Čís. 13890.

Třebas byla rozhodnutím nejvyššího soudu přiznána Zemské škole gobelínové ve Valašském Meziříčí způsobilost býti stranou rozepře, není tímto rozhodnutím soud vázán, změnil-li se skutkový a právní stav rozhodný pro řešení této otázky od doby, kdy bylo vydáno ono rozhodnutí.
Jest vyšetřiti, a to z úřadu, všechny otázky rozhodné pro řešení otázky, zda Zemskou školu gobelínovou ve Valašském Meziříčí jest pokládati za samostatný podmět práv a závazků, zda jest tu zvonem uznaná možnost neosobního jmění k určitému dovolenému účelu a co jest substrátem, pomocí něhož se má dosáhnouti tohoto účelu. O rozhodných okolnostech jest jednati se stranami.
(Rozh. ze dne 26. října 1934, R I 1126/34.)
Zemská škola gobelínová ve Valašském Meziříčí domáhala se na žalované vrácení gobelínu nebo zaplacení 1250 Kč. Žalovaná namítla, že žalobkyně není právním podmětem. Soud prvé stolice prohlásil dosavadní řízení za zmatečné. Rekursní soud zamítl námitku nedostatku způsobilosti ke sporu a vrátil věc prvému soudu, by bez ohledu na onu námitku ve sporu pokračoval a rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Jde o otázku, zda jest žalující strana samostatným právním podmětem a zda tedy má způsobilost býti stranou ve sporu. Tuto otázku jest rozeznávati od otázky procesní způsobilosti, t. j. způsobilosti jednati samostatně ve sporu, ať již osobně nebo zmocněncem, a obě otázky jest rozeznávati od aktivní legitimace k žalobě, t. j. od oprávnění uplatniti žalobní nárok jako pravý věřitel. Strany v řízení před prvním soudem tyto otázky směšovaly. První soud upřel žalující škole způsobilost býti stranou, a to na základě dopisu zemského úřadu v Brně ze dne 22. února 1934, podle kterého zemské školní umělecké dílny gobelínů a koberců ve Valašském Meziříčí nejsou samostatným právním subjektem, nýbrž jsou podnikem země moravskoslezské, pro jejíž zastupování jsou směrodatné předpisy § 54 zákona čís. 125/1927 sb. z. a n. Rekursní soud změnil na rekurs žalující strany toto usnesení a zamítl námitku nedostatku procesní způsobilosti strany žalující (správně způsobilosti býti ve sporu stranou), poněvadž rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1925 R I 937/25 (čís. 5487 sb. n. s.) bylo uznáno, že žalující strana má procesní způsobilost (správně způsobilost býti stranou), ke kterémuž závaznému rozhodnutí měl prý první soud ve smyslu § 7 druhý odstavec c. ř. s. hleděti. Ale tomuto rozhodnutí nejvyššího soudu nelze přikládati ten význam, že tím byla pro vždy žalující škole přiznána způsobilost býti ve sporu stranou, neboť je možné, a jest to také stěžovatelkou tvrzeno, že se změnil skutkový a právní stav rozhodný pro řešení této otázky od doby, kdy ono rozhodnutí bylo roku 1925 vydáno. Vskutku také vydán byl později zákon čís. 125/1927 sb. z. a n., jenž pojednává v § 30 i o ústavech a podnicích země, které mají mimo jiné sloužiti kulturním a hospodářským potřebám obyvatelstva země, a jenž ustanovuje v § 56 b), že zemské zastupitelstvo může pro svůj obvod vydávati v mezích zákonů a nařízení statuty na úpravu záležitostí ústavů a zařízení, jež ve své působnosti zřídilo neb spravuje. Dopis zemského úřadu v Brně ze dne 22. února 1934, který sloužil prvnímu soudu za podklad pro rozhodnutí této otázky, neobsahuje snad moci práva schopné rozhodnutí správního úřadu, jímž by byl soud vázán, nýbrž jen právní názor správního úřadu, kterým soudy vázány nejsou. Jako žalobkyně vystupuje »zemská škola gobelínová ve Valašském Meziříčí«. Plná moc jejího právního zástupce jest opatřena razítkem této školy a podpisem Jar. K. Dopis zemského Úřadu v Brně ze dne 22. února 1934 jedná však o »zemských školních dílnách gobelínů a koberců ve Valašském Meziříčí«. Také plná moc udělená právnímu zástupci žalující strany moravskoslezským výborem ve schůzi ze dne 9. února 1934 zní na zastupování země, »resp.