Čís. 14019.

Domáháno-li se touž žalobou podle § 35 ex. ř. nepřípustnosti exekuce k vydobytí několika samostatných nároků, třebaže z téhož exekučního titulu, jest přípustnost opravných prostředků pro každý z vymáhaných nároků posuzovati zvláště.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1934, R I 1145/34.)
Procesní soud prvé stolice vyhověl námitkám žalobkyně, že nárok žalované strany z usnesení okresního soudu ze dne 17. dubna 1932 uplatňovaný exekučně skutečnostmi z doby po vzniku exekučního titulu zanikl co do částky uplatňované exekucí č. j. E 614/33 ve výši 70 Kč, co do Částky uplatňované exekucí č. j. E 816/33 ve výši 140 Kč a co do částky uplatňované exekucí č. j. E 975/33 ve výši 140 Kč a prohlásil tyto exekuce co do části vymáhaného nároku 70 Kč, 140 Kč a 140 Kč za bezúčinné. Odvolací soud odmítl odvolání. Důvody: Jde o tři samostatné nároky, pokud se týče o tři exekuce pro 210 Kč, 300 Kč a 300 Kč. Třeba uplatňování těchto nároků se děje v jedné žalobě, neztratily nároky svou samostatnost, byly také vedeny tři exekuce, a může každý nárok samostatně býti uplatňován. Podle § 57 j. n. jest hodnotu předmětu sporu oceniti podle vymáhané pohledávky a ježto jednotlivé pohledávky, pro které byla exekuce vedena, nepřesahují 300 Kč, jde o bagatelní nároky (§ 448 a násl. c. ř, s.). Ježto ve věcech nepatrných rozsudek z jiných důvodů než z důvodů zmatečností § 477 čís. 1 až 7 c. ř. s. nelze bráti v odpor (§ 501 c. ř. s.), bylo odvolání jako nepřípustné odmítnouti (§ 471 čís. 2, 474 druhý odstavec c. ř. s.).
Nejvyšší soud odmítl rekurs do odmítacího usnesení odvolacího soudu.
Důvody:
Žalobní návrh i rozsudek prvního soudu jemu vyhovující zní, že se vyhovuje námitkám žalobcovým, že nárok žalované strany z usnesení okresního soudu ze dne 19. dubna 1932 uplatňovaný exekucemi E 614/33, 816/33 a 973/33 zanikl co do částek 70 Kč, 140 Kč a 140 Kč skutečnostmi nastalými po vzniku exekučního titulu. Z toho správně usoudil odvolací soud, že šlo o tři samostatné nároky exekučně vymáhané částkami 210 Kč, 300 Kč a 300 Kč, třebaže byly námitky podle § 35 ex. ř. proti těmto nárokům co do jejich částic spojeny v jedné žalobě, poněvadž se rozsudek v každém, případě týká právě onoho nároku, který byl žalovanou stranou vymáhán tou kterou exekucí. Pro hodnotu sporného předmětu jest v takovém, případě podle předpisu § 57 j. n. rozhodná výše exekučně vymáhaného nároku (sr. plen. usnesení bývalého vídeňského nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1915/pres. 386, jud. 242 uveřejněné pod čís. 1674 úř. sb. a rozhod, čís. 3767, 6540, 7785 sb. n. s.). Není rozhodné, že vymáhané pohledávky vzešly z téhož exekučního titulu a že všechny pohledávky, pro které se exekuce vedly, byly v době podání žaloby splatné a žalobcem nezaplacené. Tím, že se žalovaná strana zvláštními exekucemi domáhala jednotlivých částek na základě téhož exekučního titulu, vznikl jí v každém případě zvláštní samostatný nárok a tato samostatnost nezanikla ani tím, že žalobce spojil v žalobě námitky proti třem takovým nárokům, což mohl učiniti podle § 227 c. ř. s. Použití § 55 j. n. není tu proto přípustné. Odvolací soud správně uvedl, že jde o věc nepatrnou ve smyslu §§ 448 a násl. c. ř. s. Podle § 517 c. ř. s. jest rekurs proti usnesení odvolacího soudu ve věcech nepatrných vyloučen a byl proto podle § 526 c. ř. s. odmítnut.

Citace:

14019. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, číslo/sešit 14019, s. 471-472.