Čís. 14003.

Zákon ze dne 22. prosince 1924, č. 286 sb. z. a n. o úsporných opatřeních ve veřejné správě.
Ustanovení § 17 (2) čís. 1 zákona vztahuje se i na aktivní požitky ze služebního poměru u obce, jenž jest služebním poměrem jen prozatímním a vypověditelným a nepodléhá zákonným předpisům o trvale ustanovených obecních zřízencích.
Ustanovení § 18 zákona má na mysli výdělečné příjmy jiného druhu, než jsou příjmy uvedené v předchozím § 17.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1934, Rv I 1604/33.)
Žalobce byl jako traťmistr státních drah přeložen dnem 1. ledna 1926 na trvalý odpočinek. Od 11. dubna 1927 byl žalobce zaměstnán u městské obce K. jako silniční dozorce. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na československém státu, by bylo zjištěno proti žalovanému, že žalobce jest k obci K. v poměru soukromoprávním, a by žalovaný byl uznán povinnými se žalobcem při výplatě požitků odpočivných nakládati jako se zaměstnancem soukromých služeb ve smyslu § 18 zák. čís. 286 sb. z. a n. z roku 1924 a že není oprávněn činiti z jeho odpočivných platů srážky a že žalovaný jest povinen zaplatiti žalobci 5 200 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Jest zjištěno, že žalobce je zaměstnán u městského úřadu v K. provisorně na 6týdenní výpověď jako silniční dozorce s měsíčním služným 1 000 Kč. Službu nastoupil dne 11. dubna 1927 s platem 200 Kč týdně, od 1. prosince 1928 byl mu plat zvýšen na 1 000 Kč měsíčně. Žalobce, mající státní odpočivné požitky, opatřil si, nastoupiv u městského úřadu v K. místo silničního dozorce, nestátní veřejný aktivní požitek. Nastoupením služby stal se zaměstnancem obce, tedy veřejnoprávní korporace uvedené v § 28 a 20, odst. 2 b). Ježto tedy jde o získaný nestátní veřejný aktivní podnik, bylo jeho státní odpočivné požitky zkrátiti ve smyslu § 17 odst. (2) písm. a) zák. čís. 286/1924 na polovici, což strana žalovaná provedla. Že by v souzeném případě šlo o »jiný výdělečný příjem«, jaký má na mysli § 18 téhož zákona (t. j. jiný, než o nichž je řeč v § 17), prokázáno nebylo a ani býti nemohlo, když je nesporno, že jde o zaměstnání u veřejnoprávní korporace. Že žalobce byl přijat provisorně a na výpověď, na věci nic nemění, ježto zákon v tom směru nečiní rozdíl a nepředpokládá, že by snad pro nové zaopatřovací požitky ve smyslu § 17 bylo nutné jen zaměstnání stálé. Co do doby počátku srážek jest zjištěno, že žalobce nabyl nového příjmu 1 000 Kč měsíčně dnem 1. prosince 1928 a od toho dne byly také jeho pensijní požitky kráceny. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Soud odvolací souhlasí s názorem prvého soudu, že žalobce, jako silniční dozorce obce K. spadá pod ustanovení § 17 čís. 2 zák. z 22. prosince 1924 čís. 286 sb. z. a n. bez ohledu na to, zda byl přijat na výpověď provisorně a bez nároků na odpočivné. Strana žalující vytýká prvému soudů nesprávné právní posouzení právního postavení žalobce, jsouc názoru, že ustanovení § 17 čís. 2 cit. zák. může míti platnost jen u zaměstnanců, jichž poměry jsou upraveny podle zákonů ze dne 23. července 1919 čís. 443 a ze dne 17. prosince 1919 čís. 16 z r. 1920 sb. z. a n. Prvý soud dovodil správně, že žalobce je nestátním veřejným zaměstnancem s určitými požitky, a právem požitky žalobcovy pokládá za nestátní veřejné požitky, které žalobce požívá jako zaměstnanec veřejné korporace v § 28 cit. zák. uvedené, a právem jej zařadil pod ustanovení § 17 čís. 2 cit. zákona. Žalobce jest zaměstnancem veřejnoprávní korporace a jako takový má nárok na nestátní, veřejné, aktivní požitky. V zákoně není výslovně stanoveno, že ustanovení cit. zákona vztahuje se jen na úředníky nebo zřízence v zák. čís. 443/19 a čís. 16/1920 zmíněné, a ostatně soudu nepřísluší zkoumati, zda obec K., přijavší žalobce za svého zaměstnance, přijala ho podle ustanovení právě citovaných zákonů. Pro použití restrikčního zákona podle § 17 čís. 2 stačí zjištění, že žalobce je zaměstnancem obce jako veřejné korporace a má nárok na nestátní veřejné požitky. Více dokázati tento zákon nepředpisuje. Žalobce vytýká, že jeho poměr měl býti posuzován podle § 18 cit. zák. Než pod toto ustanovení poměr žalobcův podříditi nelze, ježto ustanovení to má zřejmě na zřeteli jiné příjmy, než příjem ze služebního poměru k veřejnoprávní korporaci, na příklad příjem z majetku pozemkového, domovního, kapitálového nebo ze samostatných podniků (srovnej nález nej v. správ, soudu ze dne 14. října 1926 čís. 4636 ob. čís. 5950 adm. Bohuslav). Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Není sporné, že žalobce byl jako traťmistr státních drah přeložen dnem 1. ledna 1926 na trvalý odpočinek a že má nárok na státní požitky. Nižšími soudy bylo zjištěno, že žalobce jest od 11. dubna 1927 zaměstnán u městské obce K. jako silniční dozorce, že má od 1. prosince 1928 za to měsíční plat 1 000 Kč a že byl přijat prozatímně na šestitýdenní výpověď. Z těchto zjištěných, pokud se týče nesporných skutečností dovodil odvolací soud správně, že se na žalobce vztahuje ustanovení § 17 odst. (2) čís. 1 zák. ze dne 22. prosince 1924 čís. 286 sb. z. a n., nikoliv ustanovení § 18 téhož zákona, jež má na mysli výdělečné příjmy jiného druhu, než jsou příjmy uvedené v předchozím § 17. Byl-li žalobce přijat do služeb obce K. jako silniční dozorce, jest ho pokládati za zaměstnance veřejnoprávní korporace uvedené v § 28 zák. čís. 286/1924 sb. z. a n. a nezáleží na tom, že tento jeho služební poměr jest jen prozatímní a vypověditelný, a že se na žalobce, jak tvrdí, nevztahují zákony ze dne 23. července 1919 čís. 443 sb. z. a n. (o obecních úřednících) a ze dne 17. prosince 1919 čís. 16 sb. z. a n. z roku 1920 (o trvale ustanovených obecních zřízencích), neboť v tomto směru zákon čís. 286/1924 sb. z. a n. v § 17 odst. (2) čís. 1 a v § 20 odst. 2 b) nikterak nerozlišuje. Pokud se v § 20 odst. 2 b) poukazuje na § 28, jest tímto poukazem zřejmě vysloveno jen, že veřejnoprávními korporacemi jest rozuměti země, župy, okresy a obce, nelze však z tohoto poukazu nikterak vyvozovati, že se ustanovení § 20 odst. 2 b) vztahuje jen na takové zaměstnance těchto veřejnoprávních korporací, pro něž platí zákony čís. 443/1919 a čís. 16/1920 sb. z. a n. a jež dovolatel označuje jako zaměstnance »normované«. O nejasnosti zákona v tomto směru nelze mluviti.

Citace:

č. 14003. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, číslo/sešit 14003, s. 440-442.