Čís. 13863.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
K výkladu pojmu »vyšších služeb« ve smyslu § 1 zákona nelze použíti ustanoveni zákona o pensijním pojištění.
Vyšší služby nekonal, kdo byl činný jako rýsovač a kontrolor při výrobě automobilových součástek.
(Rozh. ze dne 19. října 1934, Rv I 1084/34.)
Žalobce byl zaměstnán u žalované firmy jako rýsovač. Dne 24. září 1932 byla žalobci dána týdenní výpověď. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované mzdy za dobu do 31, prosince 1932, tvrdě, že byl obchodním pomocníkem. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Právní posouzení této rozepře závisí na tom, zda jest žalobce zařaditi do skupiny zaměstnanců konajících vyšší nekupecké služby ve smyslu § 1 zák. ze dne 16. ledna 1910 čís. 20 ř. zák. K výkladu pojmu »vyšších služeb« nelze použíti ustanovení zákona o pensijním pojištění, který pro svůj obor vymezil pojem prací rázu převážně duševního a proto značně širší a velmi extensivní, a nelze proto ustanovení zákona o pensijním pojištění rozšiřovati na obor pracovní činnosti zaměstnanců ve smyslu zákona o obchodních pomocnících. Podle judikatury nejvyššího soudu nejsou »vyšší služby« ve smyslu dotčeného zákona podmíněny vyšším vzděláním, nesejde na pojmenování služební kategorie, nýbrž na tom, jaké služby zaměstnanec skutečně koná a zda jde o úkony, které přesahují obor a výší výkonnosti obyčejného dělníka, že se liší, hledíc na způsob výroby a vedení podniku od obyčejných úkonů většiny pomocných dělníků (sb. n. s. 12921, 10300, 7798, 4854, 4079, 4028 a j.). Nižší soudy zjistily, že žalobce byl u žalované činným jako rýsovač a kontrolor při výrobě součástek automobilových a byl rozsah žalobcových úkonů přesně zjištěn. Dospěl-li odvolací soud na základě tohoto zjištění hledě k posudkům znalců, kteří žalobcovy práce rozebírali a zhodnotili, k závěru, že žalobce konal vlastně tytéž práce jako dělníci na strojích, že šlo v podstatě o mechanické úkony, k nimž každému pomocnému dělníku nabýti lze způsobilosti, je-li všímavý a má-li dosti praxe, je tento závěr odůvodněný a správný. Zjistil-li odvolací soud dále, že žalobce nebyl vybaven disposičním právem a nevykonával činnost dozorčí nad jinými dělníky, nelze odvolacímu soudu vytýkati ani právní mylnost (čís. 4 § 503 c. ř. s.), měl-li v souzené věci za to, že nešlo o vyšší služby podle § 1 odst. (2) zák. čís. 20/1910 ř. zák.

Citace:

č. 13863. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 232-233.