Čís. 13981.
Zákon ze dne 27. března 1931, čís. 57 sb. z. a n., o použití úředníků vyšší pomocné soudní služby u soudů a poručenských (sirotčích) úřadů.
Ve věcech pozůstalostních jest soudci vyhraženo rozhodovati o sporných otázkách právnídh. Spornou jest věc, když účastník výslovně odporoval návrhu jiného účastníka.
Předložil-li soudce opravný prostředék proti rozhodnutí úředníka vyšší pomocné služby, jest míti za to, že učinil napadené rozhodnuti svým rozhodnutím, a nelze vytýkati zmatek podle § 41 (2) b) zák. ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n., z důvodu, že usnesení vydal úředník vyšší pomocné soudní služby a nikoliv soudce, takže prý soud nebyl řádně obsazen.
Dědické právo.
Smysl doslovu § 732 obč. zák., že »vnuci z dosud žijících dětí nemají práva na dědickou posloupnost«, jest ten, že děti z prvního stupně (synové a dcery zůstavitele) vylučují, jsou-li na živu, své vlastní descendenty ze zákonné posloupnosti do jmění jejich ascendentů, to i tehdy, jsou-li nezpůsobilí děditi nebo vyloučeni zůstavitelem z dědictví, neb se zřekli dědictví aneb je odmítli.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1934, R I 1166/34.)
Aktuárský adjunkt vydal usnesení, že se nepřijímá na soud dědická přihláška, kterou podala zůstavitelova vnučka Vlasta Š-ová. Důvody: Podle § 732 obč. zák. nemají vnuci z dosud žijících dětí právo na dědickou posloupnost, ježto Vlasta Š-ová jest vnučkou zůstavitelky, nepřísluší jí zákonné právo dědické na místě žijící pozůstalé dcery Anny B-ové, jež se k dědictví nepřihlásila. Výslovný předpis shora citovaného ustanovení nedovoluje, by dědické právo přecházelo na potomky dosud žijících descendentů (§ 541 obč. zák.) v případě, že tito nechtějí nabýti dědictví. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Stěžovatelka vytýká napadenému usnesení zmatečnost podle § 41 odst. (2) písm. b) zák. čís. 100/31 sb. z. a n. z důvodu, že je vydal úředník vyšší pomocné soudní služby a nikoli soudce, takže soud nebyl řádně obsazen. Podle § 1 odst. (1) čís. 3 zákona ze dne 27. března 1931 čís. 57 sb. z. a n. může býti úředníkům vyšší pomocné soudní služby v první stolici zcela svěřeno vyřizování věcí pozůstalostních, tedy i přihlášek dědických. V § 2 odst. (1) cit. zák. jsou uvedeny jednotlivé záležitosti, jichž vyřízení jest vždy vyhrazeno soudci, avšak při věcech pozůstalostních takové specielní výhrady není, takže možno vztahovat! na věci pozůstalostní jen výhrady všeobecné v odst. (2) § 2 cit. zák. uvedené, že totiž soudci přísluší vždy rozhodovati o sporných otázkách právních. Které jsou tyto sporné právní otázky však zákon blíže nepraví. Jest však z účelu zákona míti za to, že ustanovení toto jest vykládati ve smyslu co nejužším tak, že spornou jest věc, když druhá strana výslovně návrhu odporovala, neboť v opačném případě nemohl by úředník vyšší pomocné služby soudní návrh nikdy zamítnouti a mohl by jej jen povoliti, ježto při každém vyřízení musí se opírati o zákon a vžiti v úvahu okolnosti mluvící jak pro něj, tak i proti němu, tak že vlastně vždy řeší spornou otázku právní. Ostatně podle § 3 cit. zák. rozhodnutí jím vydanému možno odporovati stejným opravným prostředkem jako rozhodnutí soudce. Opravný prostředek však jest předložiti nejprve soudci, který o něm sám rozhodné, má-li za to, že jest mu vyhověti, jinak však předloží jej druhé stolici, by o něm rozhodla. Ježto v souzeném případě soudce rekurs stěžovatelky předložil, učinil napadené usnesení svým rozhodnutím a není tu proto vytýkané zmatečnosti. Předpis § 732 obč. zák. nepraví, jak za to má stěžovatelka, že vnuci nemají právo na zákonnou dědickou posloupnost vedle žijících dětí zůstavitelových, takže když dítě nedědí, ježto se dědického práva zřeklo, vstupují v právo tohoto dítěte jeho potomci (§ 551 obč. zák.). V § 732 poslední věta obč. zák. jest jasně uvedeno, že vnuci z dětí dosud žijících a pravnuci z vnuků dosud žijících, nemají právo na dědickou posloupnost. Vyloučila proto Anna B-ová svými projevem, že sé dědictví zříká, i svou dceru Vlastu Š-ovou z dědictví. Předpis § 551 obč. zák. na tento případ se nevztahuje, ježto upravuje zřeknutí se dědického práva předem smlouvou se zůstavitelem a ostatně i tu, nebylo-li nic jiného smluveno, působí takové zřeknutí se i proti potomkům. Posoudil tudíž soud prvý správně věc, když dědickou přihlášku Vlasty Š-ové na soud nepřijal, ježto nespočívala zřejmě na zákonném podkladě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacím rekursem se vytýká s hlediska § 46 odst. 2 zák. č. 100/31 sb., že napadené usnesení trpí zmatečností podle § 41 lit. b) uved. zák. a nezákonností. S výtkou zmatečností, kterou stěžovatelka uplatnila jíž v rekursu proti usnesení prvního soudu, vypořádal se případně již rekursní soud a stačí odkázati stěžovatelku na jeho důvody.
Neobstojí ani výtka, že bylo napadeným uisnesením vyloženo ustanovení § 732 obč. zák. proti zákonu. Smysl doslovu § 732 obč. zák., »že vnuci z dosud žijících dětí nemají práva na dědickou posloupnost« jest ten, že děti prvního stupně (synové a dcery zůstavitele) vylučují, jsou-li na živu, své vlastní descedenty ze zákonné posloupnosti do jmění jejich ascendentů, a to i tehdy, jsou-li nezpůsobilí děditi aneb vyloučeni zůstavitelem z dědictví, neb se zřekli dědictví aneb je odmítli. S názorem tím souhlasí i nauka (Krasnopolski, Erbrecht str. 181, Stubenrauch I. str. 913, Pfaff-Hofmann II. str. 697, Krčmář, Právo dědické str. 56).