Čís. 13857.

Nelze vyhověti žalobní žádosti, pokud se domáhá placení služného i po ukončení jednání v první stolici.
Bylo-li ve služební smlouvě definitivního zaměstnance se spolkem ujednáno, že zaměstnanec může býti propuštěn za těch podmínek, za nichž může býti propuštěn státní úředník, nebyl spolek oprávněn rozvázati služební poměr výhradně jen z úsporných důvodů podle zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n.
Ustanovením § 29 zákona o pracovních soudech ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n., nebyla dotčena čtrnáctidenní lhůta k plnění, jež platí i ve sporech z pracovního poměru před pracovními soudy.
(Rozh. ze dne 18. října 1934, Rv II 477/34.) Žalobce byl účetním úředníkem žalovaného spolku. Podle § 16 služební smlouvy mohl býti žalobce propuštěn ze služeb žalovaného spolku jen za těch podmínek, za kterých může býti propuštěn úředník státní. Žalovaný spolek po nezdařeném pokusu zavésti se žalobcem disciplinární řízení a po odmítnutí žalobce podepsati návrh nové smlouvy služební rozvázal se žalobcem po rozumu § 16, 9 a 13 zák. čís. 286/24 služební poměr ihned dnem 31. října 1932 s odbytným 3420 Kč s nabídkou, že mu bude zvýšeno na 5130 Kč, jestliže žalobce do 8 dnů ohlásí dobrovolný odchod z činné služby. Žalobce tak neučinil a dopisem ze dne 19. října 1932 neuznal svoje propuštění a proti němu se ohradil. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném spolku jednak nedoplatku služného jednak, by bylo uznáno právem, že se určuje, že list ze dne 15. října 1932, jímž rozvázán byl služební poměr a žalobce zbaven místa úředníka s odbytným jednou pro vždy, jest proti žalobci bezúčinný, že žalobce zůstává i nadále úředníkem žalovaného spolku, jako před tímto dopisem s plnými požitky, t. j. s platem 1293 Kč měsíčně a s novoročním 1293 Kč a že žalovaný spolek jest povinen, by žalobce uvedl do služebního poměru jako úředníka do 14 dnů pod exekucí a, by bylo určeno, že list (výměr) žalovaného ze dne 15. října 1932 jest proti žalobci bezúčinný i potud, pokud tímto listem bylo žalobci dnem 1. října 1932 zastaveno měsíční služné a že jest tudíž žalovaný spolek povinen žalobci na měsíčním služném, počínajíc dnem 1. listopadu platiti 1293 Kč s 5% úroky z té které částky až do zaplacení, služné až do pravomoci rozsudku dospělé do 14 dnů pod exekucí, budoucně vždy předem toho kterého 1. měsíce. Procesní soud prvé stolice (pracovní soud) uznal žalovaný spolek povinným zaplatiti žalobci nedoplatek služného do 14 dnů pod exekucí, jinak žalobu zamítl a uložil žalobci, by nahradil žalovanému 4/5 útrat do 14 dnů pod exekucí. V otázce, o niž tu jde, uvedl v důvodech: Poněvadž, jak mezi stranami nesporno a jak také souhlasí s § 16 služební smlouvy mezi stranami sjednané dne 26. října 1929 a pro žalobce platné již od 1. října 1928, žalobce jako definitivní úředník mohl žalovaným spolkem býti propuštěn jen za těch podmínek, za kterých může býti propuštěn úředník státní, jest řešiti jen otázku, zda použil žalovaný spolek správně při propuštění žalobce §§ 9 a 13 zák. čís. 286/1924 a zda jsou v souzeném případě dány veškeré zákonné předpoklady pro toto propuštění. Ježto zákon o úsporných opatřeních ve státní správě nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1925 (§ 31 zák.) a tato jeho účinnost nebyla, pokud jde o zaměstnance státu, omezena jen na dobu jednoho roku, jak tomu jest u zaměstnanců jiných veřejnoprávních korporací (§ 28 zák.), má soud za to, že žalobce při podpisu služební smlouvy věděl neb alespoň při obvyklé opatrnosti věděti musil, že neodporovalo by § 16 služební smlouvy rozvázání služebního poměru s ním podle § 9 a 13 zák. čís. 286/24. Odvolací soud k odvolání žalobce napadený rozsudek potvrdil, připojiv se v otázce, o niž tu jde, k názoru prvého soudu, a uvedl dále v důvodech: Pokud odvolatel vytýká, že soud neměl stanoviti čtrnáctidenní lhůtu k plnění ani pro plnění, k němuž