Čís. 13901.

Zákon ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného.
Dokud usnesení v nesporném řízení nebylo účastníku řádně doručeno, nenabylo proti němu právní moci. Lhostejno, že tomuto účastníku bylo zatím doručeno usnesení rekursního soudů o rekursu jiného účastníka proti usnesení prvého soudu.
(Rozh. ze dne 31. října 1934, R I 1174/34.)
K návrhu poručenstva uložil soud prvé stolice usnesením ze dne 13. září 1933 nemanželskému otci, by platil dítěti výživné. Do tohoto usnesení stěžoval si jménem dítěte poručník co do výše výživného. Rekursní soud usnesením ze dne 16. února 1934 napadené usnesení potvrdil. Dne 14. dubna 1934 podal nemanželský otec do usnesení prvého soudu rekurs, jejž rekursní soud dne 8. června 1934 odmítl. Důvody: Stěžovatel napadá usnesení prvé stolice, ač sám ve stížnosti uvádí, že mu bylo již v této věci dne 30. března 1934 doručeno usnesení soudu rekursního, vyvolané stížností poručenstva dítěte. Stěžovatel si neuvědomuje, že nelze v tomto období věci napadati usnesení soudu prvé stolice, když již rekursní soud usnesením ze dne 16. února 1934 rozhodl a usnesení soudu prvého potvrdil. Soud rekursní jest svým usnesením vázán, a proto nelze nyní již napadati usnesení soudu prvé stolice stížností, ať již z důvodu jakéhokoliv. Stížnost ta jest nyní proti usnesení soudu prvého nepřípustná, stěžovatel by snad mohl revisní stížností odporovati usnesení rekursního soudu, nikoli však napadnouti usnesení soudu prvé stolice, jež rekursní soud potvrdil.
Do tohoto odmítacího usnesení, podal nemanželský otec rekurs k nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud k tomuto rekursu zrušil napadené usnesení jakož i usnesení rekursního soudu ze dne 16. února 1934 a usnesení prvého soudu ze dne 13. září 1933 i s předchozím řízením, pokud se týkalo návrhu poručenstva, jako zmatečné a uložil prvému soudu, by po dalším řízení o návrhu znovu rozhodl.
Důvody:
Jak ze spisů patrno, nebyl stěžovatel, nemanželský otec, o návrhu poručníka nemanželského dítěte na určení výživného vůbec slyšen, aniž vyzván, by se do určité lhůty o něm vyjádřil. Tím byl porušen předpis druhého odstavce § 18 zák. čís. 100/1931 sb. z. a n. a je tu důvod zmatečnosti § 41 g) tohoto zákona, k němuž jest podle (4.) odstavce tohoto zákonného předpisu přihlížeti z úřadu, tedy i soudem vyšší stolice, k němuž věc došla k přípustnému opravnému prostředku. Rekurs k nejvyššímu soudu podaný stěžovatelem proti odmítavému usnesení rekursního soudu byl podle § 35 odst. (1) zákona čís. 100/31 sb. z. a n. přípustný, ježto proti takovému usnesení není vyloučen výslovným zákonným ustanovením. Ovšem předpokladem pro to, by vyšší stolice mohla ke zmatečnosti přihlížeti, jest, že se usnesení, jež na základě provedeného řízení bylo vydáno, nestalo proti stěžovateli pravoplatným. Podle § 33 odst. (1) zákona čís. 100/1931 sb. z. a n. má rozhodnutí, kterému nelze odporovati opravným prostředkem, proti účastníkům účinek právní moci. Z doslovu tohoto předpisu je patrno, že proti osobám, které nebyly o rozhodnutí ani vyrozuměny, nemá usnesení právní moci proto, že je mohou napadnouti opravným prostředkem (důvodová zpráva k vládnímu návrhu). Stěžovatel uplatňoval v rekursu proti usnesení prvního soudu, že nebylo mu vůbec doručeno, ježto doručení z 23. září 1933 nebylo provedeno podle zákonných předpisů. Podle spisu nařídil první soud (§ 19 odst. (1) zákona čís. 100/31 sb. z. a n.), by usnesení bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou (s modrým zpátečním lístkem) a mělo tedy býti doručení provedeno podle předpisu § 106 c. ř. s., kterého podle § 34 uved. zákona má býti užito obdobně v nesporném řízení. První soud dal vyslechnouti doručný orgán o jeho postupu při doručení potvrzeném na zpátečním lístku. Podle jeho výpovědi odevzdal doručný orgán pouze v obchodní místnosti stěžovatelově přítomnému bratru manželky stěžovatelovy oznámení, že zásilka bude uložena na poštovním úřadě, což nemohlo nahraditi písemnou výzvu předepsanou v § 106 druhý odstavec c. ř. s. a opětný pokus o doručení podle tohoto předpisu. Nebylo proto toto doručení platné, a poněvadž se ani později doručení nestalo, nepočala lhůta k opravnému prostředku pro stěžovatele a nebyl jeho rekurs proti usnesení prvního soudu podaný 14. dubna 1934 opožděný, takže usnesení nenabylo proti němu právní moci. Názor rekursního soudu, že rekurs proti usnesení prvního soudu byl nepřípustný, ježto rekursní soud usnesením ze 16. února 1934, jež bylo stěžovateli doručeno, již rozhodl k rekursu poručníka nemanželského dítěte a usnesení prvního soudu potvrdil, není správný. Rekursní soud přezkoumával ono usnesení jen, pokud si stěžoval jménem dítěte-poručník, a když nevyhověl rekursu, nemohl nynější stěžovatel podati proti jeho usnesení opravný prostředek, ježto jím vzhledem k usnesení prvního soudu, které ani nenabylo proti němu právní moci, se mu žádná újma nestala.

Citace:

č. 13901. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 296-297.