Čís. 11565.V otázce, zda nová žaloba jest totožná se žalobou právoplatně již rozhodnutou, jest hleděti k důvodu obou žalob. Nejde o rozepři rozsouzenou, opírána-li nová žaloba z části o okolnosti v prvé žalobě neuplatňované. Neměla-li rozluka manželství, jež byla před převratem vyslovena soudem tehdy uherským, pro tuzemsko platnost, zůstalo manželství jen rozvedeno a trvá dosud vyživovací povinnost manželova poskytovati manželce výživu upravená smírem. Předpisu § 19 rozl. zák. nelze použíti, jde-li o rozluku, jež se stala dříve, než vstoupil v platnost rozlukový zákon (ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Pokud nebyl smír mezi manžely o výživném, uzavřený před válkou, dotčen napotomní rozlukou manželství. Uzavírajíce smír o výživném před válkou nemohly strany předvídati pronikavou změnu hospodářských poměrů způsobenou světovou válkou. (Rozh. ze dne 14. dubna 1932, R II 90/32.) Smírem ze dne 9. září 1912 při rozvodu manželství od stolu a lože zavázal se manžel Václav H. platiti manželce Marii H-ové od 1. ledna 1913 měsíčně na výživném 50 K. Odstavec čtvrtý smíru zněl: »Manželé H-ovi prohlašují, že tímto smírem jsou jejich vzájemné majetkoprávní poměry tím způsobem uspořádány, že jeden manžel od druhého nemá nic k požadování.« Manželství H-ových bylo roku 1914 rozloučeno uherským soudem. Žalobou o niž tu jde, domáhala se Marie H-ová na Václavu H-ovi placení místo dosavadního výživného měsíčních 50 K výživného měsíčních 400 Kč, tvrdíc, že vyživovací příspěvek měsíčních 50 Kč dnešního dne vzhledem na změnu hospodářských poměrů od roku 1912, zejména na stoupnutí všech životních potřeb a pokles kupní ceny zlata v poválečné době nestačí ani na sebe menší výživu a domáhajíc se zvýšení výživného za předpokladu § 19 rozl. zák. jednak z důvodů změněných hospodářských poměrů, jednak také z důvodu, že vyživovací příspěvek neodpovídá dnešním příjmům a jmění žalovaného, jehož služební plat dosahuje ročně přibližně 100000 Kč kromě volného bytu, světla a topiva, při čemž žalovaný se má starati jen o jedno dítko, takže se jeho mohoucnost k placení od roku 1912 nepoměrně zvýšila. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Dohodu ze dne 9. září 1912, kterou jest považovati za smlouvu, která jen za souhlasu stran může býti změněna, jelikož smír neobsahuje výhrady, odpoután byl nárok žalobkyně na výživné od zákonitého vztahu k majetku a k příjmům manželovým, výše jeho majetku a jeho příjmu jest pro povahu a pro rozsah nároku, pokud se týče závazků nadále bez významu. Jeví se tudíž žaloba bezdůvodnou, neboť, může-li se manželka vzdáti nároku na výživné podle § 91 obč. zák. vůbec, jest připustiti, že spokojivši se s vyživovací, kvotou, nemá nárok na její zvýšení, ani za změněných poměrů majetkových a drahotních. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: V souzené právní rozepři ohlásil žalovaný při prvém roku námitku věci právoplatně rozhodnuté a provedl ji pak ve sporu poukazem na spisy krajského soudu Cg II 576/21, pokud se týče na rozsudek ze dne 9. ledna 1922 v těchto spisech se nacházející. Prvý soud nerozhodl o námitce ani zvláštním usnesením ani v napadeném rozsudku a vyslovil v důvodech rozsudku názor, že vzhledem na právní posouzení věci, podle něhož soud žalobní nárok neshledává odůvodněným, rozhodnutí o námitce odpadá. Tento postup příčí se jasnému ustanovení § 261 c. ř. s., jakož i zásadě, že soud ku pravoplatně rozhodnuté věci musí vždy přihlížeti i z úřadu a nesmí se ani pustiti do věci samé, pokud nebyly odstraněny všemožné pochybnosti, jež se v tomto ohledu vyskytly. Ač pochybený postup procesního soudu odvoláním nebyl napaden a ani strana ohlásivší námitku nežádala o dodatečné vyhotovení usnesení o námitce, musel se odvolací soud s otázkou věci rozsouzené zabývati (§ 240 c. ř. s.). Odvolací soud neshledává námitku odůvodněnou. Ovšem vychází ze spisu Cg II 576/21 najevo, že nynější žalobkyně dne 15. července 1921 na nynějšího žalovaného podala žalobu, jíž se domáhala zvýšení výživného ujednaného při rozvodu manželství stran podle protokolu ze dne 9. listopadu 1912, podle něhož se manžel Václav