Čís. 14010.

Pokud nejde o nemravnou výminku, zavázal-li se otec ve smíru platiti nezletilému synovi výživné pod rozvazovací výminkou, že se syn po určitou dobu nevrátí do místa otcova pobytu.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1934, Rv I 2168/34.)
Smírem ze dne 28. února 1932 zavázal se žalobce platiti na výživu svého syna (žalovaného) měsíční výživné 650 Kč až do 31. ledna 1933. Ve smíru bylo uvedeno: »Nezletilý František R. (žalovaný) nesmí se po tuto dobu vrátiti do T., jinak tento smír pozbývá platnosti.« Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalovaném nepřípustnosti exekuce vedené na základě smíru, ježto se žalovaný v červenci 1932 vrátil do T. a tam se delší dobu zdržoval a přijal místo. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolatel má především za to, že podmínka, připojená smíru ze dne 28. ledna 1932, jest nedovolená ve smyslu § 878 obč. zák., ježto každému státnímu občanu jest ústavou zaručena volnost stěhování, jež nesmí býti nijak omezena. Nezletilce, jenž se dobrovolně zavazuje nevrátiti se do otcovského domu, chrání mimo to ustanovení §§ 869 a 871 a násl. obč. zák. O neplatnosti podmínky připojené ke smíru však nelze v souzeném přípádě mluviti. Jest přihlížeti k tomu, že smír byl uzavřen nezletilcem, jenž v té době již překročil 18. rok svého věku, v přítomnosti kolisního opatrovníka před opatrovnickým soudem a že byl schválen opatrovnicky. Dále jest přihlížeti k tomu, že povinnost vyživovati žalovaného stíhá podle rozsudku i podle notářského spisu jeho matku a že v době smíru nebylo žalovaným ani tvrzeno natož prokázáno, že jeho matka není s to, by plnila svou vyživovací povinnost, takže žalobce nebyl podle § 141 obč. zák. povinen k výživě žalovaného. Záleželo proto na vůlí žalobce, zda chce poskytovati výživu svému nezletilému synovi, a byl proto oprávněn, aby svůj dobrovolný vyživovací závazek učinil závislým na tom, že se žalovaný po dobu placení výživného, do 31. prosince 1933, nevrátí do T. V tom nelze spatřovati porušení stěhovací volností zaručené státním občanům ústavní listinou, ježto nešlo o zákaz pobytu v T. pro vždy neb aspoň po delší dobu a ke škodě nezletilce. Naopak plyne z výpovědi Josefa P-a, že se žalovaný měl zdržovati v P. a tam prodělati účetnický kurs, takže šlo o opatření otce, k němuž byl podle zákona oprávněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle doslovu soudního smíru ze dne 28. ledna 1932 a úmyslu stran, zjištěného nižšími soudy, byl žalobcův závazek ku placení výživného činěn závislým na rozvazovací výmince, že se žalovaný po dobu stanovenou nevrátí do T. Že nešlo o výminku nemravnou, správně vyslovily nižší soudy, pročež stačí odkázali na odůvodnění jich rozsudků. Výminka nebyla, jak míní dovolatel, zmařena zaviněním žalobcovým, nýbrž naopak se splnila, což mělo v zápětí zánik nároku žalovaného. Je nerozhodné, z jakých důvodů se žalovaný navrátil do T., když nárok žalovaného byl činěn závislým jen na výmince, že se do T. nenavrátí, s čímž závazek žalobcův k dodání prádla a obleku neměl nic společného. Ani z přednesu žalovaného nelze dovoditi, že byl k návratu do T. donucen tím, že žalobce nesplnil další svůj závazek podle smíru, neboť mohl splnění to vymoci soudně bez porušení svého závazku.

Citace:

č. 14010. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, číslo/sešit 14010, s. 457-458.