Čís. 14018.

Odklad exekuce proti nezaměstnaným (zákon ze dne 22. února 1934, čís. 34 sb. z. a n.). K nabytí výhod podle § 4 odstavec (2) zákona se nevyžaduje formální vzdání se živnostenského oprávnění, nýbrž jen faktické vzdání se výdělečné činnosti dosud provozované.
Při posouzeni, zda jde o zákonnou výjimku podle § 2 c) zákona, rozhoduje jen hlavní pohledávka, nikoliv i její příslušenství, a záleží jen na tom, zda a kdy byl u hlavní pohledávky vytvořen skutkový základ, který jest hlavním důvodem oné pohledávky.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1934, R I 923/34.)
Návrh dlužníků, by byl odložen výkon vnucené dražby nemovitostí podle § 4 odst. (2) zákona ze dne 22. února 1934, čís. 34 sb. z. a n., na dobu až po 31. prosinci 1934, soud prvé stolice vyhověl. Rekursní soud návrh dlužníků zamítl.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Předem jde o otázku, zda se zákon ze dne 22. února 1934, čís. 34 sb. z. a n., týká i povinných. V § 4 zák. rozlišují se v podstatě dvě skupiny osob nezaměstnaných, a to; a) které dříve byly v zaměstnání podrobeném povinnému pojištění nemocenskému, b) které dříve provozovaly samostatnou výdělečnou činnost. Povinní uplatňují nárok na odklad exekuce, ježto prý náležejí ke skupině b), a bylo proto na nižších soudech, by zjistily, zda předpoklady druhého odstavce § 4 zák. jsou splněny, čili nic. U osob podle odstavce 2. stanoví zákon tyto podmínky: 1. aby provozovaly samostatnou výdělečnou činnost jakéhokoliv druhu; 2. že se této činnosti musely vzdáti pro hospodářské poměry; 3. nesmí míti příjem rovnající se příjmu uvedenému v odst. 1., t. j. příjem, jakého dosahují osoby zaměstnané v téže výdělečné činnosti, jako provozovaly osoby v odstavci 2. uvedené. Ač v rekursu přistoupivší věřitelky firmy Oskar S. bylo namítáno, že povinná Františka E-ová samostatně výdělečně činnou nikdy nebyla, nezabýval se rekursní soud touto námitkou a nezjistil dosti přesně, bylo-li této podmínce vyhověno čili nic. Rekursní soud spokojil se s obsahem vyžádaných informací od obchodního gremia, městského úřadu a okresního úřadu v H. Z dopisu okresního úřadu jest zjevno, že povinní živnost u okresního úřadu neodhlásili. Toho však nebylo třeba k nabytí výhod podle zákona čís. 34/ 1934, ježto zákon nevyžaduje formální vzdání se živnostenského oprávnění, nýbrž jen faktické vzdání se výdělečné činnosti, dosud, provozované. V tomto směru odporují si však sdělení jednak obchodního gremia, jednak městského úřadu v H., ježto podle sdělení gremia povinní se »obchodu vzdali« v roce 1932 následkem krise v textilním průmyslu a od té doby »neprovozují žádný obchod,« kdežto městský úřad oznamuje, že »Adolf E. se svou manželkou Františkou má obchod« a že »rozsah dnešního obchodu....nemůže jim poskytnouti dostatečný výdělek ani na nejnutnější životní potřeby«. První soud o návrhu dlužníků nekonal šetření a úřední sdělení svrchu uvedená — jak dovozeno — nepostačují k řešení otázky, zda se dlužníci vzdali své dosavadní výdělečné činnosti, čili nic, a jestliže se jí nevzdali, zda nemají aspoň příjem, rovnající se příjmu uvedenému v odst. (1) zák. Skutkový podklad pro řešení těchto otázek bude třeba zjistiti a bude při tom také uvážiti, jaký význam pro posouzení otázky příjmů povinných má zjištěná hodnota jejich nemovitosti a z ni povinným plynoucí nájemné z pronajatých místností. Bylo proto již z důvodu vadnosti, postihujícího i řízení prvého soudu, usnesení obou nižších soudů zrušiti a věc vrátiti prvému soudu k doplnění řízení a novému rozhodnutí. Bude na prvém soudě, by vyslechna dlužníka a vymáhající věřitele firmu Oskar S. a okresní záložnu hospodářskou v H. (§ 45 třetí odstavec ex. ř.) provedl šetření v naznačených směrech nutné a učinil potřebná skutková zjištění (viz obdobné ustanovení § 6 (1) zák. čís. 33/1924).
Okresní záložna hospodářská v H. vedla proti povinným exekuci nucenou dražbou jejich nemovitostí k vydobytí úrokové pohledávky 2 762 Kč na základě rozsudku okresního soudu v H. z 23. června 1933. Z tohoto rozsudku je patrno, že jde o úroky splatné v době od 1. ledna 1931 do 31. prosince 1932, takže tu nedopadá předpis § 2 c) zák. č. 34/ 1934, podle něhož neplatí ustanovení tohoto zákona o pohledávkách, které proti dlužníkovi vznikly po dni, kterého zákon nabyl účinnosti, t. j. 28. února 1934. Ovšem byly uvedeným rozsudkem žalobkyni přisouzeny mimo částku 2 762 Kč i 7½% úroky od 1. července 1933 až do zaplacení jdoucí, avšak exekuce nebyla vedena k vydobytí těchto úroků jako samostatné pohledávky, nýbrž k vydobytí pohledávky 2 762 Kč, jejíž pouhé příslušenství tvoří další 7½% úroky, jak byly uvedeny. Při posouzení povahy pohledávky a tedy i posouzení, zda jde o zákonnou výjimku podle § 2 c) zákona, rozhoduje však jen hlavní pohledávka, nikoliv též její příslušenství, a sejde jen na tom, zda a kdy byl u hlavní pohledávky vytvořen skutkový základ, který jest právním důvodem oné pohledávky.

Citace:

č. 14018. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, číslo/sešit 14018, s. 469-471.