Čís. 13726.

Ani právo předkupní (§§ 1072—1079 obč. zák.), ani právo svého druhu, jež se podobá předkupnímu právu, není majetkovým právem ve smyslu § 331 ex. ř.
(Rozh. ze dne 1. září 1934, R I 1051/34.) K vydobytí peněžité pohledávky navrhla vymáhající věřitelka povolení exekuce zabavením nároku dlužníka na koupi domu od poddlužníka, spolku V. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud k rekursu dlužníka a poddlužnice exekuční návrh zamítl. Důvody: Jest se zabývati právní otážkou, zda jest přípustná exekuce na právo na koupi domu za pevně stanovenou cenu povinné straně proti poddlužnici smlouvou vyhražené. V tom směru přisvědčuje rekursní soud názoru stěžovatelů. Podle návrhu vymáhající strany a ověřeného opisu smlouvy k němu připojeného, vyhraženo bylo povinné straně při uzavření nájemní smlouvy s poddlužnici ze dne 9. září 1931 o nájmu domu čp. 133 v R. a v této smlouvě právo koupiti dům ten od poddlužnice kdykoli za trvání smlouvy nájemní, t. j. do 30. září 1934 za trhovou cenu 28000 Kč vyjádřenou v relaci k americkému dolaru, při čemž zavázala se poddlužnice nabídce povinné strany v tomto směru vyhověti do jednoho měsíce od výzvy. Ve smlouvě je právo to označeno jako právo předkupní. Ve smlouvě je dále Ustanovení, že závazky z nájemního poměru přecházejí na právní nástupce obou stran. O právu výše uvedeném, označeném jako předkupní, takovéto ustanovení ve smlouvě není, pro ně tedy posloupnost taková smluvena nebyla. Z toho plyne, že právo vyhraženo bylo povinné straně jako právo osobní, mající náležitosti práva předkupního podle § 1072 obč. zák., za něž také ve smlouvě bylo označeno, a jako takové zřejmě míněno. Rekursní soud sdílí tu názor stěžovatelů, opřený o rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 19. února 1924 Rv I 1739/23 čís. 3508 sb. n. s., že prodej věci není nutným předpokladem práva předkupního a že právo to může býti smluveno i bez něho ať při nájmu, jako v tomto případě, neb i zcela samostatně. Je-li v takovém případě smluveno i trvání práva, jako je tomu zde, není třeba ani zvláštní úmluvy o tom, že strana zavázaná má nabídnouti dříve oprávněnému výkup, kdyby chtěla nemovitost zciziti jinému, neboť taková povinnost její je v úmluvě mlčky obsažena. Je-li tu závazek do určité doby prodati nemovitost povinnému, nemůže bez porušení smluvního závazku prodána býti bez omezení toho jinému. Jsou tu tudíž všechny podstatné znaky práva předkupního podle § 1072 obč. zák. jak také smluvními stranami smluvené oprávnění bylo označeno, a musí proto býti považováno smluvené právo za právo předkupní. Právo to je proto, zejména nebylo-li zápisem do veřejných knih přeměněno v právo věcné, právem osobním (§ 1073 obč. zák.), jež nelze ani postoupiti třetí osobě ani převésti na dědice (§ 1074 obč. zák.). Povinný sám nemůže pak právem tím nijak nakládati, krom uskutečnění práva toho provedením koupě pro sebe sama, zejména nemůže je ani zciziti, a na jiného převésti, naproti tomu, i kdyby k tomu snad došlo, není spolusmluvník jeho — v tomto případě poddlužník —, povinen jinému než povinné straně plniti a může komukoli jinému, i kdyby snad mu dlužníkem právo to bylo postoupeno, plnění odepříti, a nemůže býti donucen, aby jinému plnil. Právo to není tudíž právem majetkovým ve smyslu § 331 ex. ř., nemajíc, pokud není provedeno, majetkové hodnoty. Zabavení, které nelze podle toho, co bylo uvedeno, zpeněžiti ani jinak realisovati, bylo by bezpředmětné, exekuce, zejména při odporu poddlužníka, nutně by zůstala bez výsledku a nelze proto ani z tohoto důvodu právo takové zabaviti a exekuce na ně není přípustná. Příkaz dlužníku podle § 331 ex. ř., by se zdržel nakládání právem (zabavení), neměl