce, není měřítkem pro výšku příjmu podle § 4 odstavec 2 zákona nejnižší mzda zaměstnance nejnižší kategorie, nýbrž mzda toho zaměstnance, která by neohrožovala výživu osoby, jež prováděla dříve samostatnou výdělečnou činnost, a poskytovala mu aspoň částečnou možnost, aby svým závazkům z dřívějších dob mohl dostáti, což lze řešiti jen pro každý případ zvlášť.
(Rozh. ze dne 31. října 1934, R I 1055/34.) Konkursní soud odložil k návrhu dlužníka Otty P-a rozhodnutí o návrhu československého státu, by na jmění Otty P-a byl vyhlášen konkurs, podle § 4 (2) zákona ze dne 22. února 1934, čís. 34 sb. z. a n. až do 31. prosince 1934. Důvody: Konaným šetřením zjištěno, že dlužník, majitel firmy Josef T., provozující samostatnou výdělečnou činnost, musil se pro hospodářské poměry této činnosti vzdáti a již koncem roku 1929 zastavil výrobu korkových isolací a od konce roku 1930 vůbec neprovozuje tovární živnost. Toto zastavení činnosti bylo také ohlášeno i okresnímu úřadu v P. i berní správě a okresní úřad vzal oznámení na vědomí sdělením ze dne 16. dubna 1934. Dále jest zjištěno opisem rozhodnutí ministerstva Národní obrany, že dlužník jako nadporučík v záloze má výslužné 1235 Kč ročně, příplatek 248 Kč, jednotný drahotní přídavek 5126 Kč a přídavek ha dvě děti 2400 Kč a přídavek za zranění 600 Kč. Zřejmo tudíž, že dlužník nemá příjem rovnající se příjmu uvedenému v odstavci (1) § 4 zákona čís. 34/1934. Rekursní soud zamítl návrh dlužníka, by rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu bylo odloženo do 31. prosince 1934. Důvody: Podle výslovného ustanovení § 4 (2) zákona ze dne 22. února 1934 čís. 34 sb. z. a n. je třeba dvou podmínek, by mohlo býti vyhověno návrhu dlužníka, by rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu bylo odloženo do 31. prosince 1934. Nejprve je třeba zjistiti, že jde o osobu, která provozovala samostatnou výdělečnou činnost a musila se jí pro hospodářské poměry vzdáti. Podmínka tato jest u dlužníka Otto P-a splněna, neboť jest nesporné, že provozoval tovární výrobu isolací, a prvým soudem jest zjištěno, že provozování živnosti té zastavil a také zastavení ohlásil i berní správě, i okresnímu úřadu. Zjištění to stěžovatelka ani nenapadá, namítá jen, že se odhlášení to stalo až v dubnu 1934, tedy po tom, když vešel v platnost zákon čís. 34/1934 sb. z. a n., takže se prý na něho zákon ten nevztahuje. Názor ten však nemá v zákoně opory a proto tato námitka neobstojí. Druhou podmínkou jest, že dlužník nemá příjem rovnající se příjmu uvedenému v odst. (1) § 4 cit. zák., t. j. příjem rovnající se mzdě při plném zaměstnání v oboru osoby uvedené v odst. (1) podle platného mzdového tarifu nebo mzdě v místě obvyklé. Při tom v odst. (1) jde o osoby podrobené povinnému nemocenskému pojištěním V souzeném případě ovšem není podle doslovu zákona zcela jasno, jaký příjem by měl býti vzat ke srovnání. Prvý soud však zjistil z dokladu předloženého dlužníkem, že pobírá od ministerstva národní obrany výslužné s přídavky ve výši 7209 Kč, nehledě ku přídavku na děti ve výši 2400 Kč. Jest jisto, že zaměstnanec v oboru živnosti dlužníkovy s příjmem 7209 Kč byl by podroben povinnému nemocenskému pojištění. Podle toho má dlužník příjem rovnající se příjmu uvedenému v odst. (1) § 4 zák. čís. 34/1934 sb. z. a n. a není u něho splněna druhá podmínka tohoto předpisu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud nevyslovil, jak míní dovolací rekurent, názor, že osoby, jež provozovaly samostatnou výdělečnou činnost a musily se jí pro hospodářské poměry vzdáti, jsou vyloučeny z ochrany proti exekuci a konkursu, mají-li sebe menší příjem, nýbrž vyslovil jen, že není z § 4 odstavec (2) zákona čís. 34/34 sb. z. a n. jasno, jaké měřítko jest vžiti pro výši příjmu. V tom má sice pravdu, avšak pomůcku poskytuje důvodová zpráva (tisk. čís. 1211), podle níž jest důvodem ochrany jednak nebezpečí, že si nezaměstnaný nemůže často opatřiti ani nejnutnější potřeby k výživě své a svých rodin, jednak, že nemají ani prostředky k plnění závazků převzatých v době, kdy ještě kříse nebylo. Rozhodují tudíž pro určení výše příjmu podle § 4 odstavec (2) zákona nejen ohledy na výživu, nýbrž i na závazky nezaměstnaného, jež mohou býti u zaměstnanců téhož oboru, avšak různé kategorie, rozdílné. Osoba, jež prováděla samostatnou výdělečnou činnost, neměla mzdu podle mzdového tarifu ani mzdu v místě obvyklou a mzda jejích zaměstnanců byla různá podle druhu práce a nemusí proto měřítkem pro výšku příjmu podle § 4 odstavec (2) zákona býti nejnižší mzda zaměstnance nejnižší kategorie, nýbrž mzda toho zaměstnance, která by neohrožovala výživu osoby, jež prováděla dříve samostatnou výdělečnou činnost a poskytovala mu aspoň částečnou možnost, aby svým závazkům z dřívějších dob mohl dostáti, což lze řešiti jen pro každý případ zvláště. Dovolací rekurent má podle zprávy ministerstva národní obrany výslužné, jež i s přídavkem za zranění a s přídavky na děti činí ročně 9608 Kč 40 h, tedy měsíčně 800 Kč 70 h, což nepřesahuje mzdu zaměstnance podrobeného nemocenskému pojištění, jakž patrno z § 6 zákona z 8. listopadu 1928 čís. 184 sb. z. a n., byť by stačil tento příjem k opatření nutné výživy, neposkytuje vůbec možnost, aby mohly býti aspoň částečně spláceny dluhy z doby před hospodářskou krisí, zejména an dovolací rekurent jen na daních dluží podle navrhovatelky 754214 Kč 75 h.

Citace:

č. 13899. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 292-294.