Čís. 13855.

Chovatel zvířete (velkého psa) jest povinen učiniti taková opatření, která lze rozumně žádati se zřetelem na potřeby denního života a ruchu v tom kterém místě. Potřebná míra opatření musí býti posuzována objektivně a jest žádati na chovateli zvířete takový stupeň opatrnosti, jaký lze žádati na člověku obyčejných schopností.
Jest na chovateli velkého řeznického psa, by se na silnici postaral o to, aby pes byl stále pod jeho dozorem a vlivem, by ho v případe potřeby mohl kdykoliv přivolati a zabrániti takto případným škodám.
(Rozh. ze dne 18. října 1934, Rv II 879/32.)
Žalovaný šel se svým velkým řeznickým psem po silnici, při čemž se pes dostal před auto žalobcovo, žalobce strhl auto, jež vjelo do příkopu a poškodilo se. Žalobu o náhradu škody proti chovateli psa oba nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) jde o ručení za škodu způsobenou zvířetem podle § 1320 obč. zák. Odvolací soud souhlasil s právním posouzením věci soudem první stolice, že žalovaný neměl v souzeném případě příčinu, by učinil nějaká bezpečnostní opatření, vzav s sebou řeznického psa na silnici, a uznal z toho důvodu právem, že žalovaného nestihá ručební povinnost podle § 1320 obč. zák. Vycházel při tom ze zjištěného skutkového stavu, »že se velký řeznický pes žalovaného, který šel volně se žalovaným po silnici, dostal v prostřed silnice před auto«. Odvolací soud tedy patrně vychází z názoru, že škodu způsobenou psem pobíhajícím po silnici lze zpravidla považovati za nahodilou, za niž nikdo neodpovídá. Tento názor není správný. § 1320 obč. zák. nerozeznává sice zvířata podle jich povahy (rozh. sb. n. s. čís. 7632), však chovatel každého zvířete zodpovídá podle tohoto předpisu za škodu zvířetem způsobenou, pokud neprokáže, že učinil opatření, nebo vykonal dozor potřebný k odvrácení škody, bez ohledu na to, zda škoda vznikla útokem, či snad jen jinakým chováním se zvířete. Je tedy chovatel zvířete (viz materiálie k III. dílčí novele k obč. zák., str. 395) povinen učiniti taková opatření, která lze rozumně očekávati se zřetelem na potřeby denního života a ruchu v tom kterém místě. Potřebná míra opatření musí býti posuzována objektivně a jest žádati na chovateli zvířete takový stupeň opatrnosti, jaký lze žádati na člověku obyčejných schopností (§ 1297 obč. zák.). S tohoto právního hlediska měl si v souzeném případě žalovaný jako chovatel psa uvědomiti, že velký řeznicky pes, byť i nebyl zlé povahy, může, nehledě k případnému útoku, i jinak lidi poškoditi, a měl se tedy, i když snad nebyl povinen ho voditi na provaze, přece o to postarati, by pes byl stále pod jeho dozorem a vlivem, aby v případě potřeby mohl ho kdykoliv přivolati a zabrániti takto případným škodám. Že se žalovaný tak nezachoval, plyne z toho, že se pes mohl dostati před auto žalobcovo, žalovaný proto odpovídá za následky opomenutí této mu podle § 1320 obč. zák. uložené péče, které musí dbáti majitel každého i snad úplně krotkého a dobře vycvičeného psa, bere-li ho za dnešního čilého provozu motorových vozidel s sebou na silnici. Žalovaný nepočítal s tím, že pes, jako každé zvíře, je v rozmarech svých nevypočitatelný, o psa se vůbec nestaral, ač hluk auta slyšel nebo slyšeli musil, a v tom právě, že neučinil žádné opatření, by nebezpečnému chování zvířete mohl včas a bezpečně zabrániti, jest jeho zavinění. Než ani žalobce nelze zprostiti zodpovědnosti za nehodu. Ani žalobce si nepočínal tak, jak bylo jeho povinností. Jako řidič automobilu měl svému okolí věnovati zvláštní pozornost a vůbec se zachovati ve smyslu § 45 min. nařízení čís. 81/1910 ř. z. Není ovšem zjištěno, zda a na jakou vzdálenost spatřil psa. Než na tom nesejde, neboť nebezpečnou situaci, že se náhle ocitl před volbou buď psa přejeti, anebo se náhle vyhnouti a vší silou brzditi, zavinil žalobce tím, že buď psa včas neviděl, tedy povinnou pozornost nevynaložil, anebo že, ač psa viděl, přes to včas dostatečná opatření (zmírnění rychlosti atd.) neučinil. Za tohoto stavu věci, any podíly na škodě nelze určití a škodu zavinil zároveň i poškozený, nesou škodu podle § 1304 obč. zák. poškozený a škůdce rovným dílem a bylo proto uznati, že nárok žalobní je z polovice po právu. Poněvadž se nižší soudy důsledkem svého odchylného právního stanoviska neobíraly výší žalobního nároku, bylo věc vrátiti soudu prvé stolice (§§ 513, 496 čís. 3 c. ř. s.), aby byla projednána a o ní rozhodnuto v tomto směru.

Citace:

č. 13855. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 216-218.