Čís. 13728.

Rozsudek o žalobě o zrušení smlouvy o tiché společnosti podle čl. 262 obch. zák. má povahu konstitutivní.
Žalobní prosbu o zrušení smlouvy o tiché společnosti nelze spojiti ve formě mezitímního určovacího návrhu podle § 236 c. ř. s. se žalobou o vyplacení společenského vkladu (podílu).
(Rozh. ze dne 6. září 1934, R I 670/34.)
Žalobce tvrdil, že uzavřel se žalovanou smlouvu o tiché společnosti a že vložil do společnosti jako tichý společník vklad 62000 Kč, a domáhal se žalobou na žalované vrácení, pokud se týče vyplacení tohoto vkladu. Za sporu rozšířil žalobní prosbu v tom směru, by též bylo uznáno právem, že tichá společnost podle ujednání ze dne 11. září 1933 mezi žalobcem a žalovanou jest rozvázána dnem 8. listopadu 1933. Soud prvé stolice připustil rozšíření žalobní prosby. Rekursní soud nepřipustil změnu žaloby rozšířením žalobní prosby. Důvody: Majitel obchodní živnosti musí se s tichým společníkem vypořádati po zrušení tiché společnosti a zapraviti mu jeho pohledávku v penězích (čl. 265 obch. zák.). Předpokladem povinnosti k výplatě společenského podílu je tedy zrušení společnosti, které se vyslovuje k žalobě. Z toho je zřejmo, že jest dříve žalovati o rozvázání tiché společnosti z důležitých důvodů (čl. 262 a 125 obch. zák.) a teprve po jejím zrušení lze požadovati vyplacení společenského podílu, tedy plnění. Rozsudek má povahu konstitutivní, žádost o zrušení společenského poměru nelze uplatnili mezitímním návrhem určovacím podle §§ 236 a 259 c. ř. s., ježto teprve tehdy bude společnost zrušena, až se rozhodnutí o tom stane právoplatným, do té doby může společník nároku na zrušení se vzdáti a rozhodnutí to nemůže býti prejudicielní pro existenci právního poměru, o kterém je při zahájení spor. Předpokladem žaloby o plnění je tedy právoplatný rozsudek, kterým bylo uznáno na rozvázání tiché společnosti (čl. 262, 125 obch. zák.), mezitímní návrh určovací je vyloučen a důsledkem toho i hromadění žádání o rozvázání společnosti povahy konstitutivní a žádání o plnění, které je nemožné, pokud soud právoplatně neuznal na rozvázání společnosti, není přípustné, tím méně rozšíření žaloby, kterou byl nárok na plnění dokonce dříve uplatněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
žalobce netvrdil ani v žalobě, ani při přednesu v prvé stolici, že došlo k souhlasnému rozvázání společenské smlouvy, a nelze spatřovati souhlas ten v tom, že žalovaná, když ji, jak tvrdí, vyzval, by do určité lhůty splnila své smluvní závazky, jinak, že od smlouvy ustoupí, vyzvání tomu prý bezdůvodně nevyhověla, neboť šlo tu jen o jednostranný projev žalobcův, jejž nelze podřaditi pod žádný ze zrušovacích důvodů uválených ve čl. 261 obch. zák. a nemohl proto projev ten vyvolati právní účinky. Nezbývá tudíž žalobci, než aby se domáhal zrušení smlouvy o tiché společnosti žalobou podle čl. 262 obch. zák. Rozsudek o takovéto žalobní prosbě má však povahu konstitutivní (srov. rozh. čís. 13016 sb. n. s.), společnost bude teprve tehdy zrušena, až rozsudek takový se stane pravoplatným a nelze proto, jak správně uvádí napadené usnesení, žalobní prosbu takovou ve formě mezitimního návrhu určovacího podle § 236 c. ř. s. spojiti se žalobou o vyplacení společenského vkladu, pokud se týče podílu. Právem proto nebylo povoleno rozšíření původní žalobní prosby.

Citace:

č. 13728. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 27-28.