by totiž vůbec významu, an dlužník sám ani právem tím volně nakládati nemůže, a význam jeho byl by obmezen jen na to, že by dlužník sám neměl právo uskutečniti požadováním plnění od poddlužníka, nebo se práva toho vzdáti proti poddlužníka, nebo se práva toho vzdáti proti poddlužníku, což by bylo šikanou, ježto by z toho vymáhající věřitel vůbec žádný prospěch, zejména pak majetkový, neměl a míti nemohl, a nedosáhl by tak uspokojení své pohledávky, ani částečného. Tím ovšem pozbylo by povolení exekuce vůbec významu, jaký podle předpisů práva exekučního má míti. Exekuce taková není přípustná a návrh na povolení její musil proto býti zamítnut. Věc neměla by se jinak ani, kdyby přisvědčeno bylo názoru vymáhající strany, že tu nejde o právo předkupní podle § 1072 obč. zák., nýbrž o zvláštní smlouvu sui generis. I kdyby tomu tak bylo, nic by se tím neměnilo na osobní povaze práva, které má býti zabaveno a vývody o nemožnosti zcizení a zpeněžení práva výše odůvodněné platily by i v případě takovém, to tím spíše,ježto specielního ustanovení o smlouvě takové zákon nemá, povahou svou pak právo takové podobalo by se nejvíce právu předkupnímu a bylo by proto i v takovém případě použíti podle § 7 obč. zák. obdoby s ustanovením zákona o právu předkupním, tedy ustanovení §§ 1072 až 1074 obč. zák.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vývody dovolacího rekursu nejsou s to, by zvrátily správné odůvodnění napadeného usnesení, jež nejvyšší soud schvaluje, a k němuž vzhledem k vývodům dovolacího rekursu dodává: Účelem exekuce jest dosáhnouti uspokojení vymáhaného nároku. Předpokladem pro přípustnost exekuce na majetková práva podle § 331 ex. ř. jest, že jde o právo mající majetkovou hodnotu, jež samo nebo co do svého výkonu může býti zpeněženo, nebo-li, exekuci lze vésti jen na taková práva majetková, jež jsou zcizitelná a zpeněžitelná (srovnej rozh. čís. 11433 a 11641 sb. n. s.). Jest tedy věcí soudu exekuci povolujícího, by zkoumal, zda jde o zpeněžitelné právo majetkové, způsobilé uspokojiti vymáhaný nárok, a podle toho exekuci buď povolil, nebo exekuční návrh zamítl. Jen okolnost, jaký je obsah a rozsah zpeněžitelného práva majetkového, na něž se vede exekuce zabavením, nelze ovšem řešiti v usnesení exekuci povolujícím, nýbrž je teprve na exekučním soudci, by otázky ty, budou-li za exekučního řízení nadhozeny, rozřešil. Nejvyšší soud souhlasí sice také s odůvodněním rekursního soudu, že věta smlouvy ze dne 9. září 1931, znějící: »Závazky z tohoto nájemního poměru přecházejí na právní nástupce Vaše i V.« se nevztahuje na t. zv. »právo předkupní« ve smlouvě uvedené; ale tato okolnost jest bez významu, protože právo předkupní jest právem čistě osobním, které nemůže býti smlouvou za postupitelné nebo zděditelné prohlášeno a protože předpis § 1074 obč. zák. je právem donucovacím (tak také Ehrenzweig II/l str. 389 a komentář Klangův k § 1073 až 1074 obč. zák.). Tvrzení stěžovatelovo, že mu povinný před exekucí nabízel dotčené právo ke koupi, jest novotou, k níž — i kdyby nějaký význam měla — nelze přihlížeti. Lhostejno jest, zda povolení navrhované exekuce mohlo býti pro dlužníka nátlakem nebo podnětem, aby zaplatil vymáhanou pohledávku, neboť rozhodné jest jen, zda navrhovanou exekucí lze dosáhnouti uspokojení vymáhaného nároku, a v příčině té dospěl rekursní soud k správnému názoru, že právo, na něž se vede exekuce, jako právo ryze osobní, nemůže na jinou osobu býti převedeno ani zcizeno (§§ 1074 a 1393 obč. zák.), ať již jde o právo předkupní podle §§ 1072 až 1079 obč. zák., nebo o právo svého druhu, jež se právu předkupnímu podobá.

Citace:

č. 13726. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 23-26.