Čís. 13900.

Pokud spor o vrácení zbytku stavebního vkladu, jenž byl složen při nájmu bytu v družstevním domě, spadá pod § 49 čís. 5 j. n., třebaže žalované družstvo ve sporu namítalo, že stavební vklad byl vázanou půjčkou poskytnutou družstvu.
Soud příslušný podle § 49 čís. 5 j. n. pro postupitele platí i pro postupníka.
(Rozh. ze dne 31. října 1934, R I 1136/34.) žalobou, zadanou na okresním soudě, domáhali se žalobci jako postupníci na žalovaném družstvu vrácení zbytku stavebního vkladu 23294 Kč, jejž jejich postupitel složil žalovanému družstvu v roce 1925. Námitku věcné nepříslušnosti soud prvé stolice zamítl. Rekursní soud vyhověl námitce a odmítl žalobu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Otázku, o niž tu jde, řešil nejvyšší soud již v rozhodnutí čís. 8217 sb. n. s., kde dovodil, že o námitce nepříslušnosti jest rozhodnouti jen na základě údajů žalobcových, nikoliv však jen těch, jež jsou v žalobě, nýbrž i údajů přednesených v ústním jednání o námitce, a že na příslušnost dovolaného soudu jest uznati, ukáže-li se, že sporná věc by patřila na dovolaný soud podle toho, jak žalobce svůj žalobní nárok podle jeho skutkového a právního podkladu opodstatňuje. Zda tento základ jest po právu, čili nic, nelze arci v tomto mezisporu zkoumati, neboť to se dotýká již věcné oprávněnosti žalobního nároku. V důsledku této právní zásady nelze tedy námitku nepříslušnosti soudu opírati o to, že tvrzený skutkový a právní základ jest nesprávný. Podotknouti jest, hledíc k případu, o který tu jde, že postup pohledávky, působící jen změnu v osobě věřitele, nedotýká se důvodů věcné a místní příslušnosti, pokud se nezakládají ve zvláštních osobních poměrech oprávněného nebo zavázaného (srov. rozh. čís. 253 sb. n. s.). V souzeném případě domáhají se žalobci podle svého přednesu jako postupníci vrácení zbytku stavebního vkladu, který jejich postupitel složil žalovanému družstvu v roce 1925, a tvrdí, že žalované družstvo pronajalo postupiteli ve svém domě byt smlouvou ze dne 10. dubna 1925, že jednou z podmínek nájemní smlouvy bylo, že nájemník složí na byt stavební vklad 40000 Kč, že vklad složil dne 30. dubna 1925, že dopisem z 21. prosince 1932 vypověděl nájem bytu i stavebního vkladu podle smlouvy na půl roku, že žalovaná strana vzata výpověď na vědomí dopisem z 28. prosince 1932, že se však zdráhá zbytek stavebního vkladu vyplatiti. Žalovaná strana opodstatňuje námitku věcné nepříslušnosti tvrzením, že stavební vklad byl vázanou půjčkou poskytnutou družstvu, že tato povaha stavebních vkladů byla určena výslovně dodatkem k § 2 stanov usneseným na valné hromadě dne 17. listopadu 1932, a že proto žalobní nárok není nárokem ze smlouvy nájemní. Tato námitka je námitkou hmotněprávní, jejímuž řešení nelze v mezisporu o příslušnost předbíhati, neboť žalobci trvají na tvrzení, že pro žalobní nárok neplatí stanovy družstva, nýbrž ujednání z 10. dubna 1925. Prvý soud správně rozpoznal, že podle obsahu tohoto ujednání bylo podmínkou uzavření nájemní smlouvy, že nájemník složí stavební vklad. Šlo tu o odkládací výminku, na níž záviselo nabytí práva, t. j. účinek nájmu. Když proto nyní žalobci jako postupníci nájemníka se domáhají vyplacení zbytku složeného stavebního vkladu, jde podle skutkového a právního opodstatnění žalobního nároku o spor ze smlouvy nájemní. jenž se netýká ani bytí smlouvy, ani zaplacení činže, takže jest opodstatněna příslušnost okresního soudu podle § 49 č. 5 j. n.

Citace:

č. 13900. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 294-296.