-678
—Čís. 11725 —
Čís. 11725.
Měla-li kupní cena ujednaná v anglické měně býti kryta směnkami ve švýcarské měně podle kursu 25,22 (zlatá parita), kupitel mohl však platiti kupní cenu i v librách a neměl nésti škodu z toho, kdyby anglická měna, kterou si opatří, klesla pod paritu smluveného krytí ve švýcarské měně, — šlo risiko poklesu kursu anglické měny na vrub prodatele a kupitel byl oprávněn platiti buď částkou liber podle faktury nebo tolika švýcarskými franky, kolik odpovídalo anglickým librám podle faktury bez ohledu na kurs libry.
Anglické libry nestaly se pro zrušení zlatého standardu jinou měnou, šlo jen o pokles měny.
Ujednání rozhodčího soudu nezakládá nepřípustnost pořadu práva, nýbrž nepříslušnost řádného soudu, k níž nelze hleděti z úřadu, nýbrž jen k námitce, žalobce, jenž sám podal žalobu u řádného soudu, nemůže namítati, že jest příslušný rozhodčí soud, a nemůže brániti žalovanému, jenž nevznesl námitku nepříslušnosti řádného soudu, by se nebránil ve věci tím, čím by se mohl brániti u rozhodčího soudu.
(Rozh. ze dne 3. června 1932, Rv I 687/32.)
Proti směnečným platebním příkazům na zaplacení 980,95, 2433, 2873 a 1509,15 šv. franků s přísl. namítla žalovaná firma, že strany učinily dohodu, jakž z korespondence vyplývá, že žalovaná jest oprávněna směnky dané žalující straně, třebaže zněly na švýcarské franky, propláceti v anglických librách a že žalující strana vzala na se risiko případných kursovních ztrát a diferencí a že se proplácení směnek mělo díti v kursu 1 £ = 215,22 šv. franků, takže sporné směnky byly poukazem —Čís. 11725 —
679
£ 693, 19, 11 úplně vyrovnány. Naproti tomu dovozovala žalující firma, že nebylo ujednáno proplácení směnek v librách při kursu 1 £ = 2522 šv. fr., za všech okolností a že žalobkyně převzala jen kursovní risiko angl. libry na zlaté paritě 25,22 oproti šv. franku a že tak učinila jen vzhledem na zlatý standart pro angl. libru, že žalovaná také vždy plnila své směnečné platební povinnosti ve švýcarských francích a teprve po zrušení zlaté měny anglické ze dne 21. září 1931 pokoušela se prolomiti tento postup, chtějíc poukázati žalobkyni znehodnocené libry papírové. Procesní soud prvé stolice směnečné platební příkazy zrušil, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Základ pro posouzení věci skýtají tyto dopisy: V dopisu ze dne 6. července 1929 poukazuje žalobkyně na podmínky švýcarské národní banky a prohlašuje, že může proto směnky jen tehdy dáti diskontovati, znějí-li na švýcarskou měnu, a žádá proto o zaslání obou akceptů na franky, projevuje však ochotu, nahraditi diferenci, bude-h v době splatnosti směnek kurs liber pod paritou 25,22. Dopisem ze dne 9. července 1929 projevuje žalovaná strana ochotu, vydávati příště (in Zufunft) směnky na švýcarské franky, avšak pod podmínkou, že jest jí volno opatřiti si fakturované peníze v anglických librách místo ve švýcarských francích a poukazuje k tomu, že bude míti asi efektivní anglickou měnu a utrpěla by kursovní ztrátu, kdyby jí nemohla použiti efektivně a musela krýti ve měně švýcarské, a ptá se, je-li žalobkyně srozuměna s tím, aby směnky byly vystaveny ve švýcarských francích, ale placení (Oberweisung) bylo eventuelně v librách šterlinků. S tímto navrženým způsobem prohlásila žalující strana souhlas dopisem ze dne 15. července 1929. I v odpovědi ze dne 27, července 1929 na dotaz žalované ze dne 24. července 1929 projevila žalobkyně ochotu, by místo směnečné sumy ve švýcarských francích byla protihodnota poukázána v librách. Z toho vyplývá a právem zjistil prvý soud, že se stala mezi stranami dohoda, podle níž žalovaná strana byla oprávněna platiti podle své vůle buď ve švýcarských francích neb v librách. O tom, že se tato dohoda děje za předpokladu trvání zlaté měny anglické, není nikde zmínky; bylo-li to předpokladem strany žalující, ostatně nikde zřejmě nevysloveným, bylo to jen motivem, který se však nedotýká platnosti dohody. Odvolání se žalující strany na § 880 obč. zák. není případné, poněvadž nejde o věc, která byla vzata z obchodu, a ani dovolávání se §§ 