Čís. 13775.Na pojistnou sumu za pojištěné příslušenství shořelé budovy má nárok hypotékární věřitel, i když příslušenství bylo pojištěno zvláštní pojišťovací smlouvou. (Rozh. ze dne 20. září 1934, R I 807/34.) Pojištěné svršky byly příslušenstvím nemovitosti, jejíž majitelka dala nemovitosti i s příslušenstvím do zástavy za pohledávku záložny v H. Svršky byly pojištěny samostatnou pojišťovací smlouvou. Při požáru nemovitosti shořely většinou i svršky, načež pojišťovna složila pojistnou sumu za svršky na soudě. Rozvrhuje pojistnou sumu za svršky (příslušenství), přikázal ji soud prvé stolice věřitelům, kteří nabyli k pojistné sumě exekučního zástavního práva, nárok záložny v H. zamítl v podstatě proto, že příslušenství bylo pojištěno samostatnou pojišťovací smlouvou. Rekursní soud přikázal pojistnou sumu záložně v H. Důvody: Příslušenství jest předmětem hypotekárního zástavního práva (§ 457 obč. zák.). Bylo pojištěno proti ohni a podle stanov pojišťovny nebylo povinnosti použiti pojistné sumy k doplnění příslušenství. Na pojistné sumě vázne proto samo sebou zástavní právo knihovního věřitele, aniž záleží na tom, že nemovitost a příslušenství nebyly pojištěny touž pojišťovací smlouvou (Neumann; Komentář k ex. řádu 1909/1910 str. 840, 841). Bylo proto přikázati pojistnou sumu záložně v H., jejíž smluvní zástavní právo předchází exekučním zástavním právům.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody: Rekurenti napadají jen právní názor rekursního soudu, že na pojistnou sumu za pojištěné příslušenství shořelé budovy má nárok hypotékární věřitel, ač příslušenství bylo pojištěno zvláštní smlouvou pojišťovací. Stěžovatelé mají ovšem pro sebe právnickou literaturu, která spornou otázku řeší v jejich prospěch (srovn. Klang, komentář k obč. zák. 1931 I. sv. str. 457, Ehrenzweig, systém obč. práva 1923 str. 535, Klang Pfandrechtsschutz bei der Feuerversicherung von Gebäuden 1918 str. 11, a autoři tam v poznámce uvedení a dále Ehrenzweig, Rechtsordnung der Privatversicherung str. 263). Klang, po případě uvedení jím Worms a Kohler, kladou důraz na to, že právo zástavní vtělené na nemovitosti zasahuje příslušenství jen nepřímo, pojištění však přímo jako věc movitou a že pojistník pojistil jeho cenu nikoliv jako část ceny budovy, nýbrž k libovolnému použití. Ehrenzweig vychází s hlediska, že samostatné pojištění příslušenství podle ustanovení zákona o pojišťovací smlouvě (§§ 64—68 zák. čís. 501/1917 ř. z.) má v zápětí, že ve smyslu pojišťovacího práva jest takové příslušenství, i kdyby bylo příslušenstvím po rozumu občanského práva, pokládati za zvláštní věc movitou. Proti těmto názorům jest však uvážiti, že v souzeném případě jde o řešení otázky pořadí konkurujících práv zástavních, totiž zástavního práva hypotekárního věřitele a zástavních práv nabytých později exekučním zabavením pohledávky na vyplacení pojistné sumy, pro kteroužto otázku musí bytí rozhodným jen právo občanské, nikoliv právo pojišťovací, upravující především podle svého účelu právní poměr mezi pojišťovatelem a pojistníkem. V souzeném případě jest nesporné, že movitosti, jichž pojistná suma má býti rozvržena, byly příslušenstvím shořelé budovy podle § 297 obč. zák., jest je tedy podle práva občanského pokládati za věci nemovité, za součást budovy. Nelze seznati, proč s hlediska práva občanského a exekučního, ano tu práva a povinnosti pojišťovatele vůbec nepřicházejí v úvahu, mělo býti rozeznáváno, zda příslušenství budovy bylo pojištěno proti požáru současně s budovou touž smlouvou, či smlouvou zvláštní, předpokládajíc, že příslušenství (jako v souzeném případě) zůstalo příslušenstvím až do požáru, jímž byly zničeny současně budova i příslušenství. Jest se tedy říditi zásadou § 457 obč. zák., podle něhož se zástavní právo vztahuje i na příslušenství nemovitosti, a dvorním dekretem ze dne 18. července 1828 č. 2354 sb. z. s. a jest pokládati pojistnou sumu připadající na shořelé příslušenství za část pojistné sumy za celou shořelou nemovitost, jejíž právní osud musí sdíleti přes to, že příslušenství bylo pojištěno zvláštní smlouvou. Rozhodnutí sb. n. s. čís. 9735, k němuž stěžovatelé odkazují, se nehodí na souzený případ, ježto tam šlo o svršky, které nebyly příslušenstvím nemovitosti.