Čís. 13769.

S hlediska § 251 čís. 6 ex. ř. nelze při jediném dopravním autu tvořícím jediný pramen výživy dlužníkovy požadovati, aby dlužník spojoval ve své osobě všechny činnosti potřebné k provozu své živnosti, zejména aby auto sám osobně řídil. Nerozhoduje ani, zda provozuje živnost placeným šoférem nebo i více šoféry, jen když při jeho podniku jest zachována povaha malé živnosti.
Skutečné vlastnictví auta, s nímž dlužník živnost provozuje, je pro otázku nezabavitelnosti nerozhodné.
(Rozh. ze dne 15. září 1934, R II 334/34.)
Dlužnice navrhla, by byla zrušena exekuce na automobil, ježto ho potřebuje k výkonu své živnosti. Soud prvé stolice návrh zamítl, rekursní soud návrhu vyhověl a exekuci zrušil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Konaným šetřením bylo zjištěno, že dlužnice podle výměru okresního úřadu v J. je majitelkou koncese pro nepravidelnou dopravu osob nyní zabaveným osobním autem. Podle tohoto výměru smí vozidlo pojmouti čtyři sedící osoby mimo řidiče i se zavazadly, mimo ně jiné náklady dlužnice dopravovati nesmí. Zjištěno bylo dále, že si dlužnice na zakoupení auta vypůjčila od Občanské záložny v B. potřebný kapitál, že zápůjčka dosud není zaplacena a že k jejímu zajištění byl automobil Občanské záložně v B. převlastněn, že dlužnice pro, tělesnou neschopnost, nemajíc zkoušku šoférskou a neumějíc vůbec ani s autem jezditi, sama osobně jeho provoz neprovádí, nýbrž že byl vždy obstaráván bezplatnou činností, jednak manžela dlužnice, jednak bezplatnou výpomocnou činností Hynka K-a, že dlužnice vede zápisy ohledně šoférství, obstarává daňové záležitosti a přijímá peníze za jízdy přímo od zákazníků neb od svého manžela. Ze shora uvedeného vyplývá, že dlužnici jest považovati za drobného živnostníka ve smyslu § 251 čís. 6 ex. ř., jak zejména vyplývá z malých rozměrů (malého počtu sedadel) vozidla. Pak ale přiznati jest dlužnici ochranu zákona ve smyslu právě citovaného zákonného ustanovení a uznati její nárok na vyloučení auta jako nezabavitelného z exekuce za opodstatněný. Neboť není rozhodným, že sama osobně živnost autodopravní neprovozuje, ježto podle rozšířené ochrany, které se exekučním dlužníkům novým doslovem § 251 čís. 6 ex. ř. podle doslovu čl. VIII čís. 7 novely (cís. nař. z 1. června 1914 čís. 118 ř. z.) dostalo, mají nárok na vyloučení předmětů k výkonu výdělečné činnosti potřebných z exekuce nejen řemeslníci a maloživnostníci, kteří řemeslo neb živnost sami osobně t. j. ručně provozují, nýbrž i ti, kdož na provozu tom i jinak jsou osobně súčastněni. Podle této rozšířené ochrany mají býti z exekuce vyňaty nejen nezbytně nutné předměty, nýbrž i ty, jichž jest dlužníku třeba k výhodnému, t. j. vyplácejícímu se, a osobním (rodinným) jeho poměrům jako malého živnostníka odpovídajícímu dalšímu provozu jeho živnosti, čímž má býti umožněno a zajištěno její provozování v dosavadním rozsahu a s dosavadními prostředky (stroji), jakých jest dnes nezbytně potřebí i při provozování drobné živnosti, aby byla zachována schopnou soutěže, při čemž ani počet strojů, ani pomocných sil nerozhoduje (viz výnos min. sprav. z 2. června 1914 Věstník min. sprav. 1914 č. 4 a četná rozhodnutí nejvyššího soudu na př. 5045, 7589, 7856, 8201, 9030, 9981, 10191, 10392 a j.). Nelze proto, vycházejíc z těchto úvah a jak plyne i z rozhodnutí sb. n. s. čís. 8257, při jediném dopravním autu tvořícím jediný pramen výživy dlužníkovy požadovali, by tento maloživnostník spojoval ve své osobě všechny činnosti potřebné k provozu této živnosti, zejména aby auto sám osobně řídil. Nerozhoduje ani provozuje-li svou živnost placeným šoférem neb i více šoféry, jen když při podniku jeho jest zachována povaha malé živnosti, zvláště když změnou pracovních poměrů nastalou zákonem o osmihodinové době pracovní a prováděcími předpisy třeba jest nyní k výkonům, k nimž při delší době pracovní stačil jeden šofér, nyní, zvláště při povoznictví, vyžadujícím pohotovosti, více šoférů (sb. n. s. čís. 9981). Stačí jen, je-li autodopravce nějakým způsobem činným ve svém podniku, jak jest tomu v souzeném případě, kdy dlužnice vede zápisky o provozu živnosti, přijímá platy za jízdy a pod. a obstarává daňové záležitosti živnosti té se týkající. Odvoláním se na plenární rozhodnutí sb. n. s. čís. 7621 nemůže dovolací rekurentka nic vytěžiti pro své stanovisko, že dlužnice nemůže se odvolávati na ochranu zákona, ježto sama osobně živnost autodrožkářskou neprovozuje, ježto rozhodnutím tím byla řešena jen otázka nezabavitelnosti auta velkoměstského drožkáře vzhledem k značné ceně auta, a byla uvažována jen otázka, jde-li tu o podnikání kapitalistické , či nikoliv, (srov. sb. n. s. čís. 10392). Dovodil-li tedy nejvyšší soud v tomto plenárním rozhodnutí, že doprava osob automobilem může býti předmětem také kapitalistického podnikání, že osobní činnost drožkářova jest pak nahražena placenou činností šoférů, nevyslovil tím, že každý provoz autodrožkářské živnosti neprováděný majitelem živnosti té osobně jest již tím samým provozem podnikatelským vymykajícím se z rámce maloživnosti (srov. sb. n. s. čís. 9981). Skutečné vlastnictví auta, s nímž dlužnice živnost provozuje, je pro otázku jeho nezabavitelnosti nerozhodné (sb. n. s. čís. 5207, 9137, 10081, 12183, 12756); rozhoduje jen, že používala auta toho ve své živnosti v době výkonu exekuce.

Citace:

č. 13769. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 89-90.