Čís. 11317
Nárok na započtení služby ztrávené v československých legiích (zákon ze dne 24. července 1919, čís. 462 sb. z. a n.) přísluší jen legionářům, kteří jsou ve službě státní nebo veřejné nebo ve službě závodů a podniků státem podporovaných a zaručených. Ustanovení tohoto zákona nelze ani obdbbně použiti, byl-li legionář zaměstnán v podniku, jež nebyl ani podnikem státním ani státem podporovaným.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1932, Rv II 817/30.)
Žalobkyně se domáhala na žalované společnosti moravských místních drah v Moravské Ostravě náhrady škody, která prý jí vznikla tím, že jí nebyl přiznán nárok na vdovskou pensi po jejím zesnulém manželu Ladislavu F-ovi podle § 20 stanov pensijního ústavu soukromých drah v Brně. Zavinění žalované společností spatřovala žalobkyně v tom, že žalovaná neohlásila pensijnímu ústavu, ač k tomu byla povinna podle zákona, že její manžel byl legionářem, by mu mohla bytí započtena legionářská léta do pensijní doby. Procesní soud prvé stolice uznal částečně podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: Pro posouzení žalobního nároku jsou především rozhodnými předpisy stanov pensijního ústavu soukromých drah v Brně, vydaných výnosem ministerstva železnic ze dne 19. září 1922, čís. 13598. Podle § 20 stanov má nárok na vdovskou pensi vdova po pensistovi nebo po zaměstnanci, který byl nejméně deset skutečných nebo započtených let členem pensijního ústavu; vdově po zaměstnanci, který měl více než pět skutečných, ale méně než deset skutečných nebo započtených let, náleží pense o jednu třetinu menší než pense příslušející po deseti skutečných nebo započtených letech. O započtení dřívější doby pojednává § 10 stanov. V souzeném případě jest nesporné, že manžel žalobkyně Ladislav F. neměl ani pět skutečných let členství v pensijním ústavu, neboť byl jeho členem jen 36 měsíců. Uváží-li se dále, že i započtení dřívější služební doby do doby členství pensijního ústavu může býti povoleno podle § 10 odstavce 5. stanov jen zaměstnancům, kteří již aspoň pět roků jsou členy společenstevního pensijního ústavu, a to jen za stanovený doplatek, plyne z toho, že Ladislav F., an byl členem pensijního ústavu, jen 36 měsíců, neměl vůbec možnost, zakoupiti si započtení případné dřívější doby služební podle § 10 odstavce 5 stanov, a že tuto možnost neměla z téhož důvodu ani žalovaná společnost. Žalobkyně marně se dovolává ustanovení zákona ze dne 24. července 1919, čís. 462 sb. z. a n., snažíc se z něho dovoditi, že její manžel mel jako legionář nárok, by mu byla legionářská léta započtena do služební doby u žalované společnosti a tudíž i do doby jeho členství v pensíjním ústavu. Již odvolací soud vyložil ve shodě se zákonem čís. 462/1919, že nárok na započtení služby ztrávené v československých legiích přísluší jen legionářům, kteří jsou ve službě státní nebo veřejné nebo ve službě závodů a podniků státem podporovaných a zaručených. Nižší soudy zjistily, že žalovaná společnost není takovým závodem anebo podnikem, takže Ladislav F. neměl proti ní nárok na započtení legionářských let do doby služební. Neměl-li tento nárok, nebyla žalovaná společnost povinna, hlásiti pensijnímu ústavu bezvýznamnou skutečnost, že Ladislav F. byl legionářem. Z nehlášení legionářských let Ladislava F-a pensijními ústavu nemohla tedy pro žalobkyni vzniknouti škoda při rozhodování o jejím nároku na vdovskou pensi a její žaloba byla právem zamítnuta. Žalobní nárok nebyl opřen o to, že se žalovaná společnost Ladislavu F-ovi zavázala, že se postará o započtení jeho legionářských let a že svému závazku nedostála. Než i kdyby byl žalobní nárok opřen o to, že se žalovaná společnost zavázala Ladislavu F-o-vi, že se postará o započtení jeho legionářských let, že však tomuto závazku nedostála, nemohlo by to vésti k jinému výsledku a prospěti žalobkyni, poněvadž, jak výše dolíčeno, nebyl Ladislav F. členem penšijního ústavu pět let, jichž je třeba podle § 10 odst. 5 stanov pro započtení dřívější služební doby zaměstnancovy, a poněvadž zákona ze dne 24. července 1919, čís. 462 sb. z. a n., jehož obdobného použíti se žalobkyně dovolává a který se vztahuje jen na legionáře ve službě státní nebo veřejné, anebo v závodech a podnicích státem podporovaných a zaručených, nelze jako zákona zvláštního, platícího jen pro legionáře ve službách právě vytčených, použíti ani obdobně v souzeném případě, an podnik žalobkyně, u níž byl zemřelý Ladislav F. zaměstnán, nebyl ani podnikem státním ani státem podporovaným.
Citace:
Čís. 11317. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 46-47.