Čís. 11579.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.).
Bytu bylo »použito k účelu, pro který byla výpověď povolena« (§ 1 odst. 3 zák.), nastěhovala-li se do něho osoba, jejíž potřeba bytu byla důvodem pro souhlas k výpovědi. Nestačí, že se oprávněná osoba nastěhovala v určené době do domu, v němž byl pro ni uvolněn byt, a že v domě tom bydlí, aniž stačí, že se ona osoba nevzdala nároku na byt.
Slova »po uprázdnění« značí, že se vypovězený nájemník skutečně z bytu vystěhoval, nikoliv ukončení nájemního poměru vypovězeného nájemníka, po případě konec lhůty stanovené v usnesení o výpovědi.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1932, Rv I 578/32.)
Žalovaná, majitelka domu, vymohla si soudní schválení výpovědi žalobce z bytu ve svém domě, ježto bytu potřebuje nutně pro svou dceru. Žalobce se z bytu vystěhoval dne 21. června 1931. Dcera žalované se však nenastěhovala do bytu, obývaného dříve žalobcem, nýbrž do jiného bytu v domě žalované. Žalobě, jíž se domáhal žalobce na žalované znovu- pronajetí onoho bytu, bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobou, o níž jde, domáhá se žalobce jako nájemce na žalované jako na pronajímatelce splnění povinnosti, uložené jí ohledně znovupronajmutí bytu v § 1 odst. (3) zákona ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. Jde proto o výklad tohoto ustanovení zákona, zejména o výklad toho, co značí slova »nebude-li jích do čtyř neděl po uprázdnění použito k účelu, pro který byla výpověď povolena«. Podle § 6 obč. zák. nesmí býti zákonu pří jeho používání dáván jiný smysl, než vyplývá z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova. Přihlíží-li se k této zásadě, lze slovům »nebude-li jich použito k účelu, pro který byla výpověď povolena« dáti jen ten smysl, že se osoba, jejíž potřeba bytu byla důvodem, pro připuštění výpovědi, nenastěhovala do bytu. Neboť o použití bytu lze ve smyslu zákona mluviti jen, když se osoba, pro niž byl byt uvolněn, skutečně do bytu nastěhovala, ježto jen tehdy ho skutečně používá. Nestačí proto, mělo-li býti vyhověno zákonu, že se oprávněná osoba, dcera žalované, nastěhovala v určené době do domu, v němž byl pro ni uvolněn byt, a že v domě tom bydlí, aniž stačí, že se ona osoba nevzdala nároku na uvedený byt. Zákonu mohlo býti vyhověno jen, kdyby se byla dcera žalované v době zákonem stanovené také skutečně nastěhovala do bytu pro ni uvolněného. Že tomu tak bylo, žalovaná ani netvrdí, a uvádí naopak v dovolání, že si oprávněná osoba, její dcera, v zájmu majitelky domu prozatím jinak pomohla. Pokud jde o dobu, od níž jest počítati lhůtu čtyř neděl, značí slova »po uprázdnění« podle smyslu zákona okamžik, kdy se vypovězený nájemník skutečně z bytu vystěhoval, neboť jen v tom případě jest byt uprázdněn. Okamžikem tím byl podle zjištění nižších soudů 21. červen 1931. Naproti tomu není v zákoně opory pro názor dovolatelky, že lze dobu tu nejvýše počítati ode dne ukončení nájemního poměru žalobce, po případě teprve od konce lhůty stanovené v usnesení o výpovědi.

Citace:

č. 11579. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 471-472.