Čís. 13906.

Pojišťovací smlouva.
Nemůže-li pojistník dokázati, že porušil závaznost uloženou mu v § 32, odst. druhý, zákona o poj. smlouvě bez viny, jest nicméně oprávněn zbaviti průpadní doložku účinností námitkou a důkazem, že porušení závaznosti nemělo vliv ani na vznik pojistné příhody, ani na objem pojistitelova plnění.
Ustanovení všeobecných pojišťovacích podmínek, obsahující úchylku od ustanovení § 32, odstavec druhý, zákona o poj. smlouvě v neprospěch pojistníka, nejsou závazná.
Není povinností pojistitele, by namítal, že opomenutí oznámení o dopojištění mělo vliv na jeho povinnost k smluvnímu plnění, nýbrž musí jen dokázali, že pojistník oznamovací povinnost porušil a že důsledkem toho pozbyl podle průpadné doložky nárok na náhradu. Chce-li se pojistník vyviniti neb omluviti, musí dokázati nevinu neb omluvu a, nepodaří-li se mu to, je jeho povinností, by dokázal, že přes to je jeho nárok po právu proto, že buď závaznost, vyžádati si svolení pojistitele, nebyla převzata z důvodu zmenšení nebezpečí nebo k zamezení vyššího nebezpečí nebo že porušení závaznosti nemělo vliv ani na vznik pojistné příhody ani na objem plnění.
(Rozh. ze dne 31. října 1934, Rv I 20/33.)
Žalobci pojistili si domek proti požáru u žalovaného pojišťovacího spolku na 8000 Kč a kromě toho napotom u pojišťovny M. na 7000 Kč. Když domek vyhoře|, odmítl žalovaný spolek vyplatiti žalobcům náhradu, ježto mu žalobci neoznámili dopojištění u pojišťovny M. Žaloba o vyplacení pojistného proti žalovanému spolku byla oběma nižšími soudy zamítnuta, odvolacím soudem z těchto důvodů: Je zjištěno, že se dopojištění žalobců u společnosti M. stalo již dne 21. června 1929 a že se oznámení o tom nestalo ihned, ba ani v září 1929, jak tvrdí žalobci. Nebyla tudíž splněna podmínka čl. 8 stanov žalovaného spolku, podle něhož bylo povinností žalobců, by si za trvání pojištění k uzavření jinakého pojištění týchž předmětů vyžádali dříve svolení ředitelství žalovaného spolku, což neučinili, nýbrž přenechali starost o to svědku Jaroslavu M-ovi. Jde tedy nebezpečí na vrub žalobců, kteří neprokázali, že o dalším pojištění svého domku u pojišťovny M. žalovaný spolek zpravili. Podle čl. 30 stanov pozbyli tak nároku na náhradu škody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
K dovolacímu důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. jest uvésti, že dovolatelé mají sice pravdu v tom, že rozhodnutí čís. 5777 sb. n. s. dopadá na souzený případ potud, že slůvko »nebo« v odstavci druhém § 32 zákona o pojišťovací smlouvě má týž význam jako v odstavci třetím téhož §, t. j., že nemůže-li pojistník dokázati, že porušil závaznost uloženou mu v § 32 odst. druhý zákona bez viny, jest nicméně oprávněn zbaviti průpadní doložku účinnosti námitkou a důkazem, že porušení závaznosti nemělo vliv ani na vznik pojistné příhody ani na objem pojistitelova plnění. Toto ustanovení jest sice podle § 42 zmíněného zákona nutícím pravidlem potud, že na úchylky od onoho ustanovení v neprospěch pojistníka se nemůže pojistitel odvolávati, ano jde o právní jednání z doby po 31. prosinci 1918 a jest proto podle § 169 čís. 2 zákona § 42 pro souzený případ účinným. Nejsou proto smluvní ustanovení čl. 8 a 30 stanov potud závazná, pokud obsahují úchylku od ustanovení § 32 odstavec druhý zákona v neprospěch pojistníka. Avšak nebylo povinností žalované strany, by namítala, že opomenutí oznámení o dopojištění mělo vliv na její povinnost k smluvnímu plnění. Naopak musí jen dokázati, že pojistník oznamovací závaznost porušil a že důsledkem toho pozbyl podle průpadní doložky nárok na náhradu. Chce-li se pojistník vyviniti neb omluviti, musí podle § 1298 obč. zák. dokázati nevinu neb omluvu, a, nepodaří-li se mu to, jest jeho povinností, by dokázal, že přes to jest jeho nárok po právu proto, že buď závaznost, vyžádati si podle čl. 8 stanov svolení ředitelství spolku, nebyla převzata z důvodu zmenšení nebezpečí nebo k zamezení vyššího nebezpečí nebo, že porušení závaznosti nemělo vliv ani na vznik pojistné příhody ani na objem plnění, neboť to jest předpokladem jeho nároku. Žalovaní nic takového netvrdili, spokojivše se jen tvrzením, že závaznost vůbec neporušili.

Citace:

č. 13906. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 303-304.