Čís. 11760.Zřízení pozůstalostního inventáře, předepsané zákonem, musí se státi co nejdříve. Tomu nevadí, že se vedou spory o podstatnou část jmění pozůstalosti a o hodnotné pasivum pozůstalosti.Souhlasná usnesení nižších soudů, jimiž bylo dědici uloženo, by si sám zřídil inventář, a dána mu k tomu cíli lhůta, jsou v rozporu se zákonem.(Rozh. ze dne 18. června 1932, R I 430/32.)V pozůstalostní věci po Václavu F-ovi pozůstalostní soud 1. zamítl žádost dědičky Marie F-ové, by sepis inventáře byl odložen až do právoplatného vyřízení sporu Ck III a 317/31 o pozemky, připsané knihovně dosud Josefu a Anně F-ovým; 2. k sepisu inventáře, který dědička sama opatří, a k předložení dědických výkazů stanovil lhůtu do konce dubna 1932. Důvody: Ad 1. Není důvodu, aby pozůstalostní řízení bylo protahováno, až bude sporná věc vyřízena, protože spor za nynější přetíženosti soudu může býti nevyřízen ještě po několik let. Strana nebude nijak zkrácena, protože pozemky, o něž se vede spor, bude-li uznáno, že náležely polovicí zůstaviteli, budou pak odevzdány jako dodatně na jevo vyšlé jmění. Ad 2. V důvodech rozhodnutí projevil krajský soud názor, že dědička může sama opatřiti sepis inventáře. Tento soud byl jiného názoru, jest však podle § 44 nesp. říz. názorem opravné stolice vázán, připojuje se proto k němu a určil dědičce lhůtu k sepisu inventáře a k předložení dědických výkazů do konce dubna 1932. Rekursní soud k rekursu Marie F-ové napadené usnesení potvrdil. Důvody: Stěžovatelka brání se proti tomu. by již nyní byl sepsán pozůstalostní inventář, ježto toho času nelze ho poříditi úplně pro nevyjasněnost poměru při některých majetnostech a závazcích. To není důvodem k žádanému odkladu sepisu inventáře, ostatně již započatého. Podle § 104 nesp. říz. zřizuje se inventář i tehdy, když poměry ohledně některých předmětů nejsou ještě vyjasněny, a jest tam předpis, jak si tu počínati. Podle § 136 nesp. říz. sporné, přihlášené pohledávky nejsou projednání pozůstalosti na překážku a odkáží se na pořad práva. Podle § 151 nesp. říz. má soud pozůstalostní postupovati bez nepotřebné ztráty času. Podle § 179 nesp. říz. lze odevzdati pozůstalost, i když tu jest možnost, že se vyskytne ještě dodatečné jmění. Napadené usnesení jest tedy správné a stížnost na usnesení to jako nedůvodná zůstala proto bez úspěchu. Dokládá se, že zdejší rekursní usnesení ze dne 26. ledna 1932 neobsahuje a bez předbíhání rozhodnutí prvého soudu obsahovati nemohlo určitý právní názor o tom, zda sepis inventáře může opatřiti dědička, či zda zřízení jeho je vyhraženo soudu.Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, pokud směřoval proti usnesení rekursního soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení prvého soudu v bodu 1., vyslovujícím, že se zamítá žádost dědičky Marie F-ové, by sepis inventáře byl odložen až do právoplatného vyřízení sporu C III 317/31; — naproti tomu k dovolacímu rekursu zrušil napadené usnesení, pokud jím bylo potvrzeno usnesení prvého soudu v bodu 2., vyslovujícím, že se k sepsání inventáře, který opatří dědička sama, a ku předložení dědických výkazů stanoví lhůta do konce dubna 1932; zároveň zrušil v tomto bodu i usnesení prvého soudu a tomuto soudu uložil, by dále po zákonu jednal.Důvody:Pokud jde o otázku, řešenou napadeným usnesením v souhlasu s usnesením prvého soudu pod bodem 1. tohoto usnesení, netrpí, jak zjistil nejvyšší soud, přezkoumav spisy, usnesení rekursního soudu žádnou z vad vytčených v § 46 zákona čís. 100/1931 sb. z. a. n. K vývodům dovolacího rekursu stačí podotknouti, že se musí zřízení inventáře, je-li jeho zřízení předepsáno zákonem (§ 92 nesp. pat.), státi co nejdříve, jakž plyne zřejmě z účelu inventáře, vyznačeného v § 97 nesp. pat., neboť, čím delší doba uplyne od smrti zůstavitele, tím obtížnější jest dosažení tohoto účelu. Okolnost, že se vedou, jak tvrdí dovolací rekurs, spory i o podstatnou část stavu jmění, i o hodnotné pasivum pozůstalosti, nepřekáží nikterak zřízení soupisu pozůstalostního jmění, ježto o tom, zda má býti majetkový kus zařazen do soupisu, rozhoduje pozůstalostní soud z úřadu a pro otázku dluhů jest pro soud rozhodným uznání dědicem, jímž jest v tomto případě jen stěžovatelka. Nebylo proto v tomto směru dovolacímu rekursu vyhověno.Jiná jest však otázka, kdo má zříditi inventář. V této příčině vyslovil nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 10 417 sb. n. s., že sepsání inventáře nenáleží k oněm úkonům, jež si dědici podle § 29 třetí odstavec nesp. pat. mohou obstarati sami. Potvrdil-li tedy rekursní soud usnesení prvého soudu ve výroku, jímž bylo stěžovatelce jako dědičce uloženo. by, sama opatřila inventář, a dána ji k tomu cíli lhůta do konce dubna 1932, byly tím porušeny předpisy o zřízení soupisu (§ 802 obč. zák. a §§ 92 až 110 nesp. pat.), jež jsou svou povahou předpisy velícími a jichž zachováni nelze se účinně vzdáti (§ 43 odstavec čtvrtý zák. čís. 100/1931 sb. zák. a n.). Bylo se proto v tomto směru k dovolacímu rekursu podle 46 odstavec druhý a třetí a § 43 odstavec třetí zák. čís. 100/1931 sb. z. a n. usnésti, jak se stalo.