Čís. 13762.

Proti usnesení exekučního (rekursního) soudu v otázce, zda částka, již složil poddlužník podle § 307 ex. ř. na soudě, není předmětem exekuce a má býti vrácena poddlužníku, má i poddlužník právo k rekursu, bylo-li rozhodnuto ve smyslu mu nepříznivém.
Nesouhlasí-li vymáhající věřitel s vydáním částky, již poddlužník složil podle § 307 ex. ř. na soudě, nelze ji poddlužníku vydati.
Podřídil-li se poddlužník usnesení o povolení exekuce, nemůže již v řízení o rozvrhu částky bezpodmínečně na soudě složené uplatňovati nárok na její vrácení z důvodu, že dodatečně došel k přesvědčení, že složil částku tu u soudu neprávem.
(Rozh. ze dne 15. září 1934, R I 766/34.) Poddlužníku byla dána zápověď, by neplatil dlužníku zabavenou pohledávku, jež byla přikázána vymáhajícímu věřiteli i k vybrání. Poddlužník nepodal proti zápovědi recurs, nýbrž složil zabavenou částku na soudě. Exekuční soud vydal usnesení, že nečiní složenou částku předmětem rozvrhového řízení, nýbrž že ji vrátí poddlužníku, až usnesení nabude právní proci, maje za to, že složená částka není v souvislosti se zabavenou pohledávkou. K rekursu vymáhajícího věřitele zrušil rekursní soud napadené usnesení a uložil prvému soudu, by znovu rozhodl, nehledě k důvodům zrušeného usnesení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu poddlužníka.
Důvody:
Především bylo zkoumati otázku, zda stěžovatel jest oprávněn k dovolacímu rekursu. Stěžovateli jako poddlužníku byla usnesením z 24. října 1933 dána zápověď, by neplatil povinné straně zabavenou pohledávku, která byla přikázána vymáhající straně k vybrání. Poddlužník nepodal proti zápovědi rekurs, nýbrž naopak složil, odvolávaje se na ono usnesení, k exekučnímu soudu částku 714 Kč »podle předpisů občanského zákona«, čímž patrně mínil § 1425 obč. zák., z důvodu, že povinným jest Jan P., kdežto útratová pohledávka byla přikázána Janu a Alžbětě P-ovým rukou společnou a nerozdílnou. Podle stavu věci a protože složil onu částku u exekučního soudu, odvolávaje se na usnesení o povolení exekuce, měl patrně na mysli i předpis § 307 ex. ř. § 294 čtvrtý odstavec ex. ř. dává poddlužníku jen právo odporovati rekursem platební zápovědi, t. j. usnesení exekuci povolujícímu, čímž jest vyloučeno, by si stěžoval proti usnesením dalším. Avšak tohoto předpisu nelze použiti v souzeném případě. První soud nařídil rok k rozvrhu složené sumy, předvolal k němu i poddlužníka, který se dostavil a učinil návrh, by složená suma byla mu vrácena z důvodů jím přednesených, zejména, že složená suma není předmětem exekuce. Návrhu tomu odporovala vymáhající strana, načež první soud rozhodl, že složená částka není předmětem rozvrhu a že se poddlužníku vrátí. K rekursu vymáhající strany rozhodl rekursní soud ve smyslu poddlužníku nepříznivém, takže jde o otázku vrácení složené částky stěžovateli a tento má zájem na tom, aby usnesení rekursního soudu bylo přezkoumáno a nelze mu upříti právo k dovolacímu rekursu (srov. na př. rozh. čís. 6886 sb. n. s.). Rekurs není nepřípustný ani podle § 527 druhý odstavec c. ř. s. a § 78 ex. ř., poněvadž rekursní soud slovně sice »zrušil« usnesení prvního soudu, ale ve skutečnosti je změnil, vysloviv, že má býti rozhodnuto o tom, »komu má býti zabavený obnos vydán« bez ohledu na důvod prvním soudem uvedený, čímž vyloučil vrácení složiteli. Ale ve věci samé rekurs odůvodněn není. Složení k soudu jest reální nabídka věřiteli (srov. rozh. čís. 4807 sb. n. s.). Nesouhlasí-li ten, pro koho byla částka složena, s jejím vydáním, nelze ji složiteli vydati. Vše, co uplatňuje stěžovatel v dovolacím rekursu, mohl uplatniti v rekursu proti usnesení povolujícímu exekuci. Podřídil-li se tomuto usnesení, nemůže již v řízení o rozvrhu částky bezpodmínečně k soudu složené uplatňovati nárok na její vrácení z toho důvodu, že dodatečně došel k přesvědčení, že složil sumu tu k soudu neprávem. Svůj nárok by mohl uplatniti jen sporem.

Citace:

č. 13762. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 78-80.