byla odsouzena žalovaná strana jemu, ani pro zaplacení útrat, k němuž byl odsouzen on žalované, nýbrž lhůtu patnáctidenní, nelze k této výtce přisvědčiti. Zákon o pracovních soudech sice stanoví odchylně od civilního soudního řádu lhůtu k odvolání na patnáct dnů, nezměnil však tímto speciálním ustanovením předpis pro plnění závazků, k nimž strana jest rozsudkem uznána povinnou, takže lhůta čtrnáctidenní k plnění nebyla tímto ustanovením dotčena a platí i ve sporech z pracovního poměru před pracovními soudy. Ostatně odvolatel sám to uznává, když sám v žalobě i, v odvolání navrhoval, aby žalovaná byla odsouzena k plnění žalobního nároku do 14 dnů pod exekucí.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Předem jest se zabývati výtkou dovolatelova odpůrce, že žalobní žádání jest nepřípustné. Žaloba domáhá se kromě určení, že výměr žalovaného spolku, podle něhož byl žalobce propuštěn ze služeb žalované strany, je proti němu bezúčinný, hlavně výroku, že žalovaný spolek jest povinen smlouvu dodržeti (žalobce zase zavésti do služebního poměru) a poskytnouti mu jeho služební příjmy v žalobě blíže uvedené. Jde o žalobu o plnění s nadbytečným návrhem na zjištění předurčujícího právního poměru. Přípustnost tohoto určovacího návrhu nelze posuzovati podle § 228 c. ř. s. (sb. n. s. čís. 9113, 9348 a j.). Pokud se žalobce domáhá na žalovaném i placení služného v době po ukončení jednání v první stolici, nebude ovšem lze této žádosti vyhověti z důvodů, jež nejvyšší soud dovodil v obdobném případě ve svém rozhodnutí sb. n. s. čís. 9654. Tu jde však již o otázku meritorního vyřízení sporu a nikoliv o otázku formální přípustnosti žalobní žádosti. V tomto sporu jde jen o výklad § 16 služební smlouvy ze dne 26. října 1929, podle níž žalobce byl ustanoven definitivním úředníkem u žalovaného spolku a mohl býti propuštěn ze služeb »jen za těch podmínek, za kterých může býti propuštěn úředník státní«. Jde o to, zda žalobce mohl býti propuštěn jen na základě disciplinárního nálezu podle obdoby ustanovení pro státní úředníky, či též z úvah a za podmínek v restrikčním zákoně čís. 286/1924 uvedených. Podle zjištění nižších soudů byl žalobce služební smlouvou ze dne 26. října 1929 žalovaným spolkem definitivně přijat jako účetní úředník. Zákon čís. 286/1924 sb. z. a n. zmiňuje se v druhém odstavci § 16 jen o propuštění přebytečných vypověditelných zaměstnanců, kdežto, pokud se týká nevypověditelných zaměstnanců, odkazuje k ustanovením §§ 9 až 15 zákona. V těchto ustanoveních zákona nejde však o propuštění, nýbrž o přeložení do trvalé výslužby, ať již na vlastní žádost zaměstnancovu (dobrovolný odchod § 9), nebo bez takové žádosti opatřením úřadu (nucený odchod § 13). Podle smlouvy, jíž byl upraven žalobcův pracovní poměr, bylo ustanoveno, že žalobce může býti jen propuštěn za těch podmínek, za kterých může býti propuštěn úředník státní, a proto je zřejmo, že strany ujednaly obdobné použití příslušných předpisů pro státní úředníky jen na rozvázání služebního poměru propuštěním, o něž však v souzeném případě vůbec nejde, a že předpisů zákona čís. 286/1924 o »přeložení do výslužby« nelze obdobně použiti na služební poměr žalobcův. Ježto však, jak dovoženo, restrikční zákon čís. 286/1924 sb. z. a n. není předpisem normujícím propuštění státních úředníků a nemluví o propuštění nevypověditelných zaměstnanců vůbec, pochybily nižší soudy, když přiznaly žalovanému spolku oprávnění, by služební poměr žalobcův rozvázal výhradně jen z úsporných úvah podle ustanovení tohoto výjimečného zákona (čís. 4 § 503 c. ř. s.).
Pokud žalobce ještě vytýká, že soud neměl stanoviti čtrnáctidenní lhůtu k plnění, nýbrž lhůtu patnáctidenní, nejvyšší soud schvaluje právní závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti této výtky a stačí tu odkázati k důvodům napadeného rozsudku.

Citace:

č. 13857. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 219-222.