Čís. 11636.

Složil-li nájemce jistotu v hotovosti nebo ve vkladní knížce, jest pronajimatel nejen oprávněn, nýbrž i povinen učiniti se po skončení nájmu zaplacena z jistoty (dáti si jistotu odpočísti od své pohledávky).
(Rozh. ze dne 4. května 1932, Rv I 487/31.) '528
— Čís. 11636 —
Proti žalobě pronajímatelky o zaplacení činže namítl žalovaný nájemce započtením vzájemnou pohledávku na vrácení jistoty, uložené na vkladní knížce. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud uvedl co do vzájemné pohledávky namítané započtením v důvodech: Odvolatel se snaží obhájí ti názor, že zřídil jistotu odevzdáním hotových peněz a že má tudíž nárok na vrácení jistoty v penězích, kterýžto nárok jest ve smyslu § 1438 obč. zák. plně započítatelný. Podle názoru odvolatele jest prý pro jeho poměr k žalobkyni zcela lhostejné, že žalobkyně, pokud se týče její zmocněnec a zeť Václav J. 3000 Kč složených jako jistota uložili na vkladní knížku banky Ž. V tom však se odvolatel mýlí. Bylo by snad lze dáti mu za pravdu, kdyby při ukládání peněz na knížku nebyl sám nijak působil. Avšak na základě výpovědi svědka Václava J-a jest prokázáno, že 3000 Kč bylo uloženo na knížku vinkulovanou heslem, které nezná ani žalobkyně ani Václav J. Toto tvrzení žalovaný při svém výslechu ani nevyvracel, ani nepopřel. Z toho však jest učiniti závěr, že jest jistota žalovaného složena na vkladní knížku vinkulovanou heslem, a tím pozbyla povahu vzájemné pohledávky započítatelné, to tím více, any 3000 Kč měly sloužiti jako jistota za splnění smluvních podmínek, což se dosud nestalo, tak že ani nárok na vrácení obnosu 3000 Kč není dosud splatný. Uznal-li procesní soud, že vzájemná pohledávka z titulu jistoty není po právu, posoudil věc po právní stránce správně.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Podle zjištění odvolacího soudu zřídil žalovaný jistotu tím způsobem, že zmocněnci žalobkyně Václavu J-ovi odevzdal v hotovosti 3000 Kč, které Václav J. uložil na vkladní knížku banky Ž.; podle opisu smlouvy nájemní, uznaného za pravý, stalo se to se svolením žalovaného. Z toho ovšem výkladem podle § 914 obč. zák. jest souditi, že podle úmyslu obou stran jistotou měla býti vkladní knížka, na niž byly peníze uloženy, a že žalovaný měl nárok, by mu po skončení nájmu a splnění všech jeho povinností ze smlouvy byla vydána vkladní knížka, nikoli hotovost, a že žalovaného stíhalo nebezpečenství spojené se vkladem. Přes to však z toho nelze dovozovati, jak činí odvolací soud, že započtení jest pro nestejnorodost pohledávek a i z toho důvodu vyloučeno, že žalovaný nesplnil ještě všecky smluvní podmínky. Složení jistoty v hotovosti nebo ve vkladní knížce, jež umožňuje opatřiti si vybráním vkladu hotovost, vykládati jest podle § 914 obč. zák. v ten rozum, že ten, kdo jistotu přijal, započte po skončení nájemního poměru hotovost nebo vklad na svou pohledávku, která mu bude v tu dobu příslušeti; jistota tedy v uvedených případech nezáleží jen v zadržovacím právu nebo ve zřízení práva zástavního; oprávněný pak není jen oprávněn učiniti se zaplacena z jistoty, nýbrž jest k tomu i povinen; nemělo by smyslu a nelze míti za to, že vůle stran směřovala k tomu, by ten, kdo jistotu řečeného způsobu přijal, byl jen oprávněn učiniti se z ní zaplacena a mohl tedy přes to, že má hotovost nebo vkladní knížku v ruce a ze vkladní knížky může si hotovost kdykoli vybrati, vymáhati na svém smluvníku celou pohledávku bez odečtení a teprve po úplném zaplacení vrátiti mu hotovost nebo vkladní knížku; jest přirozeno a očividno, že strany zamýšlely, by se věřitel mající jistotu učinil zaplacena .způsobem nejjednodušším, totiž přímým podržením hotovosti nebo vybráním vkladu. Povinnost tuto měla v souzeném případě i žalobkyně, a nevadí, že knížka byla vinkulována, ano bylo heslo jejímu zmocněnci sděleno a tak jí dána možnost vklad vybrati. Na věci nic nemění, že žalobkyně (její zmocněnec) heslo zapomněl; důsledky toho jdou na vrub strany žalující a nemůže je převaliti na dovolatele, nýbrž žalující musí si vklad na knížku uložený od své pohledávky dáti odečísti a sama zaříditi, čehož třeba, by jí byl vklad vyplacen. Dovolatel tedy právem dovozuje, že vklad měl býti od pohledávky strany žalující odečten a dovolatel odsouzen jen k zaplacení zbytku. Nepřekáží, že snad dovolatel nesouhlasil, by si žalující strana vklad odečetla od své pohledávky; žalující byla k odečtení oprávněna a jeho nesouhlas byl se zřetelem k tomu, co shora uvedeno, právně bezvýznamný; ostatně nesouhlas ten zanikl tím, že dovolatel za sporu sám namítl započtení.

Citace:

Čís. 11636.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 555-557.