H. zavázal, že poskytne své manželce Marii H-ové výživné 50 Kč měsíčně. Tehdejší žalobkyně odůvodnila žalobní prosbu katastrofální změnou hospodářských poměrů a zvláště nastalou a nepředvídatelnou drahotou, žádavši zvýšení výživného z 50 Kč na 400 Kč měsíčně. Tato žaloba byla rozsudkem ze dne 9. ledna 1922 Cg II 576/21 právoplatně zamítnuta a v odůvodnění vysloveno, že smír bez výhrady uzavřený nelze měniti co do závazků jím převzatých. Nynější žalobou domáhá se Marie H-ová na svém manželi Václavu H-ovi opět toho, by jí místo výživného 50 Kč měsíčně ujednaného smírem platil měsíčně výživné 400 Kč, avšak neopírá tuto žádost jen o rozvod manželství, nýbrž i o to, že manželství stran bylo v roce 1914 rozloučeno; dále uvádí v žalobě jakož i v doplnění žalobního přednesu důležité změny, jež nastaly v poměrech obou stran teprve po žalobě o zvýšení výživného, totiž značné zvýšení manželových, příjmů, smrt otce žalobkyně, že otec pozbyl svého velkého jmění a žalobkyně že tím pozbyla naději na bohaté dědictví, že odpadnutím jeho pense pozbyla svého živitele a pod. Již z toho, co dosud probráno, jest zřejmo, že v souzeném případě chybí předpoklad pro to, by mohlo býti mluveno o pravoplatně rozsouzené věci, ježto není tu úplné totožnosti věci - nehledíc ani k tomu, že jde o výživné, tedy o nárok postupem času se opětující a vždy znovu se utvořivší a že tedy nemůže býti žalobkyni odpíráno právo domáhati se soudního výroku o tom, zda jest nyní vzhledem na změněné poměry její nárok na zvýšení oprávněn, čili nic. První soud nezjistil, zda manželství stran bylo rozloučeno, či jen rozvedeno, ač tato okolnost má význam pro řešení sporu. Manželství stran bylo, jak není sporno, dávno před účinností rozlukového zákona čís. 320/1919 od stolu a lože rozvedeno a tehdy uspořádali si-manželé majetkové poměry shodnou vůlí. Bylo-li manželství později rozloučeno, má manželka podle § 19 cit. zák. nárok na novou úpravu majetkových poměrů z důležitých důvodů bez ohledu k tomu, že se dřívější úprava stala smírem (sb. n. s. čís. 695, 1915). V tomto ohledu tvrdil žalovaný, že se stal před válkou uherským státním občanem a že jako takový dosáhl v Uhrách rozluky, načež vstoupil v nové manželství; nyní že je občanem československým, ježto se obec S. stala po převratu s ostatním Slovenskem součástí republiky Československé. Žalobkyně poukazuje k tomu, že manželství stran jest rozloučeno, což prý vychází z matriky farního úřadu, připomíná však, že poznámka ta je částečně nesprávná, ježto tam udáno, že žalobkyně byla občankou Uherského království, kdežto až do převratu prý byla nepřetržitě rakouskou a pak čsl. občankou. Ježto se soud s těmito otázkami nezabýval, trpí řízení prvé stolice podstatnými vadami po rozumu § 496 čís. 2 c. ř. s. Bylo na prvém soudě, by přesně zjistil náboženství, jakož i domovské právo a státní občanství manželů, v době rozvodu. Měl-li žalovaný státní občanství rakouské a jeho manželka (žalobkyně), jsouc s ním rozvedena, podržela podle § 11 zák. o domovském právu čís. 105/63 v území historických zemí nynější Československé republiky domovské právo i po tom, když její rozvedený manžel nabyl uherského státního občanství, podržela nutně i státní občanství domovským právem zmístěné. Pakli tomu tak, byla rozluka v Uhrách vázána co do své účinnosti pro tehdejší rakouské a tím pro nynější československé území historických zemí na předpis § 4 obč. zák. a jest neplatná, ježto se stala proti předpisu zákona v území tom platného. Pakli manželství stran nebylo rozloučeno, nýbrž jen rozvedeno, jest za to míti, že přes to, že ve smíru o výživném manželky bylo dohodnuto, že vyživovací příspěvek navždy má zůstati stálý, příspěvky nemají podléhati ani zvýšení ani snížení, smír jest uzavřen s výhradou »rebus sic stantibus«. Ovšem nemůže býti pochybnosti o tom, že manželství jest podle občanského zákona soukromou smlouvou občanskou a že nárok na její plnění, zejména i nárok na výživné jest právem soukromým, následkem čehož se mohou manželé těchto nároků podle své vůle vzdáti. V souzeném případě ujednaly tedy strany ohledně příspěvků na výživné smír po rozumu § 