863, 914, 915 obč. zák. a čl. 278 a 279 obch. zák. nemůže vyvrátiti, že se ona dohoda stala a prokázati, že byla podmíněna trváním zlaté měny anglické. Ani o aliud tu nejde, nýbrž o touž měnu librovou, třebaže ne již zlatém podloženou a co do kursu sníženou. Neodůvodněný jest i názor žalující strany, že anglická libra = zlatá parita 25,22 šv. fr. smluvena byla jen pro fakturování, nikoli pro placení. To z dopisů výše uvedených nevyplývá, nýbrž mluví se v nich o placení (Uberweisung). Správně usuzuje soud prvé stolice, že žalobkyně převzala risiko za pokles liber proti šv. frankům tím, že připíše žalované k dobru dotyčnou skutečnou kursovní diferenci vzhledem k ujednanému vyúčtovacímu kursu 25,22 šv. fr. = 1 £. Risiko tu bylo vždy, poněvadž otřes měny třeba sebe pevněji konsolidované, nastati může a s ním také musí býti počítáno. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. —Čís. 11725 —
680
Důvody:
žalovaná vznesla v podstatě námitku, že směnky jsou zaplaceny, opírajíc ji o ujednání, že byla oprávněna vyplatiti směnky znějící na švýcarské franky v anglických, librách podle kursu 25,22' (1 libra za 25,22 švýc. franků) a že žalující firma vzala na sebe kursovní ztráty vyplývající z rozdílu ujednaného a běžného kursu, klesne-li libra pod ujednaný kurs, ale že ponechá'žalované k dobru, bude-li kurs liber vyšší, než ujednaný (zlatá parita). Ve sporu jde tedy o to, 1. zda jsou žalobní směnky zaplaceny částkou švýcarských franků, která odpovídala částce liber podle faktur, podle ujednaného kursu 25,22, či 2. zda může žalobkyně vymáhati doplatek přes ono ujednání. Zní-li směnka na určitou částku peněz, jest zaplacena teprve, když věřitel přijal jako placení částku peněz, na niž směnka zní. Podle § 1413 obč. zák. není věřitel povinen ani dlužník oprávněn dáti jako placení něco jiného, než je předmětem závazku. Předmětem směnečného závazku byly švýcarské franky. Podle § 33 směn. zák. jest platiti druhem peněz určeným ve směnce. Zní-li směnka na druh peněz, který není v platebním místě zákonnou měnou a neustanovil-li výstavce slovem »skutečně« (efektivně) nebo jiným podobným rčením, že má býti placeno druhem peněz, na směnce určeným, může býti placeno druhem peněz, který je běžný v místě platebním podle průměru kursu »peníze« a »zboží«, které měl druh peněz ve směnce určený posledně před platebním dnem na pražské burse. Ježto se přijetí směnek, z něhož jest žalováno, stalo v tuzemsku, jest závazek z něho plynoucí posuzovat! podle tuzemského práva (§ 91 směn. zák.). Nebylo popřeno, že na žalobní směnky nebyla splacena směneční valuta ve švýcarských francích, na které zněly, nýbrž valuta v anglických librách, odpovídající částce franků nikoli podle kursu v den splatnosti, nýbrž podle nižšího kursu 25,22, takže není sporno, že nebyly ve švýcarských francích splaceny částky, o něž je žalováno. Proto nelze míti za to, že směnky byly zaplaceny plnou hodnotou švýcarských franků, na něž zněly. Jiná jest ovšem otázka, zda žalobkyně přes to, že směnky nebyly plně vyplaceny, může plnou výplatu jejich žádati proti úmluvě o proplacení směnek, zda žalovaná firma může podlé § 87 směn. zák. namítati, že žalující firma vymáhá doplatek neprávem, protismluvně. V té příčině se žalovaná dovolává ujednání, učiněného v roku 1929 v dopisech ze dne 6., 9., 15., po případě v dopisech ze dne 24. a 27. července 1929 a 10. a 14. prosince 1929. V dopisech ze dne 6. července 1929 sděluje žalobkyně, že nemůže akcepty žalované, znějící na anglické libry, stejně jako dosavadní frankové akcepty diskontovati, ježto Národní banka švýcarská přijímá k eskontu jen směnky, znějící na švýcarskou valutu. Proto žalobkyně žádá, by jí žalovaná zaslala směnky na švýcarské franky. Aby žalovanou odškodnila za kursovní risiko, prohlásila, že v případě, bude-li kurs pod paritou (rozumět zlatou 25,22), že nahradí žalované rozdíl. Bude-li vyšší kurs, půjde zvýšení k dobru žalované. Podotýká se, že podle závěrečných listů prodáno bylo zboží za anglickou valutu. Na to žalovaná v dopise ze dne 9. července 1929 prohlásila, že vystaví směnky na švýcarské franky, vyhradila si však, že si může opatřiti fakturní částky místo ve švýcarských francích v librách, —Čís. 11725 —