« uvedených dílen. Nižší soudy nevzaly na přetřes, zda jest žalující škola totožná s tímto podnikem či zda jde o ústavy různé, zejména, zda dílny jsou jen pomůckou pro školu nebo pramenem jejích příjmů (srov. také § 34 zák. čís. 125/1927). Jest nutné vyšetřiti — a to, jak bude ještě vyloženo, z úřadu — všechny skutečnosti rozhodné pro řešení otázky, zda lze pokládati žalující školu za samostatný podmět práv a závazků, zda jest tu zákonem uznaná možnost neosobního jmění k určitému dovolenému účelu a co jest substrátem, pomocí něhož se má dosáhnouti tohoto účelu. Takovým substrátem může býti buď určitá jednota osob (korporace podle §§ 26, 27 obč. zák.) neb určitý neosobní majetek, který by měl svému účelu sloužiti jako základní fond (nadace podle § 646 obč. zák.) nebo konečně ústav, který, nemaje pevného základního (nadačního) majetku, ale maje přece samostatnou organisaci a samostatné zastoupení, byl zřízen k účelům všeužitečným, zejména také kulturním, jež sleduje prostředky majetkovými. Že v souzeném případě nejde o korporaci, jest jasné. Zda jde o nadaci, či snad o samostatný ústav, lze řešiti jen na základě poměrů žalující školy, jež dosud dostatečně zjištěny nebyly. Podle § 6 c. ř. s. má soud v každém období sporu z úřední moci hleděti k nedostatku procesní způsobilosti, jejímž prvním předpokladem je způsobilost býti vůbec stranou. Tato povinnost má za následek, že soud se má starati o probrání rozhodných skutečností, že má zkoumati jejich správnost a že má žádati a opatřiti důkazy, nejsa vázán ani ustanovením § 266 c. ř. s. Nižší soudy se vůbec nezabývaly úpravou právních poměrů žalující školy. Hledíc k uvedenému dopisu zemského úřadu v Brně a k ustanovení § 56 b) zákona čís. 125/1927 sb. z. a n. lze míti za to, že jsou poměry ty upraveny statutem vydaným zemským zastupitelstvem, který ovšem by měl rozhodující význam. Jinak by bylo tyto poměry zvlášť vyšetřiti. Bude proto vzíti na přetřes, jakým útvarem žalující škola jest, jaká jest její organisace, jak jest vedena, jak se hradí náklad na ni a jak jest upraveno její zastoupení na venek. To vše jest důležité také proto, že zemský úřad podává zprávu o zemských školních dílnách, kdežto žalobu podala zemská škola gobelínová. Teprve pak bude lze posouditi, zda dosud trvají poměry, podle nichž bylo vydáno rozhodnutí čís. 5487 sb. n. s., jehož se rekursní soud dovolává. O těchto okolnostech bude třeba jednati se stranami, neboť § 239 třetí odstavec c. ř. s. nařizuje jednání o návrhu učiněném při prvním roku některou stranou na odmítnutí žaloby, poněvadž některá ze stran jest ke sporu nezpůsobilá, nebo že osoba jako zástupce vystupující není k tomu oprávněna, stejně jako § 261 c. ř. s. tak nařizuje o námitkách a návrzích tam uvedených, jichž důležitost pro spor není větší než otázka způsobilosti býti ve sporu stranou.

Citace:

č. 13890. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 275-277.