1380 obč. zák. Co do takových smírů platí však ustanovení poslední věty § 1389 obč. zák. V případě, o kterýž tu jde, uzavřely strany smír v roce 1912 a netřeba se o tom šířiti, že tehdy nemohly předvídali možnost světové války a změny drahotních poměrů v té pronikavé míře, jak skutečně nastala, a jaké a jak dalekosáhlé a dlouhotrvající budou následky války. Kdyby se mělo uznati, že v tomto případě neplatí výhrada rébus sic stantibus, pozbyla by vůbec smyslu poslední věta § 1389 obč. zák. a byla by zbytečná (viz rozh. n. s. 1007, 2527, 7875, 4839 a jiné). První soud, vycházeje z odchylného právního názoru, nezabýval se přednesem stran o změně poměrů po smíru, zvláště po rozsudku Cg II 576/21 a neprovedl v tomto ohledu nabízené důkazy (§ 496 čís. 3 c. ř. s.). Bude zejména třeba zjistiti, zdá otec žalobkyně skutečně následkem živelní katastrofy světovou válkou vyvolané ztratil velké jmění, zda žalobkyně tím pozbyla naději na bohaté dědictví a na zaopatření, zda po smrti otcově ztratila též účast na jeho pensijních nárocích a pozbyla takto jediného živitele, zda manželovy příjmy jsou nyní nepřiměřeně větší než v době rozsudku a zda žalobkyně nemá dostatečné vlastní jmění pokud se týče příjmy vystačující k výživě. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:Odvolací soud rozřešil správně otázku, zda tomuto sporu vadí překážka rozsouzené rozepře rozsudkem krajského soudu z 9. ledna 1922 Cg II 576/21, Pokud jde o to, zda je nová žaloba totožná se žalobou právomocně již rozhodnutou, jest hleděti k důvodu obou žalob, neboť žaloby mezi týmiž osobami o totéž mohou spočívati na různém důvodu, takže žalobě na jiném důvodu vybudované právní moc dřívější žaloby nepřekáží (Hora, civ. pr. proc. II str. 416). Odvolací soud správně uvedl ve svém usnesení, že žalobkyně opírá novou žalobu z části i o skutečnosti v první žalobě neuplatňované. Nelze proto v souzeném sporu mluviti o překážce pravoplatně rozsouzené rozepře. Ve věci samé lze stěžovateli jen potud přisvědčiti, pokud namítá, že není třeba v souzeném sporu řešiti otázku, zda manželství stran bylo rozloučeno. To však nikoliv z důvodů stěžovatelem uváděných — že totiž otázka ta jest prý již kladně zodpověděna souhlasným přednesem stran — nýbrž proto, že její zodpovědění jest pro výsledek sporu nerozhodné. V případě, že rozluka manželství stran, která byla vyslovena před převratem soudem tehdy uherským, nemá pro tuzemsko platnost, takže k ní nelze přihlížeti, zůstalo manželství jen rozvedeno a trvá proto dosud zákonná povinnost žalovaného poskytovati výživu žalobkyni upravenou smírem ze dne 9. září 1912. Pakliže však rozluka manželství stran má platnost nyní i pro tuzemsko, nemůže se sice žalobkyně dovolávati ustanovení § 19 rozl. zák. čís. 320/1919, poněvadž tento předpis předpokládá rozluku podle tohoto zákona a nelze jej vztahovati na rozluku, která se stala dříve, než tento zákon vstoupil v platnost. Avšak rozlukou nebyla dotčena platnost smíru a v něm ustanoveného závazku žalovaného platiti žalobkyni na výživné příspěvek. Neboť úmysl stran, uzavírajících smír, byl zřejmě ten, že žalovaný mel býti povinen platiti své manželce výživné, dokud bude živa nebo dokud se neprovdá. Vždyť strany mohly tehdy počítati jen s právním řádem státu, ve kterém smír uzavíraly, a nemohly míti na mysli zákonodárství jiná, takže nemohly počítati ani s tím, že snad manželství později rozlukou podle práva uherského může býti rozloučeno. Že strany smíru tak rozuměly, patrno z toho, že žalovaný svůj závazek ze smíru plnil na dále i po rozluce. Jde tedy jen o výklad smíru po té stránce, zda byl ujednán s výhradou »rebus sic stantibus«, a o další otázku, zda nastaly okolnosti, které odůvodňují podstatnou změnu poměrů a tím i změnu závazku smírem stanoveného. Odvolací soud posoudil po této stránce v souhlase s ustálenou judikaturou věc správně s hlediska §§ 1380, 1389 obč. zák. a stačí proto v tomto směru odkázati na odůvodnění napadeného usnesení, s kterým jest souhlasiti i v tom, že strany při uzavírání smíru v roce 1912 nemohly předvídati pronikavou změnu hospodářských poměrů způsobenou světovou válkou.