681
bude-li se jí to hoditi. Je pravděpodobno, že bude míti anglické libry také v době splatnosti směnky a utrpěla by ztrátu na kursu, kdyby nemohla anglických peněz upotřebiti a musela krýti směnku měnou švýcarskou. Kdyby se žalobkyni nehodilo v době splatnosti poukázání anglických peněz, musela by proto svého času počítat! kursovní rozdíl. Ježto žalobkyně navrhla, že rozdíl ponese, zbývá jen, by žalobkyně svolila, zda souhlasí se způsobem, by směnky byly vystaveny ve švýcarských francích a poukázány libry, či, má-li se výplata díti skutečně ve švýcarských francích a žalovaná si má účtovati rozdíl. Na to v dopise ze dne 15. července 1929 žalobkyně prohlásila souhlas s tím, by směnky byly vystavovány ve švýcarských francích a jako úhrada svého času byly poukazovány také i libry, a že jest ochotna nésti rozdíl podle svého dopisu ze dne 6. července 1929. Kupní cena, kterou Směnky kryly, byla ujednána v anglické měně a proto podle oněch dopisů měla žalovaná tuto kupní cenu sice krýti směnkami ve švýcarské měně podle kursu 25,22, ale mohla platiti i v librách ujednanou kupní cenu a neměla nésti škodu z toho, kdyby anglická měna, kterou si opatří,-klesla pod paritu smluveného krytí ve měně švýcarské. Proto bylo ujednáno, že žalovaná může platiti v librách podle své vůli a žalobkyně nese újmu z tohoto způsobu placení. Z toho plyne, že podle úmyslu stran mělo risiko poklesu kursu anglické měny jíti na vrub žalobkyně a že žalovaná byla oprávněna platiti buď částkou liber podle faktury, nebo tolika švýcarskými franky, kolik odpovídalo anglickým librám podle faktury bez ohledu na kurs libry. Žalobkyně nebyla oprávněna požadovat! rozdíl podle dočasného kursu libry v době placení, Žádá-li tedy žalobkyně tento rozdíl tím způsobem, že uplatňuje směnky znějící na švýcarské franky v plné výši, činí tak neprávem a žalovaná jí právem namítá onu dohodu, jež je rozhodující skutečností pro tento spor. Přihlédne-li se s tohoto hlediska blíže k dovolacím vývodům, jimiž se uplatňují všecky dovolací důvody § 503 c. ř. s., lze k nim dodati toto: Nezáleží na tom, že při koupi směřoval úmysl stran k tomu, aby se každé z nich dostalo rovnocenného vzájemného plnění, neboť faktury zněly na anglické libry a tyto byly jen za účelem eskontu (viz dopis z 6. července 1929) převedeny na švýcarské franky. Hodnota zboží však zůstala vyslovena v anglických librách, na které zněly faktury jako na kupní cenu, a tato cena byla zaplacena. Při tom je lhostejno, že strany nepomýšlely na mimořádný pokles kursu anglické libry, neboť žalobkyně nemůže se jen z tohoto důvodu domáhati valorisace zvýšením smluvené kupní ceny, by tato vyrovnala se směnečné hodnotě švýcarských franků podle dnešního jich poměru k anglickým librám. Pro tento spor stačí, že to nebylo výslovně smluveno, a že úmyslem stran bylo usnadnění eskontu a nic jiného. Dovolatelka se neprávem dovolává toho, že převzala a chtěla převzíti jen risiko poklesu anglické libry na tehdejší zlaté paritě (jedna libra = 215,22 švýc. franků). Její neprojevený úmysl jest podle § 901 obč. zák. pouhou nerozhodnou pohnutkou. K úplnému vysvětlení věci nebylo potřeba prováděti důkaz směnkami, účty, uzávěrkami, korespondencí, obchodními knihami, svědky a znalci o úmyslu samé dovolatelky, jaký ona chtěla závazek převzíti a o tom, že žalovaná ve švýcarských francích platila. Tato okolnost není sporná a plyne z předložených listin, jaká —Čís. 11725 —
