Čís. 13739.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
Zodpovědnost práce (přepisování zboží do kartotéky z dodaných dokladů) a to, že práci konala dříve síla úřednická, nestačí o sobě k tomu, by činnost mohla býti označena za vyšší ve smyslu § 1 zákona.
(Rozh. ze dne 7. září 1934, Rv I 534/33.)
Žalobce obstarával kartotéku u žalované firmy. Dostav dne 1. března 1932 okamžitou výpověď, domáhal se na žalované zaplacení služebních požitků ve výši za výpovědní lhůtu podle zákona o obchodních pomocnících. Pracovní soud žalobu zamítl. Důvody: Soud má za zjištěno, že žalobce obstarával kartotéku, jež sestávala z kartónových listů, rozdělených jednak pro příjem, jednak pro výdej zboží. V závodě žalované bylo zvyklostí, že objednací lístky, které docházejí s dodaným zbožím, převezme nejprve F., který zboží převážil a skontroloval, zda zboží odpovídá váhou a jakostí dodacímu lístku a připsal číslo objednávky, dodací lístek na to odevzdán vedoucímu skladu (H-ovi), který zjistí, zda objednávka souhlasí s dodávkou, ale svědek dodací lístek zapíše do knihy dodací pro nákupní oddělení. Dodací kniha pak odevzdána s dodacími lístky žalobci, který jen na jednotlivé listy v kartotéce, označené dle druhu zboží, napíše zboží, které došlo. Když mělo býti zboží vydáno, tu příslušné oddělení napsalo žádanku a, když prošla rukama zodpovědných osob, dána žádanka na konec žalobci, který opsal množství vydaného zboží do druhé polovice toho, kterého listu. Žalobce byl podřízen svědku H-ovi. Svědek P. potvrdil dále, že se žalobce domáhal, aby s ním byla sjednána smlouva úřednická, avšak žalobce, ač vyzván, své vysvědčení školní nepředložil. Totéž potvrzuje i Š., který dodává, že kdyby byl žalobce přijat za úředníka, byla by mu svěřena zodpovědnější práce. Jde o to, zda to, co konal žalobce, jest prací vyšší nebo prací kupeckou, jak má na mysli § 1 zák. o obch. pomocnících. Jest sice pravda, že to nebyla práce ruční v pravém slova smyslu, t. j. práce obrábějící materiál nebo zhotovující zboží, avšak činnost žalobce, t. j. opisování z dodacích lístků a ze žádanek, tedy znalost písma a čtení nevybočovala nikterak z obyčejných požadavků na dělníka kladených, neboť i v pokračovacích školách požaduje se na učních znalost různých předmětů ke všeobecnému vzdělání patřících. Poukaz k tomu, že žalobcova činnost byla činností duševní, neobstojí, neboť jest všeobecně známo, že u každého normálního člověka jest činnost provázena jistým, duševním děním, a zpracovávání těchto vjemů ze zevnějšího světa v určité závěry, jimiž pracovní výkon jest podmíněn, není ještě výkonem »vyšším« jak má na mysli § 1 cit. zákona. Vzhledem k tomu pokládá soud činnost žalobcovu za činnost, jež se může požadovati na každém dělníku a nevztahuje se proto na něho zákon o obchod, pomocnících. To, že byl žalobce zapsán do seznamu úředníků, na věci nic nemění, neboť tato okolnost nepropůjčuje jeho práci povahu »práce vyšší«. Směrodatným jest ten způsob zaměstnání. Jelikož žalobce své nároky opírá o to, že mu příslušely jakožto úředníku vyšší požitky, byla žaloba zamítnuta, jelikož tento předpoklad žaloby byl vyvrácen. Odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Rozhodnutí sporu závisí na právním posouzení otázky, zda jest žalobce zařaditi do skupiny zaměstnanců konajících vyšší nekupecké služby ve smyslu § 1 zák. o obchod. pomocnících, či za pouhého pomocného dělníka. Rozhodující jest v tom směru nikoli označení žalobce, nýbrž jeho skutečné zaměstnání u žalované strany. Soud odvolací praví sice úvodem k odůvodnění ve věci samé, že po znovu provedeném jednání dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud pracovní, ve skutečnosti však zjistil jen všeobecně, že žalobce vedl kartotéku přijatého a vydaného zboží, a nezměnil nic na zjištění, jakým způsobem přijímání a vydávání materiálu se dálo. Podle toho tedy odvolací soud na skutkovém zjištění o vlastní práci žalobce u žalované strany nic nezměnil a odůvodňuje pak svůj závěr, že šlo u žalobce o práci vyššího druhu, poukazem k tomu, že to byla práce zodpovědná a že ji dříve vykonával úředník. V důsledku toho uznal odvolací soud, že žalobce podléhal zákonu o obchodních pomocnících a přiznal mu nárok na výpovědní lhůtu šestinedělní ke čtvrtletí. Soud odvolací neučinil sice zjištění o tvrzeném zastupování kalkulanta S-a, o podávání vysvětlení, o úředních hodinách a informaci z oběžníků. Tyto okolnosti jsou pro posouzení případu celkem nerozhodny, ježto zastupování bylo i dle vlastního tvrzení žalobce jen přechodné; uspořádání pracovních hodin, informace z oběžníků pak nic nezměnila na podstatě skutečného a vlastního jeho zaměstnání. Dovolatelka napadá závěry soudu odvolacího a poukazuje k tomu, že pro posouzení jakosti práce nejsou rozhodné okolnosti uváděné soudem odvolacím t. j. zodpovědnost práce a okolnost, že i před žalobcem konala práci tu síla úřednická. Dovolatelka poukazuje k tomu, že i práce dělníka jest zodpovědná, neboť i tento může způsobiti značnou škodu a že dotyčný úředník konal i jiné práce. Jest přiznati dovolatelce, že ony okolnosti o sobě nestačí, by na jejich podkladě mohla se posouditi kvalita práce žalobce. K označení jeho činnosti za vyšší ve smyslu § 1 zák. o obch. pomocnících se vyžaduje, by k úkonům jeho bylo potřebí zvláštní zručnosti a odborné zkušenosti, která se u obyčejného dělníka nepředpokládá a nežádá; úkony jeho musí přesahovali obor a výši obyčejného dělníka (viz roz. čís. 9318 sb. n. s.). Přihlédne-li se k tomu, co o vedení kartotéky zboží zjistil soud pracovní, na čemž soud odvolací nic nezměnil, jest usouditi, že šlo u žalobce o pouhé přepisování zboží do kartotéky z dodaných dokladů, po případě vypisování z kartotéky, aniž žalobce rozhodoval samostatně o tom, kam se zanášky mají státi, že tedy jeho práce nepřevyšovala výkonnosti obyčejné písařské síly. Totéž platí o podání vysvětlení z těchto dokladů. Neprávem tedy označil soud odvolací práce žalobcovy za práce vyšší. Pro posouzení sporné otázky jsou rozhodné výhradně služby a práce konané žalobcem a nezáleží na tom, kdo práce ty konal dříve, komu byl žalobce podřízen, ani na tom, zda konal práci v hodinách úředních a dostával oběžníky.

Citace:

č. 13739. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 44-46.