Čís. 13880.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
K pojmu živnostenského podnikání (§ 2 čís. 1 zák.) se vyžaduje, by provozovatel podniku měl úmysl docíliti výnos nebo hospodářský prospěch pro sebe. Tak tomu není, byla-li činnost spolku nevýdělečná a omezena jen na členy.
Podstatnou známkou provozování podniku soukromé sprostředkovatelny obchodů a poptavárny jest jednání podnikatele se zákazníky, které předpokládá volnost jejích styku. Provozování takového podniku nelze spatřovati v činnosti styku pro ochranu věřitelů, jež byla omezena jen na jeho členy za účelem ochrany jejich úvěrnictví.
(Rozh. ze dne 25. října 1934, Rv I 1863/32.)
Žalobce byl zaměstnán u žalovaného Spolku pro ochranu věřitelů jako účetní úředník. Žalobce byl žalovaným propuštěn na měsíční výpověď k 30. červnu 1930. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném služného za dobu od 1. července 1930 do 30. září 1930, maje za to, že mu žalovaný měl dáti šestinedělní kvartální výpověď k 30. září 1930. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Vzhledem k nesporným okolnostem jest v souzeném sporu rozřešiti jen otázku, zda jest žalovaný spolek obchodníkem a zda provozuje tudíž po živnostenská obchody ve smyslu obchodního zákona a zda lze na žalobce použíti, pokud se týče jeho žalobního nároku, zákona o obchodních pomocnících. V tomto směru zjistil soud, že činnost žalovaného spolku pohybuje se jen v mezích schválených stanov a že obchodní činnost spolek vůbec nevyvinuje, takže jeho činnost nejen že není výdělečnou, nýbrž v mnoha případech pasivní. Žalovaný spolek neprovozuje tudíž obchody ve smyslu obchodního zákona a nemůže se proto žalobce k odůvodnění svého nároku dovolávati § 20 zákona ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. zák. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolací soud zjišťuje ze stanov žalovaného spolku, že podle § 2 jest účelem spolku bez docílení jakéhokoliv zisku, chrániti nároky svých členů při hrozících neb nastalých zastaveních platů a při soudních a mimosoudních vyrovnáních, jakož i v případě konkursu společným postupem a zabrániti tím, aby jeho členové nebyli poškozeni nesprávným udáním pasiv nebo zatajením aktiv společných dlužníků. Z § 3 stanov pak zjišťuje, že dalším účelem spolku jest chrániti úvěrnictví svých členů v tuzemsku i v cizozemsku zřizováním vhodných institucí (zpravodajství), oddělení inkasního a právního. Po stránce právní posoudil první soud věc správně a marně se odvolatel snaží dolíčiti, že činnost žalované strany byla provozována po živnostensku, neboť byť i činnost ta byla snad pravidelnou, chybí další známka a podmínka živnostenského podnikání, výdělečný úmysl, ana se činnost žalovaného omezuje jen na členy a bez docílení jakéhokoliv zisku. Žalobce také ani netvrdí a nedokazuje, že nějaký zisk mezi členy žalované strany byl rozdělován. První soud bezvadně zjistil, že stanovy stranou žalovanou nebyly překročovány. Jest tudíž jejich obsah pro posouzení její činnosti směrodatným a z nich jasně vysvítá, že činnost žalované strany není živnostenským podnikáním. I kdyby však žalovaná strana tu a tam účtovala členům vyšší náklady, než skutečné, od dlužníků vybírala nějaké částky a získávala na úrocích z inkasovaných kvót, nemělo by to pro rozhodnutí sporu významu, poněvadž by šlo o příjmy jen ojedinělé, nepravidelné a žalobci se nepodařilo prokázati, že šlo o zisk, který se mezi členy rozděluje, což ostatně, jak shora řečeno, vůbec ani netvrdil, ani neprokazoval. Činnost žalované nelze podříditi ani pod ustanovení § 2 čís. 7 zák. o obch. pomocnících ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. zák., neboť nejde o zprostředkovatelnu soukromých obchodů, ani obchodní výdělečnou poptavárnu, nýbrž jen o činnost nevýdělečnou, omezenou výhradně na členy, a nemůže se proto žalobce dovolávati ustanovení § 20 zák. o obch. pomocnících.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud správně dovodil, že žalovaný spolek nelze ve smyslu § 2 čís. 1 zákona čís. 20/1910 ř. z. pokládati za provozovatele podniku, na nějž se vztahuje živnostenský řád. K pojmu živnostenského podnikání se vyžaduje, by provozovatel podniku měl úmysl docíliti výnos nebo hospodářský prospěch pro sebe, tedy pro zvýšení svého vlastního jmění. Ze zjištění odvolacího soudu však vyplývá, že činnost žalovaného spolku byla nevýdělečná a omezena jen na jeho členy. Dovolatel ve vývodech o výdělečné činnosti žalovaného spolku přehlíží, že spolek jest právnickou osobou od jednotlivých členů spolku rozdílnou a že majetkový prospěch, který snad činností spolku jest opatřován jeho členům, není jeho vlastním ziskem. Dovolateli nelze přisvědčiti ani v tom, že žalovaný spolek provozuje soukromou zprostředkovatelnu obchodů a poptavárnu a že se proto na žalobcův služební poměr vztahuje ustanovení § 2 čís. 7 zák. čís. 20/1910 ř. z. v doslovu cís. nař. ze dne 10. ledna 1915 čís. 8 ř. z. Zákon má tu na mysli — jak vyplývá z úvodní věty § 2 — provozování závodu nebo podniku podnikatelem. Podstatnou známkou provozování podniku soukromé zprostředkovatelny obchodů a poptavárny jest jednání podnikatele se zákazníky, které předpokládá volnost jejich styku. Provozování takového podniku nelze však spatřovati v činnosti žalovaného spolku pro ochranu věřitelů, jež byla podle zjištění odvolacího soudu omezena ve smyslu § 3 spolkových stanov jen na jeho členy za účelem ochrany jejich úvěrnictví, takže nejde vůbec o jednání a styk mezi podnikatelem a jeho zákazníky. Není proto ani třeba zkoumati, zda ustanovení § 2 čís. 7 zák. čís. 20/1910 ř. z. má na mysli jen podniky výdělečné či také nevýdělečné. Pro úplnost se dodává, že na pracovní poměr toho způsobu, o jaký v tomto sporu jde, by se vztahovalo ustanovení § 1 odst. 1 e) nového zákona o soukromých zaměstnancích ze dne 11. července 1934 čís. 154 sb. z. a n. o pracovním poměru osob, které jsou ustanoveny, by převážně konaly služby vyššího druhu u jiných osob fysických neb u osob právnických (spolků, nadací atd.) a podobných sdružení, kteréžto ustanovení však v době pro tento spor rozhodné ještě neplatilo. Leč z toho, že uvedené ustanovení bylo pojato teprve do nového zákona o soukromých zaměstnancích, jest právě zřejmé, že zákon čís. 20/1910 ř. z. neměl tento případ vůbec na mysli. Podle toho, co bylo vyloženo, nebyl žalobce obchodním pomocníkem ve smyslu zákona čís. 20/1910 ř. z. a nemůže se proto dovolávati pro sebe ustanovení §§ 20 a 29 tohoto zákona.

Citace:

č. 13880. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 259-261.