kupní cena byla ujednána, a také, jak bylo placeno. Úlmysl samé dovolatelky není rozhodný, an nebyl společným úmyslem obou stran. Dovolatelka má neprávem za to, že bylo smyslem dohody, že žalovaná je povinna proplácet! směnky ve švýcarských francích v plné částce. Z dopisů ze dne 9. a 15. července 1929 plyne, že se strany shodly na tom, že žalovaná může platiti také librami, t. j. částkou liber ujednanou podle faktury jako kupní cena, a že žalobkyni postihne rozdíl v kursu, takže zaplacením částky liber ve faktuře vytčené měla býti kupní cena považována za zaplacenou, aniž je žalovaná povinna doplatiti na smluvenou kupní cenu tolik anglických liber, by úhrnná částka rovnala se směnečné valutě vyslovené ve švýcarských francích podle kursu v den placení nebo doplatila přímo zbytek směnečné valuty ve švýcarských francích. Není správné, že se strany nedohodly. Ujednaly si, že žalovaná bude platiti v librách podle své vůle a že to půjde na vrub žalobkyně. V tom obě souhlasily. Odvolací soud se neocitá v rozporu se spisy, vycházeje z toho, ze se' strany o způsobu úhrady směnek shodly. Jde v podstatě o právní úsudek odvolacího soudu a ten jest správný. Dovolatelka snaží se vyvoditi nedostatek dohody a souhlasu z pouhého slovíčkářství nevystihujíc, že platem kupní ceny a úhradou směnek na krytí kupní ceny vystavených měl býti i plat v librách, a to částkami vyúčtovanými ve fakturách, ač směnky zněly jen na švýcarské franky, neboť tím měl býti umožněn eskont a neměla býti zvýšena kupní cena, při čemž riziko tohoto postupu měla nésti žalující firma. Protihodnotou v dopise ze dne 24. července 1929 byla zřejmě míněna protihodnota předem přesně smluvená, nikoli protihodnota podle běžného kursu v době placení, ježto jinak by proti úmyslu stran risiko kursovní nenesla žalobkyně. Tvrzení, že žalovaná, platíc po zrušení standardu anglickými librami, plnila aliud, není správné. Pokud dovolatelka tímto tvrzením míní předpoklad, že anglické papírové peníze byly v čase. smlouvy, t. j. r. 1929 plně zlatém kryté a volně za zlato v plné hodnotě vyměnitelné, nelze z toho vyvoditi, že anglické libry po zrušení standardu jsou jinou měnou, aliud. Šlo o pokles měny, nikoliv o zavedení jiné měny. Měla-li žalobkyně na mysli jen anglickou měnu zlatém podloženou, šlo o pohnutku na její straně, jež za jednání o způsobu výplaty kupní ceny fakturní nebyla vyslovena a proto ji jest považovat! za pouhou pohnutku podle § 901 obč. zák., jež nemá významu. Předpokládala-li to žalující firma, nedošel tento předpoklad výrazu v dopisech, jimiž dohoda o způsobu placení byla ujednána. Strany nemyslely patrně na změnu volné vyměnitelnosti anlických bankovek za zlato v plné výši. To pak jde na vrub dovolatelky, jejíž smluvní nárok zůstal tím nezměněn.
O přípustnosti právního pořadu správně nepříslušnosti řádných soudů, rozhodly nižší soudy souhlasně. Ovšem učinily tak jen v důvodech, nikoliv zvláštním formálním usnesením. Proto se Nejvyšší soud může s touto otázkou zabývati, aniž vadila v této věci pravoplatnost rozhodnutí nižších soudů a zásada vyslovená v § 528 c. ř. s. (srov. nál. čís. 3775 a 4517 sb. n. s.). Dovolatelce však nelze dáti za pravdu, že pořad práva není přípustným, správně, že věc jest odňata příslušnosti řádných soudů. Ujednání o rozhodčích nezakládá námitku nepřípustnosti pořadu práva, nýbrž námitku nepříslušnosti řádného soudu. K takové námitce nelze hleděti z úřad.u, nýbrž jen na námitku strany (srov. 4957, 6734 a 3510 sb. n. s.). Žalovaná však nevznesla tuto námitku. Žalobkyně, která sama podala žalobu u řádného soudu, nemůže se jeho nepříslušnosti dovolávati, protože se podáním žaloby u řádného soudu vzdala práva vznésti nárok na rozhodčí soud. Jenom žalované bylo volno namítati nepříslušnost řádného soudu. Ana tato námitka žalované nebyla učiněna, nelze k smlouvě o rozhodčím hleděti. Mínění dovolatelky zastávané ve sporu, že žalovaná v tomto sporu nemůže uplatniti námitkou ujednání o způsobu vyplácení směnek vydaných na kupní cenu, protože podle závěrečného listu o koupi byl příslušným k rozhodnutí sporu ze závěrečného listu rozhodčí soud a že proto o oné námitce jen tento může rozhodovat!, pohybují se jistě v bludném kruhu. Ana dovolatelka sama uplatnila svoje nároky .z koupě, třeba byly kryty směnkou u řádného soudu, nemůže žalované brániti, ana nevznesla námitku nepříslušnosti řádného soudu, by se nebránila ve věci tím, čím by se mohla brániti u soudu rozhodčího. Proto ani není třeba zabývati se tím, zda rozhodčímu soudu podléhají i nároky za směnek přijatých na krytí kupní ceny.