— Čís. 11691—
622
Čís. 11691.
Předpis § 10 vyr. řádu z roku 1914 nebrání, by tuzemský věřitel nenabyl soudcovského zástavního práva na věcech (na pohledávkách) náležejících polskému státnímu příslušníku, jež jsou v tuzemsku, třebaže bylo o jmění tohoto polského státního příslušníka zahájeno v Polsku vyrovnací řízení.
(Rozh. ze dne 21. května 1932, R II 272/31.)
K návrhu tuzemce povolil soud prvé stolice proti akciové společnosti v Bílsku (v Polsku) zajišťovací exekuci zabavením pohledávek dlužníka za tuzemskými poddlužníky. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Stížnost jest opodstatněna. Mezi stranami není sporno, že usnesením krajského soudu v Cieszyně ze dne 23. února 1931 bylo o jmění žalované strany zahájeno soudní vyrovnací řízení. Podle sdělení ministerstva spravedlnosti čís. 32 publikovaného ve věstníku tohoto ministerstva v roce 1924 jest pokládati vzájemnost podle § 58 konkursního řádu a § 28 vyrovnávacího řádu resp. § 71 zák. ČI. XVII 1881 a § 67 nař. čís. 4070/1915 za zajištěnu také proti republice Polské. Bylo tudíž při rozhodování o návrhu přihlížeti k ustanovení § 10 vyrovnávacího řádu, podle něhož po zahájení tohoto řízení nelze pro pohledávku za dlužníkem na jeho věcech nabýti soudcovského práva zástavního neb uspokojovacího vůbec.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Jde o řešení otázky, zda brání § 10 vyr. ř. z roku 1914, by tuzemský věřitel nabyl soudcovského práva zástavního na věcech (pohledávkách) náležejících polskému státnímu příslušníku, jež jsou v tuzemsku, bylo-li o jmění tohoto polského státního příslušníka zahájeno v Polsku vyrovnací řízení. Podle zásad mezinárodního práva soukromého nemá cizozemské vyrovnací řízení v tuzemsku zásadně žádných účinků (srovnej Walker, Internationales Privatrecht z roku 1926 str. 448). § 28 vyr. řádu (z roku 1914) praví ovšem, že cizozemští věřitelé mají stejná práva jako věřitelé zdejší, je-li zaručena vzájemnost a pokud ze státních smluv nebo z prohlášení vlád v říšském zákoníku (nyní ve sbírce zákonů a nařízení) vyhlášených, nevyplývá nic jiného. Státních smluv mezi republikou Československou a republikou Polskou, které by upravovaly spornou otázku, není. Naproti tomu jest pokládati podle sdělení ministerstva spravedlnosti (sdělení čís. 32 ve věstníku min. sprav, z roku 1924) vzájemnost ve smyslu § 28 vyr. ř. za zajištěnu mimo jiné i proti Polsku. Tím není však vysloveno nic jiného, než že ve vyrovnacím řízení zahájeném v tom kterém státě o jmění tamního dlužníka mají věřitelé druhého státu táž práva jako věřitelé domácí (na př. právo k přihlášce pohledávek, právo hlasovací, právo k opravným prostředkům atd.). Tato zásada rovného nakládání s věřiteli cizími jako s věřiteli domácími — při uznané vzájemnosti — se však nevztahuje na právní účinky vyrovnání věřiteli přijatého mimo zdejší státní území, tudíž ani na účinky zahájení vyrovnacího řízení, a zůstává v té příčině při uvedené již zásadě mezinárodního práva soukromého, jejímž důsledkem jest, že cizí vyrovnací řízení nemůže brániti vedení exekuce v tuzemsku na pohledávku polského vyrovnacího dlužníka, kterou má v tuzemsku. Výjimku bylo by připustiti, kdyby republika Polská zachovávala vzájemnost i co do účinků zahájení vyrovnacího řízení ve smyslu § 10 vyr. řádu. V té příčině vyžádal si nejvyšší soud vyjádření ministerstva spravedlnosti v Praze, které odpovědělo na otázku, o kterou jde, prohlášením ze dne 29. dubna 1932 čís. 19827/32, vydaným podle § 28 (2) vyr, ř. z roku 1914 v ten způsob, že vzájemnost mezi československou republikou a republikou Polskou v tom směru, že zahájení vyrovnacího řízení o jmění dlužníka v jednom z obou států jest přiznati v druhém státě ten účinek, že na věcech movitých aneb pohledávkách, které náležejí vyrovnacímu dlužníkovi a jsou na území druhého státu, nelze nabýti soudcovského práva zástavního pro pohledávku věřitele, jenž náleží druhému státu, za vyrovnacím dlužníkem, nelze pokládati za zajištěnou. Jest tedy exekuce tak, jak byla navržena, přípustná a právem ji soud prvé stolice povolil.