— Čís. 11524 —
341
Čís. 11524.
Postupem prvého soudu, jenž při změně soudce (senátu) neopakoval důkazy provedené před tím přímo před soudem, nýbrž se spokojil s přečtením protokolů, jakož i opomenutím odvolacího soudu zjednati nápravu byla porušena zásada bezprostřednosti (§ 412 c. ř. s.), kterážto vada (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) nemohla býtí zahlazena ani opomenutím výtky podle § 196 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1932, Rv I 2278/31)
Žalobu o zrušení a o neplatnost smlouvy oba nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacích důvodů § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. Pod dovolacím důvodem podle § 503 čís. 4 c. ř. s. vytýká dovolání především, že nebylo šetřeno zásady bezprostřednosti a ústností ani v řízení první stolice, první rozsudek vynesl nový soudce, správně senát, který nebyl přítomen celému řízení, ani v řízení odvolacím, an odvolací soud přes tutéž výtku odvolání neopakoval důkazy, aspoň nejhlavnějšími svědky. Výtka je opodstatněna. Je pravda, že senát, vynesší první rozsudek, neopakoval důkaz ani svědky ani stranami procesním soudem již před tím vyslechnutými jeho předchůdci v projednávání tohoto sporu, nýbrž spokojil se s přečtením protokolů, a to za souhlasu obou stran, jak je v protokolu výslovně zjištěno, a doplniv řízení jen výslechem dosud nevyslechnuté spolužalobkyně Františky Š-ové. Postupem tím, jakož i opomenutím odvolacího soudu zjednati nápravu, byla však porušena zásada bezprostřednosti vyslovené v § 412 c. ř. s., kterážto vada nemohla býti zahlazena ani opomenutím výtky podle § 196 c. ř. s., neboť jde o předpis, jehož šetření nemůže se strana účinně vzdáti (§ 412 druhý odstavec a § 196 druhý odst. c. ř. s.). Nejde sice o důvod nesprávného právního posouzení věci, avšak byla tím způsobena vadnost řízení podle § 503 čís. 2 c. ř. s. Vada tato byla s to, by zamezila úplně vysvětlení a důkladné posouzení rozepře, ani nižší soudy řešily otázku pro spor rozhodnou, jaká byla vůle stran při smlouvě ze dne 30. června 1928 a zda směřovala k ujednání smlouvy vážné či jen na oko, téměř výhradně volným uvažováním výpovědí stran jako takových a výpovědí svědků. Musilo proto býti vyhověno dovolání již z tohoto důvodu, aniž bylo třeba obírati se s ostatními dovolacími důvody uplatňovanými s hlediska § 503 čís. 3 a 4 c. ř. s. a rozhodnouti, jak výše uvedeno.